Češi své blízké pohřbívají jinak než jejich předkové. Klasické pohřby do země tvoří například v Praze pouhá tři procenta. Ústup od tradičních zvyklostí se v Česku ale prolíná s podivuhodně konzervativními postoji k tomu, jak by měly moderní hřbitovy vypadat. O jejich proměnu se pokouší ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený.

Řekne procházka po hřbitově něco o tom, v jakém stavu je společnost?

Hřbitovy jsou vizitkou a lakmusovým papírkem společnosti, její kultury a civilizovanosti národa. Je to klišé, ale pravdivé. Na hřbitově lze pozorovat, jak se kultura mění. Na našich hřbitovech je zřetelně vidět, jaký jsme tu měli čtyřicet let režim. Uvědomil jsem si to, když jsem byl teď v pondělí ve Vídni na tamním Centrálním hřbitově a srovnával, jak to vypadá u nich a jak u nás.

Jak jsou na tom tedy české hřbitovy?

Historické hřbitovy jsou zdevastované jako mnoho památek, zejména těch, které měly nějaké duchovní nebo náboženské pozadí. Pozná se to třeba i na stavu hrobů některých osobností, jak se ukazuje i tady na pražských Olšanech. Dřív se těm lidem odhalovaly sochy, ale dnes jsou jejich hroby zarostlé.

Koho třeba máte na mysli?

Teď mě napadá například hrob pátera Františka Josefa Řezáče, což byl kněz, který oddával a pohřbíval Karla Havlíčka Borovského. Jeho příběh se prolíná celým obdobím našeho národního obrození. Byl to humanista a jako bývalý vězeňský kaplan také reformátor českého vězeňství. Ve své době uznávaná osobnost, ale teď je jeho hrob úplně zdevastovaný.

Jakého největšího rozdílu jste si všiml ve Vídni?

Asi je to podobný rozdíl, jako když se podíváte na Václavské náměstí a pak na nějaké náměstí ve Vídni. Rozdíl je v upravenosti a přívětivosti toho prostoru. Hroby na Centrálním vídeňském hřbitově jsou velice opečovávané, všude jsou květiny, stará se o to město. Hřbitov funguje jako turistická destinace, už se ujalo i označení hřbitovní turistika: lidé jezdí po světě a kladou svíčky nebo květiny ke hrobům svých idolů.

Jak si tu rozdílnost vysvětlujete?

Myslel jsem si, že jsme si s Rakušany mentálně podobní, když jsme spolu ve střední Evropě, vždyť jsme byli dlouho skoro jeden národ. Mě zarazilo, jak mají ke hřbitovům jiný přístup. Jsou mnohem méně konzervativní či konvenční než Češi. Věci, které jsme tu zkoušeli realizovat, ale narazily jako kontroverzní, tam jsou naopak vřele přijímané a využívané. Například jsme tady na Olšanech chtěli v rámci hřbitova otevřít infocentrum a v něm i malou kavárnu, aby třeba i pozůstalí, když tu čekají na pohřeb, tam mohli trávit čas. V tom prostoru jsme chtěli pořádat i výstavy. Lidé tady to ale začali vnímat jako znesvěcování hřbitova, mluvilo se o komerci. Názory na to byly spíš zamítavé.

Takže se žádné infocentrum budovat nebude?

Bude, ale jen takové improvizované. Jen jedna místnost. Plán na něco vícefunkčního ovšem stále žije, rádi bychom vybudovali kavárnu, třeba s prodejem literatury a suvenýrů souvisejících se hřbitovy. Češi ale nejsou novotám příliš naklonění. Setkáváme se se stížnostmi, i když si sem jdou lidi zaběhat. Občané chtějí, abychom ty běžce tady chytali.

Vy jogging na hřbitově nevnímáte jako znevážení?

Mně to tak nepřijde. Ve Vídni si na hřbitově lidi dovolují jezdit i na kole, i když je fakt, že cesty tam mají širší. Mně to běhání nevadí. Naopak si myslím, že je to skvělá ostraha hřbitova, když se tady někdo rychle a potichu pohybuje po areálu. Kdyby se tady něco dělo, určitě by nás informovali. Jediná „krajnost“, co jsme tu zatím udělali, je školka či spíš dětská skupina šesti sedmi dětí zaměstnanců hospicového sdružení Cesta domů. Není tedy přímo na hřbitově, pouze těsně u něj, ale děti se tady po hřbitově pohybují. Mně se hrozně líbilo, jak tady sbíraly kaštany nebo kreslily křídami, ale lidi si zase začali stěžovat. Že nemáme rozum, že děti si na hřbitově hrát nemají a že tu máme počmárané asfaltky.

Rakušané jsou tedy vstřícnější?

Určitě. Vyzpovídal jsem ředitele společnosti, která hřbitovy ve Vídni provozuje, a on nechápal, proč se na takové věci pořád ptám. Kdybychom byli někde v Mexiku či možná v Pobaltí, tak by člověk rozuměl, proč je rozdíl takhle markantní, ale v Praze bych čekal, že to s Vídní bude podobné. Lidi jsou tady podráždění, protože společnost funguje všelijak. Když jsme měli veřejnou diskusi, tak lidé z Prahy 3, kteří tady mají hroby, se báli, že hřbitov chceme zrušit a prodat nebo využívat komerčně. Ztrácejí se parky a prostranství a lidi jsou přecitlivělí a bojí se, že by to mohlo tak dopadnout i tady.

Vy jste před časem veřejnosti představoval projekt „Oživení pražských hřbitovů“. Jak vznikl a v jakém je stadiu?

To je spíš filozofie než program, jde o přístup, kterým chci říct, že by hřbitovy neměly sloužit jen k truchlení a smutečním účelům. Je fajn, když babička s dědečkem vezmou vnoučata a ukazují jim tady pamětihodnosti a sochy nebo se jdou jen projít. Je to prostor, který má víc dimenzí. To oživování je ale lidmi vnímáno hrozně kontroverzně. Správy hřbitovů příliš nereagují na vývoj společnosti a měnící se trendy, třeba na to, že ekologie je velký trend, který se promítá do všech dimenzí života, a tedy i smrti. Lidé přemýšlejí, jakým způsobem se nechat pohřbít, aby co nejméně ublížili životnímu prostředí.

Chystali jste otevření přírodního „ekologického“ hřbitova v Ďáblicích, Lesu vzpomínek. Už funguje?

Ano, otevřel se na začátku června. Na veřejné diskusi, která k tomu nedávno proběhla, promluvila kolegyně ze sdružení Ke kořenům, která s námi spolupracuje. Čerpají inspiraci ze západní Evropy, z Ameriky, kde ty hřbitovy fungují velmi univerzálně. Pouštěla fotky ze hřbitova na Manhattanu nebo na britských ostrovech, kde lidi mezi hroby cvičili jógu nebo piknikovali, což by pro nás už asi bylo moc.

V čem vlastně spočívá ekologičnost hřbitova v Ďáblicích?

Nejméně ekologická věc je náhrobek, protože se musí vytěžit kámen. Na tom ďáblickém hřbitově je náhrobkem vlastně strom, popel se ukládá do rozložitelné urny nebo se vsype rovnou do země, takže odpadá rozkládání rakví, které často bývají z plastů nebo z kartonu, na nichž jsou různé nátěry. Místo umělých kytek a celofánů lidé přinášejí květiny z vlastní zahrádky nebo si je tam zasejí na louce… Chceme umožnit pohřbívání v ekologických rakvích, např. proutěných, nad kterými si budou lidé moci vysadit strom podle vlastního výběru.

Jak se vlastně za poslední desítky let změnil způsob pohřbívání?

Dramatický trend je nástup kremace, která byla uzákoněna ve 20. letech minulého století a stala se legitimním způsobem pohřbu. Počet pohřbů v krematoriu velmi strmě narostl. Dnes máme v Praze 97 procent pohřbů žehem a pouhá tři procenta jdou do země. Většinou jsou to Romové, světští, duchovenstvo nebo hodně věřící lidi. Lidé mají tendenci si urny nechávat doma, protože zákon to od 90. let umožňuje. Nebo je vysypou někde v přírodě a ani k tomu nepotřebují rozptylové louky.

A to je legální?

Je to možné se souhlasem majitele pozemku. Oblíbený způsob je do vody, například do řeky, v tom případě byste měl mít povolení majitele povodí. Ale je to možná eticky sporné, protože tím se znemožňuje dalším příbuzným nebo kamarádům uctít památku. Někteří lidé mají potřebu uctívat památku na hrobě, kde člověk leží a kde je jeho jméno, ale někdo je svobodomyslný a je mu jedno, kde se ten popel rozpráší, a památku nosí v srdci nebo ve vzpomínkách. Jenže pak je trošku nefér, že nebere ohled na ostatní. Dříve musela být urna uložena na hřbitově, dnes to tak není, takže ti lidé přestali hřbitovy tak trochu potřebovat.

Kolik lidí uloží urnu na hřbitov a kolik popel raději vysype někde jinde?

Přesné číslo nemám, ale kdybych to měl odhadnout, zhruba polovina lidí má hroby zaplacené, protože tam mají dědečka, babičku. Ti urnu dají na hřbitov. A ta druhá polovina, která hroby nemá, protože třeba migrují a nemají hrob ani tam, odkud se přistěhovali, to řeší třeba tak, že mají urny doma. Zmíněný Les vzpomínek je reakce na tohle, simuluje jim tu přírodu, nepotřebují k tomu pohřební službu, splňuje to pro ně filozofii kreativního pohřbu, mohou si vše vymyslet a naplánovat sami, bez konvencí, klišé a kýče, které k tomu občas patří. Bez trapnosti, kterou někdy vyvolávají běžné pohřby. Je o to celkem zájem. V té Vídni jsem si říkal, že není třeba věci vymýšlet, vlastně stačí obšlehnout to, co už tam mají.

Nemáte obavu, že se hřbitovy stanou podobně jako v dobách epidemií ve středověku spíše jen odkladištěm tělesných schránek než místem společenského a duchovního významu?

Ne, trend se postupně obrací, po těžkých a materialistických dobách se teď spousta lidí vrací k duchovním hodnotám, do módy se dostává dopátrávání kořenů, lidi hledají, kde jsou pohřbeni jejich předci. Téma smrti a hřbitovů začíná být zase trošku in.

Takže nemyslíte, že hřbitovy u nás jednou zaniknou?

K tomu bylo namířeno za komunismu. Myslím, že v budoucnu bude hřbitov opět duchovně laděné místo sloužící k rozjímání, jak tomu bylo v minulosti. Bude to zase aktuální, protože se rozpíná islámský svět a Rusko, a na našich hřbitovech jsou pohřbeni naši hrdinové. Samozřejmě vedle prevítů a kolaborantů.

Za monarchie a za první republiky byla na hřbitovech k vidění umělecká díla, náhrobky bohatších rodin vytvářeli sochaři. Pak to upadlo, v poslední době tuto práci kompletně převzali kameníci. Tady vidíte nějakou změnu?

Lidem na tom začíná víc záležet, ale pořád investují do nekvalitních věcí. Jdou za kameníkem, který má dílnu u hřbitova, a nechají si vytvořit pořádný nadstandardní kýč. Autorská tvorba, kdy si najímali sochaře nebo kamenosochaře, prakticky už nefunguje. A pokud se to stane, je to skoro už senzace, jako když si nechal Martin Roman (bývalý šéf ČEZ – pozn. red.) postavit velikánskou rodinnou hrobku v Chuchli, kterou mu dělal ateliér architektů, a proběhlo to všemi médii. Takových případů je ale hrozně málo. Na Novém židovském hřbitově má ateliér sochař Róna, postavil tam dva náhrobky a studenti výtvarné akademie se na to chodí koukat jako na vzácnost.

Viděl jste něco originálního?

Sem tam je vidět nějaká originálnější řemeslná práce. Sochařů, kteří se věnují náhrobkům, je málo, například Otmar Oliva. My jsme vypsali soutěž Funeral Design v rámci soutěže Czech Designu. Vybíraly se nejlepší návrhy náhrobků a obalů na urny. Sešlo se 320 návrhů, což je v rámci Czech Designu nebývalé množství. Vyhrála návrhářka, která vytvořila projekt, který nazvala partnerské urny. To jsou urny v jemných pastelových barvách, které se dají propojovat a můžete si vybrat, jestli budou mít jeden, dva, nebo víc konektorů. Zaujalo mě, že se tam přihlásilo strašně moc mladých lidí, ale brali to seriózně. Zpočátku jsem se trochu bál, jestli to nebudou brát jako srandu a recesi. Ale takových tam bylo velice málo, třeba náhrobek v podobě lahve od Coca-Coly nebo jablka Apple. Z doprovodných textů ale bylo vidět, že ti autoři nad tím přemýšleli, vázaly se k tomu zajímavé příběhy. Jedna výtvarnice třeba navrhla náhrobek pro svou zemřelou kamarádku. Byl zapuštěn do svahu a u něj stála kamenná lavička. Projekt nazvala Povídkář. Chodí tam rodiče té zemřelé kamarádky, sedají si na lavičku a povídají si s ní.

Líbí se vám nějaký mimopražský hřbitov?

Líbí se mi lesní hřbitov ve Zlíně, který zakládal ještě Baťa.

Zmínil jste se, že své blízké dnes do země pohřbívají z velké části lidé z romské menšiny, kteří mají někdy jinou představu o tom, co je hezké a důstojné, než „průměrní“ Češi. Jak se díky tomu mění podoba třeba vašeho hřbitova?

Někdy se o těch lidech nemluví hezky, ale jsou jedni z mála, kteří o ta místa dbají, jezdí k nim často, dávají do toho peníze. Vkus mnohdy není plně vytříbený a tím, že jsou ochotni dobře zaplatit, kameník jim nabídne o to okázalejší kýč. Mají často zájem o prestižní místa u cesty a tam, kde dříve vznikaly secesní hroby, dnes stojí malé antické chrámy. Jsou to poněkud stereotypní záležitosti, stříška a pod ní sloupy a balustrády. Podobně jako se říkalo těm nevkusným baráčkům podnikatelské baroko, tak my máme takové své hřbitovní baroko, je to přezdobené, andělíčci, panenky Marie atd. Ty hroby křičí na dálku, v noci svítí do tmy, protože na nich svítí spousta svíček. My máme samozřejmě možnost to regulovat a říct, že to narušuje architektonický ráz hřbitova, ale bylo by eticky sporné zakazovat těm lidem, když chtějí svým způsobem projevovat úctu svým blízkým. To je těžké.

Zmínil jste hřbitovní turistiku. Čí hroby jsou v Praze nejnavštěvovanější?

Nejnavštěvovanější hřbitov je určitě Vyšehrad, kde leží Dvořák, Smetana a další. Tady na Olšanech chodí zahraniční turisté hodně za Palachem a na Nový židovský hřbitov za Kafkou.

A chtěl byste, aby se v Praze rozjela hřbitovní turistika ve velkém jako třeba v Paříži na slavném Père-Lachaise?

To asi ne. Ve Vídni jsem se dozvěděl, že vznikla Mezinárodní asociace hřbitovů, kterou založili v Lublani a která zastřešuje nejzajímavější hřbitovy v Evropě včetně Père-Lachaise a londýnského hřbitova. Za členství se platí poplatek a za něj vám poskytnou servis, zařadí vás do průvodců, vydávají tiskoviny, mapy, pohledy. Když jsem to četl, v té chvíli jsem přestal uvažovat, že bychom tam vstoupili. Myslím, že není nutné, aby tady korzovaly davy Japonců. Stačí a je v pořádku, když zahraniční turisté chodí ve velkých počtech na Vyšehrad.

Vám je něco přes třicet. Jaké je to pro mladého člověka, pracovat každý den s posledními věcmi člověka?

Lidi si nás často představují, jako kdybychom byli pohřební služba a procházely nám pod rukama desítky nebožtíků. Co jsem tady, což je asi pět let, jsem za celou dobu nebožtíka neviděl. Nemyslím, že by tuto práci museli dělat jen staří lidé, to by pak doktora mohli dělat jen nemocní. Podtext smrti tu však je a poslední dobou si uvědomuji, že bych tuhle práci nechtěl dělat celý život. Deprese ale nemám.