Se Sovětským svazem to mělo být na věčné časy, nakonec ale přestal existovat samotný Sovětský svaz. Stejně tak nemusí být jednosměrná polistopadová cesta do demokracie a euroatlantického společenství.

Upozornil na to maďarský premiér Viktor Orbán, když v létě ve veřejném projevu odmítl liberální demokracii a nabídl odlišnou možnost. Premiér přitom popsal cestu, po které jeho národ kráčí už pátým rokem, a přitom zaznamenal relativně velké úspěchy. Teď se mohou Maďaři stát příkladem pro další východoevropské národy, které tíží importovaná demokratická pravidla úplně stejně. (Celý Orbánův projev si můžete exkluzivně česky přečíst na stránkách deníku ECHO24.cz zde.)

Zázrak na Dunaji

Orbán si během projevu v rumunském městě Baile Tusnad vyřizoval účty s tradičními demokraciemi. Dosud totiž neskončil konflikt s Evropskou komisí a Norskem, které při posílání dotací do Maďarska kladou pro něj nepřípustné podmínky. Evropané a Norové totiž žádají, aby využití jejich peněz mohli kontrolovat jejich úředníci, plně nezávislí na maďarské vládě. Evropská komise kvůli sporu dokonce zastavila proud dotací. Informoval o tom aspoň internetový deník 444.hu, maďarská vláda to popřela. Orbán však potvrdil požadavek, podle kterého nesmějí o dotacích rozhodovat Bruselem placení úředníci, nýbrž jeho lidé. Jde přece o peníze, které „nám patří na základě smlouvy“. Maďarsko nemůže ustoupit, protože vliv bruselských úředníků představuje vážnou překážku při nové organizaci státu na národních základech. A to je přece hlavní premiérův úkol.

Spíše náhodný podnět tak Orbána přiměl, aby konečně veřejně popsal, jak si nový národní stát představuje. Potvrdil tím do značné míry výpady svých kritiků. Ti ho už dlouho obviňovali, že ničí demokratický systém, protože se snaží získat kontrolu nad všemi ústavními institucemi, likviduje sociální stát, občanskou společnost, nezávislé soudy i média. Jde vlastně o malého středoevropského Putina, který za formálními kulisami demokracie buduje autoritářský režim. Všechny řeči o národním státu Maďarů mají pouze zakrýt jeho nezvladatelnou touhu po moci.

Pokud je ovšem maďarský premiér tak špatný, pak se letos v dubnu odehrál v Maďarsku zázrak, protože Orbán získal ve druhých parlamentních volbách po sobě dvoutřetinovou ústavní většinu. Je pravdou, že pro jeho stranu Fidész hlasovalo „jen“ 45 procent voličů a že jí k ústavní většině pomohly změny volebního zákona těsně před volbami. Přesto musela mít polovina voličů dobrý důvod, aby mu po čtyřech letech vlády znovu dala svůj hlas.

Maďaři mohou svému silnému politikovi důvěřovat, protože za ním stojí dlouhý příběh, který je zároveň příběhem zavádění a neúspěchů liberálních reforem po pádu komunismu. Liberální plán na změnu společnosti selhal a Orbán byl dost důsledný, aby si z toho vzal poučení a nabídl něco jiného.

Obrácení ekonomického liberála

Zakladatel Svazu mladých demokratů (Fidész) se stal poprvé premiérem v roce 1998. Tehdy se ještě držel liberálních reforem, které ve východní Evropě prosazovaly pravicové strany včetně české ODS, a například dokončil důchodovou reformu s druhým pilířem u soukromých penzijních fondů. Tehdy se stal na Západě nejoblíbenějším východoevropským politikem a byl zvolen místopředsedou Evropské lidové strany. Pak ovšem prošlo Maďarsko ekonomickými krizemi a Orbán vyhrál volby v roce 2010 s úplně jiným programem.

Dosavadní cesta zavádění kapitalismu nevedla podle něho k ničemu dobrému. Orbánova kritika nebyla originální, v zásadě opakoval výhrady amerických ekonomů, například Josepha Stiglitze. „Rozpočtová úsporná opatření, privatizace a liberalizace trhu byly třemi pilíři hospodářské politiky, doporučenými v osmdesátých letech Washingtonským konsenzem. Jejich výsledky se však vůbec nepodobaly zamýšleným cílům,“ popsal Stiglitz už před dvanácti lety, jak experti americké vlády doporučili východoevropským zemím reformovat socialistické hospodářství a jak špatně tyto reformy skončily. Důsledkem nebyl ekonomický růst, ale útlum v zemích jako Rusko, Česko i Maďarsko. Důvodem byl spěch, s nímž se změny prosazovaly.

Orbán už před rokem 2010 připustil, že ve svém prvním premiérském období prosazoval špatnou politiku, která vedla k tomu, že se snížily příjmy značné části obyvatelstva. „Tehdy udělal velkou chybu, že se pokusil prosadit americký hospodářský model. Vlna privatizací přivedla zemi do obrovské recese,“ popisuje Orbánovu reflexi v rozhovoru pro rakouskou televizi ORF bavorský europoslanec Markus Feber (CSU), který se počítá k jeho přátelům.

Své Maďary ochráním

Maďaři porozuměli Orbánovu obratu během krize v letech 2008–2009, když vláda socialisty, bývalého komunisty a miliardáře Ference Gyurcsányho škrtala sociální dávky a zvyšovala daně, aby zachránila stát před bankrotem. Stovky tisíc obyvatel poznaly dopady krize tím, že se jejich dluhy během dvou let zvýšily o polovinu. Před krizí si půjčovali na nízký úrok ve švýcarských francích, frank však během dvou let podražil ze 160 na 240 maďarských forintů. Samotná osoba premiéra Gyurcsányho posloužila Orbánovi k výkladu, že liberální reformy po pádu komunismu zaváděli bývalí komunisté, kteří se tak obohatili. Proto vyhrál volby v roce 2010 a jeho nová vláda ihned zahájila revizi liberálních reforem. „Ve svém druhém úředním období se vydal přesně opačnou cestou než předtím: je jedno, co dělá zlý trh, já své Maďary ochráním,“ komentoval tento obrat europoslanec Feber.

Nejde doložit, že by premiér měl něco proti demokracii nebo že by ji chtěl zničit. Ani nová ústava schválená v roce 2011 neznamená převrat, mnohem spíše je romantickým dokumentem, který opěvuje slávu Maďarů. „Jsme hrdí na to, že náš národ uhájil místo v Evropě ve staletých bojích a že svým nadáním a pílí rozmnožil evropské hodnoty,“ stojí třeba v pátém odstavci. Orbánovi příznivci upozorňují, že premiér ani jeho strana nikdy nepřekročili hranice právního státu.

Nepřítelem staronového premiéra byl jednoznačně liberální kapitalismus, který umožnil cizincům ovládnout národní hospodářství a připravit občany o poctivě vydělané peníze. Podle europoslance Febera měl na zásadní reformy nezpochybnitelné právo: „Voliči mu dali většinu, která mu umožňuje uskutečnit program vycházející z osobních zkušeností posledních let,“ řekl bavorský politik.

Vyvlastnit a zdanit

Orbánovy reformy po roce 2010 na první pohled vypadají jako cesta zpátky. Ihned v roce 2011 zestátnil soukromé penzijní fondy a jejich peníze převedl do státního rozpočtu. Pak obnovil křížové dotace na elektřinu, kdy podniky platí vyšší cenu, aby mohly domácnosti platit méně. Dalším krokem je likvidace soukromého sektoru především v síťových odvětvích. Rakouský publicita Roland Adrowitzer informuje o tom, jak loni v dubnu nechal po dohodě se starostou Pécse obsadit svými úředníky místní vodárenský podnik. Francouzský majitel GDF Suez protestoval, nakonec se spokojil s odškodněním ve výši 10 milionů eur.

Jeho politiku přesto nejde označit za návrat k socialismu. Některé daňové změny vypadají, že je zavedl po konzultaci s Miroslavem Kalouskem. Rovná daň ve výši 16 procent se podobně jako v Česku počítá z tzv. superhrubé mzdy, výpadek v rozpočtových příjmech Orbán vyrovnal zvýšením daně z přidané hodnoty na sedmadvacet procent. Tato změna ulehčila stejně jako v případě tuzemských reforem bohatším vrstvám.

Zároveň potřeboval zlikvidovat rozpočtový deficit, proto zavedl speciální daně pro zahraniční korporace. Bankovní daň dosahuje 0,45 procenta z bilanční sumy, energetické firmy musejí platit 1,05 procenta z obratu, telefonní operátoři od 2 do 6,5 procenta, větší firmy přitom platí vyšší sazbu. Až 2,5 procenta platí velké obchodní řetězce Tesco a Spar. Patří k řádu věcí, že se daním vyhnul maďarský řetězec CBA, protože svá prodejní místa pronajímá. Jednotlivé prodejny se tedy považují za různé podniky, a přitom žádný z nich nedosahuje obratu 1,7 milionu eur, který se už musí danit. Novinkou byla zdravotní spotřební daň uvalená na „nezdravé“ nápoje obsahující příliš mnoho soli, cukru a kofeinu. Tím například lahev Coca-Coly podražila v přepočtu až o deset korun. I tato daň byla zaměřena na cizí výrobce, neboť postiženy nebyly klobásy a jiné výrobky s vysokým obsahem tuků, protože ty se vyrábějí především v Maďarsku. Nakonec Orbán pomohl i rodinám, které se zadlužily ve švýcarských francích, když bankám nařídil převést úvěry na maďarskou měnu v „předkrizovém“ kurzu frank za 180 forintů.

Zahraniční investoři si veřejně stěžují a to by mělo mít ve světě, kde o prosperitě národních států rozhodují globální investoři, fatální dopad na maďarskou ekonomiku. Zatím se to nestalo, protože počátkem roku ekonomika rostla o 3,5 procenta. Maďarsko plní Maastrichtská kritéria a jeho státní dluh klesá už třetím rokem. Většina Maďarů věří, že nejhorší z ekonomické krize mají za sebou a že se těžké časy nevrátí. Dobrodružná politika se pro tuto chvíli osvědčila.

Politický převrat z nutnosti

Změny v domácí politice měly Orbánovi posloužit především k tomu, aby posílil postavení a ekonomické změny prosadil s dostatečnou silou. Dnes ovládá vedle sněmovny také prezidenta, soudy i centrální banku. Média jsou pod dohledem mediální rady složené ze straníků Fideszu, kteří kontrolují, jestli o politice informují vyváženě. Vliv soukromých médií na politiku poklesl i tím, že v nich nesměji inzerovat politické strany.
Spíše mimoděk tak došlo k faktické změně režimu.

Jedinou institucí, kterou premiér zatím pod kontrolu nedostal, je ústavní soud, který zrušil některé nové zákony, například zákon proti bezdomovcům či normu ustavující povinnost absolventů vysokých škol zaplatit náklady na své vzdělání, pokud po absolutoriu v Maďarsku neodpracují alespoň deset let. Premiér nechtěl ustoupit, a proto nechal zákony odhlasovat ústavní většinou. Ústavními zákony se tak staly třeba i daňové normy nebo předpis o dětských přídavcích. Změnit to bude moci až vláda, které se opět podaří získat dvě třetiny poslanců.

Maďaři si budou muset zvyknout, že jim Orbán povládne ještě dlouhá léta. Vyrobil totiž pojistku proti případné volební porážce. Vznikla rozpočtová rada s devítiletým mandátem, jejíž členy premiérovi doporučili jeho spojenci, tedy guvernér národní banky, šéf Nejvyššího kontrolního úřadu a prezident. Rozpočtová rada má za úkol kontrolovat návrh státního rozpočtu. Může ho i vetovat a v takovém případě bude automaticky rozpuštěna sněmovna a vyhlášeny nové volby. Případný volební vítěz nad Orbánem musí počítat s tím, že Orbán může jeho vládu během několika měsíců svrhnout.

Čas malých Orbánů

Maďarsko nejenže přichází s vizí národního státu, ukazuje i pravidla, podle nichž může národní stát fungovat. Třeba platí, že národní stát není možné zavést bez silného vůdce. A žádný vůdce nemůže být silný, pokud nevyřadí z provozu nebo aspoň neoslabí některé mechanismy demokratické kontroly.

Protože se Orbánovi daří, našel dva následovníky, které americký publicista Jan-Werner Müller nazval malými Orbány. Jejich pokusy ještě počátkem roku selhaly. Rumunský premiér Victor Ponta vytvořil konglomerát levicových a středových stran a také získal ve volbách ústavní většinu. Rozpadla se mu však dříve, než stihl změnit poměry. Ztroskotal i slovenský premiér Robert Fico, když se pokusil ovládnout také prezidentský úřad. Ponta ani Fico ovšem z politiky neodcházejí.

Orbánovská rétorika o tom, že je třeba změnit režim nastolený po pádu komunismu, oslovuje i další východoevropské země. Druhá česká nejsilnější strana ANO získala hlasy závazkem, že zásadně změní polistopadové poměry. „Už 24 let od revoluce nám stále stejní lidé slibují, že se budeme mít lépe, zatím se jim pouze podařilo vytvořit systém korupce, z nějž profitují stávající politici,“ stojí v loňském volebním programu. Liberální reformy nevyšly, proč nezkusit něco jiného? V českém případě jde dosud jenom o řeči.