Komentář Kryštofa Pavelky

Žádný samet v Rusku

Komentář Kryštofa Pavelky
Žádný samet v Rusku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Podle fotografií a záznamu z pondělních demonstrací v Moskvě a Petrohradu, které i přes státní obstrukce a zákazy svolal ruský opoziční lídr Alexandr Navalnyj, se zdá, že represivní složky zvolily taktiku vyjádřenou už ve Švejkovi větou starého sapéra Vodičky: „Vinnej, nevinnej, berte to po řadě.“ Zatčených je několik set, studentům, kteří se protestů zejména účastnili, hrozí jejich školy vyhazovem. Svolavatel demonstrace Navalnyj si posedí měsíc v chládku.

Ikonickou se stala zejména fotografie zatýkání aktivistky Marii Baronové. Jako by v ní bylo celé dnešní Rusko: vzpouzející se mladá žena, oblečená podle současné západní městské módy, vedená dvěma dráby v černých uniformách. Fanoušci putinovského režimu, jichž není ani v Čechách nedostatek, mají jasno: Dobře to provedli, molodci.

To by tak hrálo, aby se na Tverské, kde každého devátého května, při výročí Velké vlastenecké války, ukazují armádní gerojové nové tanky a jiné ocelové ptáky, roztahovali nějací rozvraceči. Dost bylo Majdanů. Rusko je silné a nedá se otrávit západním jedem. Naopak v lidech, kteří nemají z velmocenských ambicí bývalého kágébáckého kádra a jeho věrchušky klidné spaní, vzbuzují podobné akce vždy znovu a znovu naději: že Rusko, ta obrovská a nešťastná země, se přece jen obrací příčetným směrem.

Ve velkých médiích se okamžitě objevily komentáře označující Navalného za protivníka, se kterým musí Putin počítat. Jenže v tom je právě problém Západu s Ruskem. Projektuje si do něj vlastní naděje i frustrace a realitu často podřizuje zbožným přáním. Vůdce protestů Navalnyj není v žádném případě nějaký západní agent, který chce v Rusku rozšířit liberalismus a západní toleranci, tak nenáviděnou dnešními evropskými národovci. Naopak – v názorech na přistěhovalectví, nacionalismus či islám by s nimi rychle našel společnou řeč. Těžištěm relativního úspěchu Alexeje Navalného, coby nejviditelnějšího muže ruské opozice, není kritika režimu coby autoritativní, brutální a do morku kostí prolhané mašinerie, ale v podstatě výhradně upozorňování na obří systemizovanou korupci a nezřízené hrabání do vlastních kapes, prováděné lidmi kolem Vladimira Putina.

V této zemi si stále ještě dost lidí pamatuje atmosféru listopadu 1989 a snímky mladých protestujících, házených policajty do antonů, jim ji v lecčem mohou připomínat.

alexej navalnyj - shutterstock

Mezi tisíci lidmi, kteří se účastnili pondělních demonstrací, by se možná našlo dost Rusů, jimž by někdejší sametový étos nenásilí, pravdy a morálky zněl sympaticky. Jenže ve vztahu k Rusku je třeba být zcela nesentimentální a především neopakovat minulé omyly. Snaha o rychlou implementaci západního kapitalismu dopadla v Rusku devadesátých let katastrofálně a v podstatě vynesla Putina do prezidentské funkce. S Navalným by Západ mohl udělat další chybu. S mužem, který se v minulosti účastnil pochodů ruských nacionalistů a připíjel si na holocaust, by Rusko ani jeho sousedy zřejmě nečekala o nic sametovější budoucnost než se současným vládcem Kremlu.