Proč je nejbohatší padlý stát Evropy základnou džihádistů?

Zločin přichází z Bruselu

Proč je nejbohatší padlý stát Evropy základnou džihádistů?
Zločin přichází z Bruselu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Proč právě Brusel? Mondénní metropole země z první desítky nejbohatších států Evropy. Centrum Evropské unie a jejích institucí. Vždyť se v evropské veřejné debatě nikdy pořádně neprobíralo, že by Belgie měla nějaký vážný společenský problém. Evropské elity řešily sociálně vyloučená francouzská předměstí – poté, co před deseti lety vzplála v nepokojích.

Řešily národovecké sklony maďarského premiéra Orbána nebo před ním vládu polských konzervativců bratrů Kaczyńských s populisty ze Sebeobrany a Ligy polských rodin. Řešily korupci ve střední a východní Evropě. Nic z toho přitom neohrožovalo Evropu tak jako neřešené problémy rozložené Belgie, která je zametala pod koberec. Tam bujely právě proto, že se o nich nemluvilo. Z Bruselu se mezitím stala hlavní evropská základna islámských extremistů a obchodu se zbraněmi ohrožující celou Evropu.

Evropský model země nikoho

To, že se hlavní město džihádu v Evropě stalo právě z Bruselu, je výsledkem toho, jak Belgie dlouhodobě funguje. Nebo spíš nefunguje. Pozornost to přitáhlo jen ve vzácných chvílích, kdy byl chaos a rozklad i na standardní belgické poměry příliš hluboký. Belgie je klasickou ukázkou velkého slabého státu. Opak toho, čemu klasičtí liberálové říkají malý silný stát. Belgie má nejvyšší daně v Evropě. Loni dosahovaly 55,6 procenta celkové ceny práce u člověka s průměrným příjmem. Je to jediná země EU, která překonala laťku padesáti procent. Se značným odstupem následuje Rakousko se 49,4 procenta, Německo se 49,3 a Francie se 48,4 procenta. Vysokými daněmi pověstná Skandinávie s velkým odstupem zaostává – Finové platí státu 43,9 procenta, Švédové 42,5 procenta, což je o desetinu méně než my. Za ty peníze dostávají Belgičané podstatně horší veřejné služby než ti, kdo svým vládám odvádějí méně. A to včetně jedné z nejcennějších veřejných služeb, jíž je bezpečí.

Po pařížském masakru, kdy se Belgie dostala do centra pozornosti, se začalo připomínat, že její investice do policie a tajných služeb patří k nejnižším v Evropě. Ať už to přepočteme na počet obyvatel, nebo bohatství země. Eddy Lebon z policejních odborů Sypol řekl belgickému deníku La Libre, že jejich forenzní experti, kteří snímají otisky prstů a dělají analýzy DNA – tedy u dlouhodobého boje proti terorismu úplně základní věci –, jsou do značné míry paralyzováni. Počet laboratoří se za poslední dobu snížil ze 23 na 14 a uvažuje se o dalším seškrtání na pět pro celou zemi. „Nemají bílý prášek, který je potřeba pro snímání otisků prstů na místech činu. Loni na podzim jsme zastavili nábor šesti stovek nových policistů. Patnáct dní před jejich nástupem na policejní akademii, kde se měli cvičit. Kdyby se tento absurdní rozpočtový škrt neodehrál, už dnes by nastupovali do služby. Když jsem slyšel ministra vnitra Jana Jambona, jak vyčistí Molenbeek, brečel jsem.“

Jistě, říká to odborář. Ti si většinou stěžují všude na světě, že chybí lidi a peníze. Jenže jak ministr vnitra Jambon, tak belgický premiér Charles Martin přiznávají, že je i ostatní země na zanedbanou policii a tajné služby delší dobu upozorňovaly. A že s tím už konečně budou muset něco udělat. „Mohl bych vám vyprávět o našich autech, která mají najeto 230 tisíc kilometrů. Mají potíž jet víc než osmdesátkou,“ popisuje stav policie Lebon. To se pak těžko honí islamisté, pro něž finance nejsou problém. „U federální policie není dost peněz ani na nákup nových kalhot pro policejní důstojníky. Mladí, kteří nastoupí, nosí staré kombinézy. Některé jednotky jsou vyzbrojeny dvacet let starými zbraněmi, a to už ani nezmiňuji, že nám třeba chybí neprůstřelné vesty.“

Nedostatek peněz je ale až tím posledním, co k rozbujení terorismu v Bruselu přispělo. Je to důsledek, nikoliv příčina. Důsledek toho, jak Belgie dlouhá léta funguje jako nesourodý svazek francouzsky mluvících Valonů a holandsky hovořících Vlámů, jimž se společně nepodařilo dát dohromady efektivní instituce, zákony a sílu je vymáhat. Zločinci všeho druhu, islámské radikály nevyjímaje, mají na takové zóny, kde se právo nevymáhá, čich. Ten stav trvá desetiletí. Tento svůj nefunkční model postmoderního státu bez národní identity přitom Belgičané s oblibou prodávají jako model, podle nějž by jednou měla fungovat EU. „Belgie byla vždycky pyšná, že je modelem pro Evropu. Jak je schopná přes své umění kompromisu a tolerance spravovat zemi různých kultur a národů, které tam mírumilovně žijí bok po boku. Dál už si to říkat nemůže. Poslední krize ukázala, že království se dostalo na hranu, kdy může fungovat,“ napsal německý deník Die Welt. Nikoliv dnes, kdy se celé Evropě odkryl obrázek Bruselu jako hlavního centra islámských extremistů. Napsal to v roce 2008, kdy nebyla Belgie více než pět set dní schopná sestavit vládu, když v chudém a vysokou nezaměstnaností zasaženém Valonsku zvítězila levice, zatímco v prosperujícím Vlámsku pravice.

Nebylo to poprvé. Právě tato tenze, v níž se těžko prosazují jakékoliv reformy a zákony a moc se byrokraticky vyvažuje přes nefunkční směs soudů a policií, které často uvíznou v kompetenčních sporech, komu konkrétní pravomoc náleží, je kořenem slabé vlády zákona. Z ní se zrodila i metropole islámských radikálů. „Idea Evropské unie jako superstátu sdílí s Belgií víc než její hlavní město. Pokud europeisté, toužící po čím dál hlubší integraci, mají představu, jak by Unie měla vypadat, je to Velká Belgie,“ píše historik Paul Belien v dějinách Belgie A Throne in Brussels (Trůn v Bruselu), anglicky vyšlo v roce 2005. „Základní vlastnosti Belgie už nakazily Evropu. Zaprvé je to chybějící patriotismus. Lidé nemají k zemi žádný hlubší vztah, a tak si politici musejí kupovat jejich podporu, čímž je korumpují. Nedostatek skutečně velkorysého patriotismu tlačí politické lídry do velmi přesných a účelových kalkulací vlastních zájmů. Na nich je Belgie postavená. Není náhoda, že Belgie je zamořená korupcí, která dosahuje podstatně vyšší úrovně než v sousedních zemích. Není náhoda, že ta korupce se přenesla také do evropských institucí,“ píše Belien. „Druhou základní vlastností Belgie od jejího vzniku v roce 1830 byla absence vlády práva. Pokud by byla existence Belgie ohrožena, právo, a dokonce i ústava budou ignorovány, jen aby ji za žádnou cenu neohrozily. A když je stát umělým konstruktem, nemilovaným svými občany, děje se to dost často.“

Zóna volného zločinu

Právě to Belienem citované udržení Belgie vede často k zametání zločinů, které míří do vysokých politických kruhů, případně až do královské rodiny. Belgičané nevěří svému státu a svým institucím. Kromě islámského extremismu se to projevuje i v některých dalších kriminálních případech, které dost pošramotily mezinárodní reputaci země. Je to především případ masového vraha mladých dívek Marca Dutrouxe. Policie ho zatkla v roce 1996. Pak přichází série přehazování jeho případu, nejrůznějších policejních a justičních chyb, které vyvolávají ve společnosti podezření, že v jeho prospěch intervenuje někdo z nejvyšších politických pater. Spekuluje se dokonce o členech královské rodiny. Ta podezření se nakonec nepotvrdí, jsou ale projevem hluboké nedůvěry, vyvolané politizací policie a soudů. Nedůvěra kulminovala, když v roce 1998 Dutroux utekl přímo ze soudní síně. Po tomto incidentu musel rezignovat ministr spravedlnosti.

Z politické korupce, společenské nedůvěry a neschopnosti vymáhat zákony vzniká i atmosféra přehlížení islámského extremismu. Muslimští přistěhovalci – převážně z Maroka – tvoří šest procent belgické společnosti, což je značná politická síla, které se politicky vyplatí podbízet. Přinejmenším tím, že se budou problémy přehlížet, tolerovat a vytěsňovat. To se děje dlouhodobě. Z Belgie se mezitím stalo nejen centrum evropského džihádu, ale i obchodu se zbraněmi. „Až do roku 2006 měla Belgie ve srovnání se zbytkem Evropy velmi liberální zákony o zbraních. Do belgického podsvětí se navíc dostala řada zbraní používaných v devadesátých letech na Balkáně. Na místní ministerstvo spravedlnosti také těžce dopadla úsporná opatření, která ho zanechala neschopné účinně zasáhnout u kořenů problému. V Bruselu je poměrně jednoduché dostat se k těžkým zbraním,“ říká pro agenturu AP Brice De Ruyver, profesor kriminologie z univerzity v Gentu, který v letech 2000 až 2008 působil jako poradce belgického premiéra pro otázky bezpečnosti. Postih ilegálního obchodu se zbraněmi se podle něj příliš dlouho zanedbával.

Belgie měla také jedny z nejměkčích pravidel pro získání občanství, a dokonce i v případě podezření z terorismu své občany odmítala vydávat. Toho dokázala řada teroristů využít. „Belgičanem se tak stal třeba Tarek Maaroufi, hlavní mozek atentátu na vůdce protitálibánských sil Ahmada Masúda v Afghánistánu 9. září 2001. Dva dny před 11. zářím. Maaroufi se narodil v Tunisu v roce 1965 a koncem osmdesátých let se stal občanem Belgie. Tunisko v letech 1992 a 1996 dvakrát požádalo o jeho vydání. Brusel dvakrát odmítl.  Když v roce 1995 belgická policie zadržela dvanáct členů Ozbrojené islámské skupiny (GIA, alžírská teroristická organizace – pozn. red), Maaroufi byl jedním z nich. V září 1997 byli všichni propuštěni. Neschopnost belgických úřadů věznit jedny z nejnebezpečnějších teroristů přiměla francouzského ministra vnitra Charlese Pasqua k ostré kritice Belgie, že není schopná bojovat proti mezinárodnímu islámskému terorismu. Právě Francie totiž bývala hlavním cílem zločinů GIA – včetně bombového útoku ve stanici pařížského metra Saint-Michel, při němž přišlo o život sedm lidí. Belgické úřady vždycky odmítaly, že udělaly s teroristy tichou dohodu a přivírají oči nad jejich zločiny výměnou za imunitu proti jejich útokům,“ píše Belien.

Dodavatel zabijáků pro Francii

Uběhlo dvacet let. A do Paříže znovu přijeli zabijáci, jejichž základnou byla bruselská čtvrt Molenbeek, kde úřady zametaly problémy pod koberec. Měsíce před útoky na Paříž zadržela belgická policie Ibrahima Abdeslama, teroristu, který se odpálil před restaurací na pařížském bulváru Voltaire, i jeho bratra Salaha Abdeslama. Ten je nyní – v době psaní těchto řádek – stále na útěku a podle všeho měl být osmým atentátníkem. Oba bratry vyslýchala a sledovala. Měla podezření, že navštívili Sýrii. Nikdy ale Francouze neupozornila. A belgické tajné služby nedokázaly předem zjistit, že se chystají k útoku na Paříž. Francouzi se dnes právem ptají, proč Belgičané tak selhali. Abdeslamové byli francouzskými občany, v bruselském Molenbeeku jen dlouhodobě žili. „Věděli jsme, že se radikalizovali a že mohli být v Sýrii,“ přiznal pro deník Politico Eric Van Der Sypt, mluvčí belgické federální prokuratury. „Nevypadalo to ale, že jsou nebezpeční. I kdybychom na ně upozornili Francouze, pochybuji, že by je byli schopni zastavit.“ Belgičané také sledovali dvacetiletého Bilala Hadfiho, který se odpálil před pařížským stadionem Stade de France. „Vyšetřovatelé instalovali odposlechy do domu, kde měl pobývat. Ale nenašli ho,“ řekl pro Politico mluvčí belgického ministerstva spravedlnosti Sieghild Lacoere.

Právě Francie je téměř ve všem přesným opakem Belgie. Má podstatně přísnější protiteroristické zákony, které usnadňují uvěznění extremistů. Její tajné služby a protiteroristické policejní jednotky patří k nejlepším na světě a obyvatelé jim věří. Francouzi jsou ale hlavně na rozdíl od Belgičanů velcí patrioti, kteří mají rádi svou zemi. A po útocích se ukazuje, jak jsou téměř nejsilněji ze všech Evropanů připraveni se bránit. Počet zájemců o vstup do armády se od masakrů zvýšil na čtyřnásobek.

Kulturní antropolog a válečný fotograf Teun Voeten v článku pro Politico popisuje, jak se před deseti lety nastěhoval do Molenbeeku, kde bylo cenově dosažitelné bydlení, ve víře, že se z něj stane příjemná multikulturní čtvrť plná kaváren a hipsterských obchodů, kde si jeho děti budou hrát s marockými Belgičany. Po deseti letech utekl. Čtvrť vzdálená čtyři kilometry od sídla Evropské komise není smíšená, je téměř čistě muslimská a žít v ní znamená žít ve strachu. „Hlavní důvod, proč Belgie dospěla až do toho bodu, je belgická kultura popírání. Veřejné debatě dominuje sebeuspokojená progresivistická elita, upřímně věřící, že společnost může být řízená a plánovaná. Ten, kdo si dovolí říct nepříjemnou pravdu o vysoké kriminalitě mezi marockou mládeží a násilných sklonech radikálního islámu, je označen za extrémního pravičáka. A jako takový ignorován a ostrakizován.“

Jedním z nejradikálnějších zastánců čím dál hlubší integrace po belgickém vzoru, kde chybí prostor pro patriotismus, je bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt, předseda liberální frakce ALDE v Evropském parlamentu. Verhofstadta zjevně z jeho paralelního světa neprobral ani teror. O tom, proč je země, jíž roky vládl, základnou džihádistů, si na jeho živém Twitteru nic nepřečtete. Zato se tam dočtete, že „Orbán je naší morální krizí. Místo abychom bránili naše evropské hodnoty, tolerujeme ho.“ Jestli něco Evropu skutečně ohrožuje, není to Orbán, jehož vliv je mimo Maďarsko zanedbatelný, ale vývoj Evropské unie směrem k Velké Belgii, kde se skutečné problémy, jako je islámský extremismus, zametají a ignorují.