Na všechno, nač jste se kolem českých jaderných bloků báli zeptat, odpovídá jaderný fyzik Vladimír Wagner

Musíme mít opačnou energetiku, než mají Němci

Na všechno, nač jste se kolem českých jaderných bloků báli zeptat, odpovídá jaderný fyzik Vladimír Wagner
Musíme mít opačnou energetiku, než mají Němci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tváří v tvář energetické krizi nabízí premiér Petr Fiala příspěvky nejchudším rodinám na fakturu, další, prý rozumné obnovitelné zdroje – a hlavně rozvoj jaderného sektoru. Přestože elektřina tvoří menšinu nákladů domácností na energie a ke zlevnění tepla by pomohla úprava povolenek, dlouhodobě péče o jaderné bloky dává smysl. Do jaké míry se Česká republika může zachránit jádrem? Vladimír Wagner vyučuje na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT a pracuje v Ústavu pro jadernou fyziku AV v Řeži u Prahy. Podílel se na dosud platné verzi Státní energetické koncepce z roku 2015.

Nová vláda, nevím, jestli schválně, vzbuzuje dojem, jako kdyby okamžité vypsání tendru na Dukovany nějak řešilo energetickou krizi. Jak rychle nám Dukovany vytrhnou trn z paty?

Ve výstavbě jaderných bloků jsme hodně zaspali. Dnes jde o pátý blok v Dukovanech, který by se zařadil k dosavadním čtyřem a svou kapacitou by byl na úrovni dvou z nich. Dokončen ale bude nejdřív v roce 2036 a pochopitelně nemůže řešit situaci do té doby. Přesto za těch čtrnáct let může získat význam docela velký. Pokud se rok 2036 stihne a nám se současně podaří udržet dosavadní čtyři dukovanské bloky v běhu do poloviny 40. let, dává nám pátý blok deset let, po která budou Dukovany do určité míry nahrazovat uhelné elektrárny. A pokud by se vláda navíc rozhodla, že se pustíme ještě do dvou temelínských bloků, tak mám další potěšující zprávu. V Temelíně jsou z minula přípravné práce nutné ke stavebnímu povolení ještě dál než u pátého bloku v Dukovanech. Z tohoto hlediska může stavba v Temelíně začít poměrně brzy. V zásadě bychom do toho roku 45, 47 i oba dodatečné temelínské bloky mohli mít v síti. O Temelínu stačí rozhodnout do tří, pěti let. I s rozhodnutím za deset let by se to ještě stihlo.

Tendr na Temelín byl už daleko, než ho v roce 2014 zrušila Sobotkova vláda. Dukovany jsou tak trochu místo Temelína?

Ano, s tím, že ale v Temelíně se měly stavět bloky dva. Že se pak plány soustředily na Dukovany, byl čistě politický krok. Předcházely mu silné tlaky od místních politiků na jižní Moravě, kteří se obávali, že až budou Dukovany – o patnáct let starší než Temelín – uzavřeny, lidé v elektrárně přijdou o práci. To předřazení Dukovan nebylo šťastné. Celá snaha se tak zúžila na jeden plánovaný blok, a ještě se horní mez jeho plánovaného výkonu snížila. Obojí souvisí s obavou, že během těch deseti let, kdy by v Dukovanech měly současně běžet čtyři staré bloky a blok pátý, nový, by je stávající chlazení neutáhlo. Nemáme záruku, že by voda z řeky Jihlavy byla schopna zchladit větší reaktory.

A jaký strop Dukovany mají?

Teď mají výkon 4 gigawatty, po přidání pátého bloku maximálně 5,2 GW. Víc se nepředpokládá. Ten pátý blok by časem nahradil dva staré, půlgigawattové bloky. A někdy v budoucnu by se ještě postavil jeden, který zas nahradí druhé dva staré bloky. Obměněné Dukovany by se mohly ustálit na výkonu někde kolem 4,5 GW.

Takže nakonec Dukovany stejně jen nahradí samy sebe.

Dlouhodobě ano. Ale skutečný význam toho pátého bloku, o který jde teď, je právě v těch deseti letech po jeho spuštění, kdy by elektrárna svým výkonem přesahovala 5 GW. A kdy by, pokud by se definitivní odstávka uhelných elektráren posunula až někam ke konci 30. let, Dukovany v letech 2036–2047 mohly nahrazovat část uhelných elektráren.

A nezačnou Dukovany s tím nahrazováním pozdě? Zdá se, že uhelné elektrárny budeme odstavovat mnohem dřív.

Jistě, dnes čelíme ohromnému tlaku hlavně od zelených organizací, aby se všechny uhelné elektrárny uzavřely do roku 2030. Otázka je, jestli to jde a jaký to má smysl. Protože jestliže se předtím uhelné elektrárny nenahradí jadernými, což, jak jsme si právě vysvětlili, se nenahradí, respektive budou se moci nahrazovat až rokem 2036 počínaje, budou se muset nahradit plynovými. Což nedává velký smysl. Plyn sice při přímém spalování vypouští poloviční až třetinové emise CO2, ale my ho chceme dovážet například z ruských ložisek nebo frakovaný z Ameriky. Při těžbě i dopravě zemního plynu uniká metan, což je skleníkový plyn mnohem silnější než CO2. A když započítáme úniky při těžbě a přepravě plynu, lehce se nám může stát, že emise budou u plynových elektráren zhruba stejné jako u uhelných. Prostě z environmentálního hlediska, z hlediska snižování emisí přeměna uhelných elektráren na plynové nic nepřináší. Čistě z hlediska spalování přímo v Evropě ano. Když Němci přejdou z uhlí na plyn, tak vykážou snížení emisí na polovinu. Metan uniknuvší po cestě z Ruska si do své emisní bilance nezapočítávají. Jenže klima je celosvětové. Kde přesně emise unikly, je klimatu jedno.

A kdybychom pracovně počítali jen emise vypuštěné při spalování a plyn uznali za čistý zdroj, jsou plynové elektrárny výhodné ekonomicky?

Nejsou. I pro plynové bloky je třeba zajistit ekonomickou návratnost, která je ale v nestabilních podmínkách bez garance státu nejistá. Takže do ní soukromí investoři těžko půjdou, notabene při taxonomii, jakou právě Evropská komise připravila. V rámci taxonomie by paroplynové bloky musely před začátkem 30. let přejít na zelený plyn – na bioplyn nebo vodík. Už koncem 20. let by paroplynky musely z 30 procent jet na vodík nebo na zelený plyn (zpravidla z bioplynových stanic – pozn. red.) Což u nás není reálné vyrobit. Ani předělat rozvody tak, aby vodík akceptovaly, není hračka. V takto navržené taxonomii nemají velké plynové bloky, které by byly náhradou za velké uhelné elektrárny, žádnou budoucnost.

Ví to všechno naše nová vláda?

Všimněte si, že její programové prohlášení sice říká: Budeme se snažit odejít z uhlí do roku 2033. Ale do prohlášení včlenili velice důležitou podmínku, že totiž od uhlí odejdeme jen tehdy, pokud se podaří za něj vybudovat ekvivalentní náhradu, nejen v celkové výrobě, ale hlavně aby ta náhrada dodávala elektřinu v každém čase a v každém ročním období. Já samozřejmě chápu, proč environmentální aktivisté a po nich novináři z vládního prohlášení zdůrazňují rok 2033, a nikoli tu klíčovou podmínku. Můj názor je, že uhelné elektrárny vydrží do roku 2036, kdy je částečně mohou nahradit Dukovany, a možná až do roku 2040, kdy by mohly být dostavěny temelínské bloky.

Každopádně z toho plyne, že nemůžeme vypínat uhlí rychleji, než budeme stavět jádro.

Ano. Plynem uhlí v rámci této taxonomie nahrazeno být nemůže a obnovitelné zdroje nemohou v naší republice poskytnout dostatečnou náhradu. U jaderných bloků se správně namítá, že jejich stavba trvá dlouho. Pro větrníky platí totéž. Jeden větrník na předjednaném místě postavíte rychle, ale pokud chcete postavit tolik větrníků, aby vykryly aspoň ten jeden dukovanský blok, tak nejste schopen postavit je ani za dvacet let, které vám trvá postavit jaderný blok. S největší pravděpodobností je nepostavíte vůbec. Podstatná část České republiky je environmentálně citlivá oblast a zároveň by větrníky stály v blízkosti obcí, kde budou lidé dramaticky proti.

Kolik let trvá stavba jaderného bloku?

Číňané nebo Rosatom jsou od okamžiku, kdy začnou stavět základovou desku reaktorové budovy, schopni postavit blok za pět až sedm let. Standardně. U nás jsou projednávání a přípravné práce u Dukovan, ale i u Temelína v pokročilém stadiu. Už máme vybrané místo, na něm do značné míry projednanou EIA (posudek o vlivu stavby na životní prostředí – pozn. red.). Poláci ještě nemají ani vybrané konkrétní místo, a přesto předpokládají, že svoje bloky spustí v 30. letech. U nás kdyby stát řekl, že bloky nutně potřebuje, mohl by je mít dřív. V tendru na pátý blok v Dukovanech dokonce stojí, že vítěz dostane nezávaznou opci na další tři bloky, tedy dva bloky v Temelíně a ještě jeden v Dukovanech. Vítěz tohoto tendru by mohl stavět všechny čtyři nové bloky. Vláda by musela vyřešit v uvozovkách pouze finanční model a musela by ho projednat v Evropské komisi. Nalézt rozumný finanční model, to je u jádra největší potíž.

Proč?

V EU je dnes obrovský problém dotáhnout jakýkoli velký investiční celek. Jaderný blok je obří investice, v okamžiku rozhodování už potřebujete mít financování vyřešeno. Pokud není financiérem stát nebo pokud stavbu aspoň negarantuje, musí si investor peníze půjčit. Je to investice na sto let. Dvacet let plánujete a stavíte, následně budou reaktory v provozu klidně 80 let, možná i déle. Investice se vám vrací postupně. Soukromý investor se potřebuje pojistit proti investorskému riziku, nelze totiž vyloučit, že vláda jednou změní názor na jadernou energetiku a od jádra odstoupí. Na modelu financování závisí jak cena pojištění, tak cena půjčených peněz. A to pak významně spolurozhoduje o ceně elektřiny z toho bloku. Jestli je úvěr dvě, nebo šest, nebo osm procent, to jsou při takové sumě obrovské rozdíly a obrovské peníze. Pokud potřebujete návratnost do dvaceti let, musíte mít cenu elektřiny nastavenou vysoko. Anebo je zadavatelem čistě stát, a státu víc než na zisku pro akcionáře záleží na tom, aby měl za 60 roků stabilní a levnou dodávku elektřiny.

Český stát chce svůj energetický mix nakombinovat z jádra a obnovitelných zdrojů. OZE si žádá Evropská unie; a státní energetická koncepce z roku 2015 tomu přání vychází vstříc. Vy jste se na koncepci podílel.

Ano, byl jsem v druhé Pačesově komisi, která sepsala výchozí pozici a do jisté míry pak i obhajobu této aktualizace státní energetické koncepce, která myslím je v pořádku. Ale v pořádku není, že od té doby se nic neudělalo. Ani při budování obnovitelných zdrojů, ani při budování jaderných zdrojů.

Zelení kritici by si v energetické koncepci přáli vyšší podíl obnovitelných zdrojů. A přáli by si ho dosáhnout rychleji.

Řeči o tom, že státní energetická koncepce je zastaralá a že dnes už je všechno jinak, jsou mimo. Naše zeměpisné podmínky se za těch sedm let nezměnily. Pořád můžeme z obnovitelných zdrojů vyždímat jen velice omezenou část našeho energetického mixu. Pořád dává smysl jen to, co dávalo smysl v roce 2015. Jestli chceme přejít k nízkoemisnímu mixu, musíme zvolit kombinaci jádra a obnovitelných zdrojů. Denní špičky spotřeby se dají velice dobře vykrýt fotovoltaikou. Zvlášť když se její výrobu podaří víc rozložit, roztáhnout. Pokud postavíme fotovoltaiku tak, aby orientace panelů byla různorodější a aspoň část proudu ze slunce šla do baterek, případně do přečerpávací elektrárny, fotovoltaika nám ty denní špičky krásně pokryje. A když pod tím jádro bude obstarávat základní zatížení, takzvaný baseload, stačí to doplnit už jen omezeným doplňkem dalších zdrojů – a máme naprosto krásný mix.

Já nevím. I kdyby fotovoltaika fungovala v rámci 24hodinového cyklu, co sezonní výkyvy?

Ano, problém s fotovoltaikou spočívá v tom, že přes léto dává hodně a v zimě málo. V zimě fotovoltaika jen trochu pomůže vykrýt denní mix, zatímco přes léto by byla schopna úplně pokrýt denní špičku a k tomu ještě část výkonu jaderných bloků. Bloky by se musely víc vypínat v době vhodné pro fotovoltaiku, na léto by se například načasovala výměna paliv a tak podobně. Ale dá se to časově rozvrhnout. Novinkou jaderných bloků třetí generace je, že se dají velice dobře regulovat, zhruba 50 procent výkonu můžete navyšovat nebo utlumovat podobně, jako se dnes regulují uhelné a plynové elektrárny. Francouzi například regulaci jadernými bloky umějí docela dobře už nyní i s těmi současnými. I u nás už se jaderné bloky k regulaci využívají, i když v omezenější míře.

V koncepci z roku 2015 jste předpokládali, že jádro pokryje cca polovinu naší spotřeby elektřiny. Jaký měly bloky ve vašich představách celkový výkon?

My jsme ještě počítali s dostavbou dvou dalších bloků v Temelíně a s tím, že v Dukovanech nakonec místo čtyř poběží dva výkonnější bloky. A s tím, že současné 4 GW z jádra by se zvýšily na šest až sedm. Což je právě výkon, který na jaře a na podzim potřebujete pro baseload. V létě bývá baseload trošku nižší. Celkově jsme ale předpokládali, že téměř neporoste spotřeba, že na jedné straně dosáhneme nějakých úspor, ale ty budou vynulovány elektromobilitou a rozšiřováním elektřiny do vytápění.

V roce 2015 jste asi nepočítali s tím, že EU přikáže přechod na elektromobilitu a už od roku 2035 zákaz prodeje aut se spalovacím motorem.

Jistěže nepočítali. A taky jsme nepočítali s tak rychlým zavíráním uhelných elektráren do roku 2030. Počítalo se, že některé by fungovaly ještě ve 40. letech, až někam k roku 2050. Jak to bude ve skutečnosti, jaký například bude podíl jádra, to všechno je pořád otevřené. Pokud s elektromobilitou poroste spotřeba, musíme prostě místo uhelných elektráren postavit něco jiného. Výstavba velkých jaderných bloků nad ty čtyři – dva v Dukovanech, dva v Temelíně – není asi v dohledné době realistická, když někteří lidé sýčkují, že nezvládneme ani ten jeden.

Ale také může přijít rozhodnutí, že zkrátka žádné uhlíkové neutrality dosaženo nebude. Pak můžete uhelné elektrárny provozovat déle, nebo můžete převést plyn z kategorie přechodných zdrojů do kategorie čistých zdrojů a nastavět plynovky. Možné je všechno. Švédsko si koncem 20. století vetklo přímo do ústavy, že do konce století odejde od jádra. Dodnes jaderné bloky provozuje, teď to dokonce vypadá, že bude stavět nové. Plyne z toho poučení, že když přijmete ústavu, která nerespektuje přírodní zákony, není ve vašich silách se ústavou řídit. Osobně si myslím, že stejné poznání, jistý druh vystřízlivění dožene i Německo, a dožene samozřejmě i nás. Jsou u nás sice lidé, kteří prohlašují, že Německo se zkrátka rozhodlo pro budoucnost postavenou na vodíku a že my musíme jít stejnou cestou. Už proto, že jsme jeho přívěsek. Ano, Němci se rozhodli vyrábět vodík, uskladňovat ho a spotřebovávat v energeticky chudších zimních měsících. Jenže odpovídající technologie zatím neexistují jinak než v náznacích. Absolutně se neví, jestli se to vůbec dá provést. A už vůbec nic se neví o tom, jak to bude ekonomické. Výroba vodíku elektrolýzou je strašlivě neefektivní. A uskladnění, manipulace s vodíkem jsou velice náročné.

Zatím jsou ale Němci v takovém rozpoložení, že při každém dílčím neúspěchu přidají tempo. I v letošní divoké sezoně podle plánu odpojují jaderné a uhelné elektrárny. Pokud jedou proti zdi, přidávají plyn.

Leckdo si neumí představit, že by to Němci – zrovna Němci! – neměli promyšlené. A my prý neprohloupíme, když je budeme následovat. Myslím, že to nemají promyšlené a do té zdi narazí. A dokonce i kdyby nenarazili, tvrdím, že je absolutní nesmysl jejich energetickou koncepci kopírovat. Němci teď plánují postavit nejméně trojnásobek větrníků, než kolik jich ve větrné sezoně potřebují. A trojnásobek fotovoltaiky, než kolik potřebují při ideálním svitu. Čili v době, kdy ve střední Evropě bude svítit a foukat, budou Němci produkovat obrovské přebytky, ty se budou snažit udat do okolí. A kdybychom my následovali jejich příkladu, budeme mít přebytky ve stejnou dobu, akorát se pak s Němci budeme handrkovat, kdo koho svými přebytky oblaží. Kdežto v opačné situaci, v takové, jaká panovala například poslední dva dny, kdy vůbec nefoukalo (rozhovor vznikal ve čtvrtek 13. ledna – pozn. red.), Německo nemělo dost pro sebe a pálilo, co se dalo. Včetně staré nafty. My bychom se měli snažit o inverzi německé energetické koncepce: stavět zdroje schopné dodávat proud, i když nesvítí a nefouká. A nevytvářet velké přebytky v době silného větru a slunce. A obnovitelné zdroje budovat v decentralizované podobě.

V posledních letech stavbu jaderných bloků po Evropě rutinně doprovázejí zprávy o průtazích a zdražování. Odpůrci jádra ty zprávy používají jako argument proti jádru. Mají v něčem pravdu?

Na stavbě reaktoru ve francouzském Flamanville nebo ve finském Olkiluotu se hlavně dramaticky ukázaly následky té obrovské přestávky, která v Evropě uplynula od postavení posledních bloků. Technologicky je takový blok velmi sofistikovaná stavba, která vyžaduje schopné a zkušené lidi. Ti se to musejí někde učit. Když stavějí svou první stavbu, logicky zakopávají o řadu problémů. Při druhé by už neměli zakopávat tolik, při třetí ještě míň. Svářeči, firmy, které dělají betonáže a podobně, celý ten řetězec dodavatelů schopný stavět reaktor se buduje za pochodu. V jiné situaci než Francouzi jsou Rosatom nebo Číňané, kteří stavějí kontinuálně řadu let. Ti dnes začínají nejen reaktorové nádoby sekat ve velkém.

Rusové a Číňané disponují výrobní rutinou, která Francouzům chybí?

Ano. Když Francouzi začínali Olkiluoto a Flamanville, tak ty zkušenosti neměli a teprve je získávali. Úplně stejně když předtím začínali Rusové s reaktory třetí generace, taky se jejich výstavba zdržovala. Ale mezitím to zvládli. Jestli teď Francouzi postaví v Anglii po Hinkley Point B ještě i Sizewell C, o čemž se má rozhodovat letos, a budou stavět nové bloky doma ve Francii, určitě i oni budou zkušenosti nabírat.

Který ze zájemců o Dukovany je technicky nejlepší? V Salonu Echa na toto téma loni na jaře, ještě před Vrběticemi, mě překvapil bývalý ředitel Temelína František Hezoučký s odpovědí, že jednoznačně Rusové.

A určitě měl pravdu. Rusové jednak nabízeli bloky nejpodobnější těm, které už máme v Temelíně. Jednak těchto bloků třetí generace je dnes nejvíc v provozu a nejvíc ve výstavbě, mají tedy momentálně největší zkušenosti. Zároveň Rusové turbíny a veškeré kontrolní systémy nakupují buď od Francouzů, nebo od Američanů. Čili to je západní kvalita. Jaderný ostrov mají svůj, ale i v něm spoustu prvků ze zahraničí... Ovšem varianta Rosatom pro nás už padla. Aby se opět rušil nebo pozměňoval vypsaný tendr, to by zpozdilo výstavbu o další roky, to ne. Prostě naši politici už se rozhodli. Myslím, že politická shoda nad stavbou jádra u nás byla možná jedině pod podmínkou, že to nebudou Číňané a Rusové. Ideologie tu dramaticky převážila nad věcnou úvahou.

Bude to po Vrběticích dražší?

Bude to dražší. Bude to trvat déle. Ale snad ne o tolik.

A kdo z uchazečů, kteří u nás ještě přicházejí do úvahy – Francouzi, Korejci, Westinghouse – je technicky nejlepší?

Všichni tři mají své problémy i své výhody. Jediný, kdo se může vykázat fungujícím blokem do námi požadovaného výkonu 1,2 GW – to je, jak jsme si řekli, dáno menším průtokem na řece Jihlavě –, jsou Američané. Ovšem fungující blok mají pouze v Číně. V Americe stavějí dva bloky, mají s tím těžké problémy a nabírají velké zpoždění. Korejci postavili bloky větší, o výkonu 1,4 GW, v Koreji i ve Spojených arabských emirátech, současně mají návrh prototypu bloku, který byl něco přes jeden GW, přičemž v reaktorech druhé generace tyto o něco menší bloky stavěli. Funkční blok námi požadovaného výkonu ale nemají. Totéž Francouzi – fungující bloky mají zatím dva, v Číně a v Olkiluotu, v obou případech bloky s vyšším výkonem. A blokem s nižším výkonem, který chceme my, disponují i oni jen na papíře.

Nemůžou Dukovany ještě ztroskotat na tom, že se know-how zájemců míjí s našimi požadavky?

Oni nabídnou, co my chceme. Jen to bude první blok tohoto typu, který oni budou stavět – čili prototyp. Tím pádem se stavba může zdržet, protože zatím nemají tak vyladěné postupy. A konečná cena může být o něco vyšší.

A když vezmeme problém z druhého konce a všimneme si jisté renesance jádra po Evropě, může se stát, že až se rozhoupeme k dalším tendrům, budou kapacity už nasmlouvané někým jiným?

Vyloučeno to není.

Nemohu se nezeptat na černý scénář blackoutu. Hrozí Evropě v příštích letech?

Blackout je věc do jisté míry náhodná. My můžeme zvyšovat pravděpodobnost toho, že se energetický systém přenosu rozpadne. Loni 8. ledna jsme na hraně blackoutu už byli. A i poslední týden byla hrozba vyšší než jindy, protože velká část elektřiny se vyráběla úplně někde jinde, než se spotřebovávala, protože jsme z období, kdy foukalo a byly svátky, přešli do období, kdy začaly pracovní dny a zároveň vůbec nefoukalo. Německo najednou muselo dovážet. Toho loňského 8. ledna způsobilo mezní situaci také bezvětří, tehdy se elektřina masivně dovážela z Turecka a jihovýchodu Evropy, kde mají pořád dost fosilních zdrojů. Vznikla obrovská dysbalance, v níž stačilo, aby vypadla jedna propojovací stanice v Srbsku. Nakonec se to podařilo ubalancovat, blackout se nekonal, jen se rozpadla evropská elektrická soustava. My například jsme zachraňovali Rakušany. Faktorů, které zvyšují riziko, bude asi přibývat. Jestliže všichni budou stavět jen větrníky a soláry a zavírat uhelky a jaderky, nerovnováha poroste.

V našem rozhovoru jsme úplně nechali stranou plyn, ale co by se dalo dělat s cenou elektřiny?

U plynu se říká, že za aktuální drahotu můžou Rusové, což není úplně pravda. Jestliže všichni chtějí nahrazovat uhelné a jaderné elektrárny plynovými, roste pochopitelně spotřeba plynu a tím i jeho cena. A pokud jde o tuzemskou cenu elektřiny, vysoké ceny u nás vůbec nejsou dané situací v České republice, protože kdybychom nebyli propojení a neprodávalo by se přes evropský trh, tak by našimi závěrnými, cenu určujícími elektrárnami byly uhelné elektrárny, kde se těží uhlí přímo u elektráren. Ano, cena uhlí sice rostla taky, ale pozor – toho dováženého, které se dá prodávat. Cena uhlí hnědého, které se těží u nás, neroste. Hnědé uhlí se nikam neprodává, to není obchodovatelná veličina na světovém trhu. Cenu dnes určují závěrné elektrárny, ty jsou plynové a vesměs stojí v Německu. Z toho plyne jasný závěr: naši sousedé si sami způsobili nerovnováhu v produkci elektřiny a v ceně; a tím, že jsou ekonomicky na vyšší úrovni a jejich obyvatelstvo snese víc, ohrožují sociální úroveň u nás. V takovém okamžiku bychom měli mít možnost se unijního trhu s elektřinou neúčastnit. To měli naši politici předjednat, ale nepředjednali. Propojený trh má přínos, ovšem jen do určité míry.