Skládání koalic dlouhodobě komplikuje mrtvý blok. Komunističtí poslanci, s nimiž všechny strany, které kdy měly šanci sestavit kabinet, odmítají otevřeně zasednout ve společné vládě. Když to po nějakých volbách sociální demokracii vycházelo spolu s nimi na levicovou většinu, objevovala se pokušení to udělat. Většinou provázená argumenty, že je konečně potřeba zbavit je jejich protestního potenciálu tím, že se jim dá šance „ušpinit se mocí“. Propagátoři zatažení k moci se tradičně odvolávali na příklad francouzského socialistického prezidenta Françoise Mitterranda, který v roce 1981 přibral komunisty do vlády. Ta vláda znárodňovala, dramaticky zvyšovala státní výdaje a od jejího účinkování Francie už nikdy nedokázala být finančně zdravá. Volební potenciál francouzských komunistů se ale od těch časů podstatně snížil, což socialistům usnadnilo příští vládnutí.

Ten jediný, kdo na vládnutí vydělal

Podobně argumentovali sociální demokraté a lidovci, když v roce 2013 skládali vládu s protestním spolkem ANO druhého nejbohatšího Čecha, největšího příjemce dotací a zbrusu nového majitele tehdy nejvlivnějšího mediálního domu, Andreje Babiše. Ten sesbíral ve volbách 18 procent hlasů na vlně antikorupční hysterie a kritiky establishmentu. Socialisté a křesťanští demokraté tento pakt mimo standardy liberální demokracie západního stylu hájili tím, že je lépe Babiše zatáhnout k vládní zodpovědnosti, a tím ho zabavit protestní atraktivity. Tím, že on a političtí amatéři, které si přivede, dostanou náročná ministerstva, lidé velmi rychle odhalí, že za nafouknutou protestní bublinou není schopnost velké řeči o lépe fungujícím státu jako firmě převést do konkrétních kroků při správě země. Ospravedlňovali se tím, že ponechat Babiše, aby z opozičních lavic dál vykřikoval svá hesla o Matrixu, kde „všetci kradnú“, by ho jen dál posilovalo.

Skoro tři roky bez schopnosti reakce a obrany pak krotce zírali, jak se odehrává pravý opak. Ekonomika zažívá období rekordní prosperity. Taková nabídka pracovních příležitostí a tolik lidí, kteří jsou aktivní a vydělávají, tady od roku 1989 nebyla. Platy rostou. Ceny stagnují. Přidává se důchodcům, učitelům, zdravotním sestrám. Vláda se dokáže sebevědomě postavit bruselskému tlaku na přerozdělování migrantů, s čímž souhlasí drtivá většina společnosti, považující nekontrolovanou migraci v Evropě za jedno z nejvážnějších rizik. Podpora sociálních demokratů i lidovců u voličů však navzdory tomu všemu zůstává v lepším případě stejná. Andreji Babišovi prudce stoupá. Podle těch nejvíc optimistických průzkumů od voleb až o 11 procentních bodů. Pět až šest ale bývá minimum. Dokonce i v dobách, kdy má Babiš zjevný průšvih, který už není úplně snadné zahrát do autu. Jako letos před Velikonocemi se zjevným dotačním podvodem při financování své haciendy Čapí hnízdo a vyšetřování protikorupční službou Evropské unie OLAF.

Tři roky strachu

Během vládního angažmá Babiš jen upevňuje své ekonomické postavení druhého nejbohatšího Čecha a největšího příjemce dotací. Zisk Agrofertu se jen loni zvýšil o 40 procent. Inkaso dotací se zvedlo skoro třikrát, na 1,6 miliardy. Vicepremiér a ministr financí pokračuje v budování svého zdravotnického byznysu – a aktivně se přitom angažuje v kritice poměrů ve zdravotnictví.

Koaliční partneři na vlastní kůži pociťují selektivnost babišovských médií. Průšvihy, vyšetřování a jakékoliv chyby majitele se bagatelizují nebo ignorují. Na ně se naopak hledají jakékoliv slabiny, které se pak důkladně rozpálí jako důležitá kauza na velkém prostoru. Nejvíce si zájmu Babišových deníků „užívá“ ministr vnitra Milan Chovanec, jejž majitel Agrofertu považuje za nejvážnějšího soupeře. Pozornosti se ale hojně dostává i premiérovi Bohuslavu Sobotkovi. Na selektivní přístup si opakovaně stěžuje lidovecký vicepremiér Pavel Bělobrádek, došlo i na ministra zemědělství Mariana Jurečku. Babišova média jsou důležitými spoluhráči svého majitele, když jde o zásadní témata, jako je reorganizace policie.

Až po skoro třech letech strachu a ústupků došlo sociálním demokratům, že je to cesta, která Babiše posiluje, a jim nic nepřináší. Nebo ještě hůř – přímo je oslabuje. Pochopili, že Andrej Babiš rozumí jen síle. A konečně se podle toho začínají chovat. Pochopili, že ztratili už hodně a o moc víc ztratit nemohou. Už se nemají čeho bát. Babiš proti nim všechny své páky a sílu využil. A tak konečně přecházejí do protiútoku, jímž už nic neriskují.

Dvě linie ofenzivy

Protiútok právě teď začíná na dvou frontách. Formální i neformální. Na obou mohou počítat s podporou pravicové opozice. Lídrem na obou z nich je ale sociální demokracie. Teď už nejen ministr vnitra Milan Chovanec, který jako první sebral odvahu a postavil se Babišovi v ostrém a riskantním letním střetu o reformu policie. Aktivitu přebírá i krotce působící premiér Bohuslav Sobotka.

Na pozorovatele zvenčí to působí dojmem, že se po třech letech neschopnosti reagovat na nástup oligarchy vytváří široká antibabišovská koalice. Nikdo ale nemá zájem to tak otevřeně popisovat. Je to logické. Jen by tím potvrzovali ukřivděný Babišův příběh, jak tradiční strany nemají jiný program než Antibabiš. A že se ho všichni snaží omezovat, protože jim překazil jejich kšefty. Je to v politice jedna z těch ne moc častých chvil, kdy jsou činy důležitější než slova.

Neformální fronta má podobu bojkotu a ostrakizace babišovských médií. Je to něco, co mělo přijít už dávno. Nejlépe hned na začátku společného vládnutí. Přichází to ale až teď. Když Babišův internetový deník iDnes.cz pozval do předvolební debaty, moderované šéfredaktorem sesterského deníku MF DNES Jaroslavem Pleslem, předsedy politických stran, sociální demokraté, lidovci, TOP 09 i ODS odmítli. S přirozeným a logickým argumentem, že to není rovné prostředí, když debatu organizuje médium patřící jejich konkurentovi. Šéfredaktoři iDnes.cz i MF DNES se ohradili, že oni jsou přece úplně nezávislá média, která se svým majitelem zacházejí stejně jako s ostatními politiky. Při výkonech z poslední doby ta obrana působí jako těžká křeč. Sám Babiš skuhral ve svém klasickém stylu, jak jsou k němu jeho novináři ještě kritičtější než ke konkurentům.

Objevilo se už tradiční vysvětlení, že je to všechno dílo předsedy TOP 09 Miroslava Kalouska, jenž vůči Babišovi veřejně vystupuje nejkritičtěji. Aktivita ovšem i v tomto případě vycházela od sociální demokracie.

Kdyby k podobné ostrakizaci sebraly všechny strany odvahu hned poté, co si Babiš média pořídil, byl by dnes vliv jeho deníků a serverů podstatně nižší. A potíže politických konkurentů s mediálními útoky podstatně menší. Kdyby v MF DNES a Lidových novinách nevystupovali žádní relevantní politici s výjimkou majitele, kdyby jim nedávali rozhovory, kdyby tam neposílali své články, čtenáři by si velmi rychle všimli bizarnosti babišovských médií. Bylo by to do očí bijící a nešlo by ignorovat perverzní styl propojení politické, mediální a ekonomické moci ve východním stylu. Kdo by četl noviny, které by na první pohled působily jako věstník jedné strany?

Mnoho čtenářů si dlouho vůbec nevšimlo, že ty noviny jsou Babišovy, protože se od chvíle, kdy to bývaly seriózní deníky, patřící respektovanému německému vydavatelství, na první pohled změnilo jen málo. Jen málo politiků a intelektuálních celebrit je totiž ostrakizovalo. Babišovská agenda se tam odehrávala mnohem sofistikovaněji. Nebyly tam žádné prvoplánové oslavy Babiše. Jen manipulace témat tak, aby přesně nahrávala jeho politickým a obchodním záměrům a naopak poškozovala konkurenty. Umně se zařazovaly i zprávy k Babišovi kritické, když už nebylo únosné je nedat. Jen se zařadily na nepříliš výrazný a malý prostor. Kdyby kvůli ostrakizaci klesla relevance jeho médií, klesla by tím i jejich škodlivá síla pro politické konkurenty. Odvaha je ignorovat paradoxně omezovala nebezpečí účelových kampaní. Sebrali ji bohužel až teď.

Další linie je obchodní. Sociální demokraté, lidovci i TOP 09 odmítli zadávat v Babišových médiích před volbami inzerci. I to dává smysl. Proč zvyšovat ze svých vlastních peněz zisky politického konkurenta? Proč nechat Babišovi vydělávat? ODS není tak razantní. Z centrální úrovně žádné inzeráty do Babišových deníků nezadá. Nedokáže ale vyloučit, že se na základě dříve uzavřených kontraktů s mediálními agenturami inzerce může objevit na webech nebo jako speciální příloha.

Bez médií, dotací a Agrofertu

Vedle neformální ostrakizace se rozjíždí i snaha omezit kumulaci ekonomické, politické a mediální moci lidí Babišova typu formálně. Ústavně právním výborem sněmovny už prošly dva pozměňovací návrhy k zákonu o střetu zájmů, který předkládá Babišova ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. Příští týden o nich začne v závěrečném třetím čtení jednat sněmovna. Oba mají šanci projít. A přestože to na první pohled vypadá paradoxně, snižují šanci rozpadu vládní koalice na minimum.

První, měkčí návrh předkládá poslanec TOP 09 Martin Plíšek. Navrhuje, aby firmy, v nichž má člen vlády víc než 25 procent, nemohly získat žádné dotace, investiční pobídky a nesměly se ucházet o veřejné zakázky. Agrofert je vůbec největším příjemcem dotací a jeho firmy se o veřejné zakázky vesele ucházejí. Andrej Babiš a kdokoliv ve stejném postavení by měli volbu. Buď si firmu ponechají, ale odstřihnou ji od všech veřejných peněz, nebo ty peníze může firma dál čerpat, ale oni už ji nesmějí vlastnit. Pro tento návrh jsou připraveni hlasovat sociální demokraté, lidovci, TOP 09, ODS a v Ústavně právním výboru ho podpořili i komunisté. To je pohodlná většina k prosazení.

S tvrdším návrhem přišel sociální demokrat Jan Chvojka. Ten prosazuje, aby člen vlády nesměl žádnou firmu ovládat. To znamená, že by v ní nemohl vlastnit více než 40 procent. Právě na této hranici totiž podle zákona začíná ovládání firmy. Kromě toho Chvojka prosazuje, aby žádný člen vlády nesměl vlastnit ani procento v periodickém tisku, televizích a rádiích. Jediné, co si může nechat, jsou internetové deníky.

Chvojka proti původní jarní verzi návrh lehce zmírnil. Nejprve prosazoval, aby sankcí pro případ, že to člen vlády udělat odmítne, byla ztráta zisku z firmy. Teď navrhuje jako trest jen odříznutí od dotací a zakázek.

Tady je většina jistá méně než u Plíškova návrhu. ODS se totiž nelíbí, že by člen vlády měl zákaz ovládat firmu. Je to podle ní příliš velký zásah do vlastnictví. „Jsme připraveni podpořit zákaz vlastnictví médií, pokud se návrh při projednávání podaří rozdělit,“ vysvětluje člen Ústavně právního výboru Marek Benda. Chvojka tvrdí, že rozdělení návrhu při závěrečném hlasování je možné. Pokud by ale, stejně jako v Ústavně právním výboru, pro celý zákaz hlasovali komunisté, sněmovnou projde i bez hlasů občanských demokratů.

Obě verze počítají s tím, že začnou platit okamžitě pro nové členy vlády. Na Andreje Babiše se tedy nic z toho až do voleb nebude vztahovat, pokud kabinet neopustí. Ať už z vlastní vůle, nebo proti ní. Právě tím se podstatně snižuje šance na rozpad koalice. Kdyby Babiš odešel a chtěl dál pokračovat v nějaké nové sestavě, už by to s Agrofertem, dotacemi, zakázkami a médii nešlo. A odejít do opozice či řídit ze zadního sedadla – tedy být mimo vládu, v níž by zůstali ministři za ANO – se mu rozhodně nechce. 

Přestože všude chodí a vykřikuje, jak se proti němu všichni spojili, zúží se mu prostor s tím cokoliv udělat. Může si jen stěžovat ve svém klasickém stylu, jak ho všichni tradiční politici nesnášejí.

Izolace a ostrakizace Andreje Babiše je krok víc praktický a taktický než marketingově volební. Část společnosti, která považuje babišovskou kumulaci a proplétání moci za nebezpečnou, je bohužel i po těch letech, co její destruktivní vliv sleduje v praxi, není příliš velká. Pokročili jsme ale do bodu, že si to nebezpečí uvědomila většina politických stran a po fázi strachu a podvolení se s tím konečně, a to hned na několika frontách, začínají něco dělat. Především sociální demokraté dostali dost drsnou lekci, jak se nevyplácí strach a ústupky před někým, kdo rozumí jen drzosti a síle.

Pustit Andreje Babiše na ministerstvo financí byla obrovská chyba, na niž bude celá země doplácet ještě dlouho poté, co šéf Agrofertu politiku opustí. Vždycky vynikal schopností mít na klíčových místech své důležité lidi, sloužící jeho mocenským zájmům. Bohužel k nim dostal nekontrolovaný přístup. Zatažení Babiše k moci zjevně nezafungovalo. To je zásadní poučení pro příští volby. Je velmi pravděpodobné, že Babišův protestní spolek v nich získá dost hlasů. Bude zajímavé sledovat, kdo s ním tentokrát případně bude ochoten vládnout.