Jeden z nejvýznamnějších lužickosrbských spisovatelů 20. století

Kniha přirovnání

Jeden z nejvýznamnějších lužickosrbských spisovatelů 20. století
Kniha přirovnání

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dalo se předpokládat, že při stém výročí narození bude Juriji Brězanovi vydána v češtině nová knížka. Od roku 1989 sice někdejší místopředseda východoněmeckého svazu spisovatelů měl smůlu a z lužickosrbského písemnictví byli upřednostňováni jiní, do té doby ale Brězan patřil k dost překládaným autorům. Ostatně není se co divit, neboť lze-li tvůrčí úspěšnost měřit počtem vydání jednoho titulu, je Brězan jedním z nejúspěšnějších spisovatelů východního boku: jeho novela Krista měla několik set vydání.

Převody Brězanových knih do češtiny byly pořizovány z lužické srbštiny i němčiny (v NDR sice své knihy až na výjimky publikoval v obou jazycích, ale protože věnovat se jim rovnocenně nestíhal, bývaly i jeho lužickosrbské „originály“ méně či více utajované převody od jiných autorů z němčiny), přičemž z ní ho tady překládali ti nejlepší jako Bedřich Fučík, Václav Maidl nebo Hanuš Karlach. Vydána tak jsou některá z jeho rozhodujících děl, třeba první díl románu Krabat, román Obraz otce, pohádka Čarodějný mlýn, ale i schematické kusy jako Romance bez hranic.

Naopak na projevení zájmu čekají ještě druhý díl Krabata či román Salowčenjo, zpracovávající prožitek německého znovusjednocení v nejvýchodnější části země. Každopádně novinka se jmenuje Příběhy o vodě a jako navázání na dosavadní Brězanovy české převody je zvolena vlastně logicky, neboť je to poslední titul, který autorovi vyšel v berlínském nakladatelství Neues Leben, než odtud coby někdejší režimní prominent byl odejit a uchýlil se k budyšínskému vydavateli Domowina.

Jurij Brězan - Archiv webu Jurijbrezan.de

Příběhy o vodě jsou zřejmý produkt Brězanovy pozdní éry, v níž se stylizoval do moudrého starce, který rád sděluje, že je lídr svého národa, a který ve svém věku a při své inteligenci prý ví víc než ostatní. Šarže zůstává, podoba se liší: tady jsou to odpovědi děda pravnukovi na otázku „Co je to voda?“. Bývalý studnař v krátkých vyprávěnkách vyznává potomkovi, co se o sladké vodě v životě dověděl. A to různými žánry – začíná mýtem o původu vody, která vznikla ze slz mladé krásné bohyně, jejíž šťastný pláč dal vzniknout jezerům, potokům a řekám a jejíž žal stvořil moře a oceány. Jinde je k mání romantické vyprávění o statném mlynáři, který toužil po mladé krásné učitelce, až se mu dostala za ženu. Jinde vypravěč přiznává, že „samozřejmě ztvárňuje báchorky pro děti“.

V tradici lužickosrbského písemnictví je pojítkem příběhů patetická nálada a vzývání lužické krajiny. Zasněžené vrcholky stromů, rosa na louce, natož pára stoupající od zabitého spařeného prasete jinde tak krásné nejsou. Ostatně nad Blaty (mokřady v braniborské Lužici, kde se řeka Spréva rozlévá do nesčetných ramen) je konstatováno jasně: „Je to ráj.“ Přesvědčení o výjimečnosti tohoto světa je pro jistotu sugerováno neustálými přirovnáními: „Jsem koktal jako ježibaba z perníkové chaloupky“, moře je „šedivé a obrovské a cizí – jako slon na severním pólu“, „na začátku byla země suchá jako posvícenský koláč o Velikonocích“, „brblal jsem jako rybář na starého kapra“. A tak dále a podobně; čím nezvyklejší, tím lepší.

Přitom taková místa nejsou rozkošná, jak snad byla myšlena, nýbrž fungují opačně: dokládají (aspoň v překladu) přílišnou chtěnost a upracovanost celku a jeho přehlíživost k plynulosti vyprávění. Projevuje se v zmatené vázanosti dějů: „Před mými okny leží louky, a tak často vídám, jak rosa se sluncem tkají závoje. Škoda, že nejsem malíř. // Někteří lidé rádi běhají bosi v trávě za ranní rosy, prý pro zdraví. Ale možná jen proto, že si neumyli nohy. Já si je celý život myl večer.

Kbelík s teplou vodou, vyhrnuté kalhoty, to člověk po celém dlouhém dni na nohou vzdychá blahem. // Rosa a ranní slunce spolu občas zvládnou zvláštní kouzla.“ Jinde je číst vyprávění o tom, že vypravěčův syn si koupil rybník, který rodina v noci musela strážit, aby pytláci nechodili na ryby. Když hlídá babička, která má ale ještě fortel a se zloději by si poradila, „bohužel“ usne. Ačkoli po takové expozici by se zdálo, že se schyluje k potyčce s lupiči, babičku vyruší ze spánku kanec, jehož ona začne kopat a honit kolem rybníka. V dalším odstavci se píše o tom, že zatímco sviní je už u rybníků málo, muchomůrky na jejich březích rostou – o zlodějích ani slovo. Proč tedy babiččin spánek byl hodnocen slovem „bohužel“, je nejasné. Takových míst a potíží je víc. Může být, že výsledný sloh je násobek původu, protože jímání Milana Hrabala (bohužel) je rozpoznatelné. Byť je sympatické, že oba tvůrci jsou prosti překvapení a jakostí dodaného zboží si u nich lze být jist předem.

Jurij Brězan: Příběhy o vodě. Přeložili Milan Hrabal a Ilona Martinovská. Ilustrovala Isa Bryccyna. Vydala Městská knihovna Varnsdorf roku 2016. 80 s. 150 Kč.

2. ledna 2017