Málokdy se stane, že by se nějaká skupina hlásící se k pozůstalosti někdejší postindustriální scény dostala až do hlavních světových médií jediným, a ještě navíc poměrně ospalým koncertem. Vystoupení, které strhlo pozornost světového tisku, se uskutečnilo v místním divadle uprostřed severokorejské metropole Pchjongjang, hlavního města jinak neprodyšně uzavřené komunistické diktatury.

Většina západního světa tak s pobavením čekala, jakým způsobem se kontroverzní a totalitu parodující Laibach zapíše v zemi, kde jsou spartakiádní parády a okázalé průvody pořád brány smrtelně vážně. Možná tak trochu navzdory očekávání všech zúčastněných se ve finále nestalo v zásadě nic a první „západní rocková skupina“ moc silný otisk v Severní Koreji nezanechala. Odpověď na nevyřčenou otázku, proč tomu tak bylo, by bylo možné shrnout do jednoduché proklamace: soudruzi se na návštěvu ze Západu možná až nečekaně dobře připravili.

Vraťme se ale na začátek onoho příběhu, kterak se chytří Slovinci stali ambasadory naší kultury v cenzurou škrcené zemi. Na počátku všeho stál videoklip skupiny Laibach z roku 2014 k písni Whistleblowers, který se skupinou Laibach natáčel norský režisér a kulturní enfant terrible v jedné osobě Morten Traavik. Ten svého času přiznal, že od Laibach získal lásku k estetice východního bloku, která ho vehnala až do spolupráce se severokorejskými uměleckými institucemi; Laibach byli zase naopak fascinováni jeho počinem, kdy do Norska přivezl skupinu severokorejských hráčů na akordeony, kteří perfektně nastudovali hity legendární skupiny A-ha. Slovo dalo slovo, a nápad uspořádat koncert Laibach severně od 38. rovnoběžky byl na světě.

Hrazeno Norskými fondy

V našem hrdinském příběhu to však začne povážlivě skřípat, pokud se podrobněji podíváme na způsob, jakým Traavik své kulturní výměny se Severokorejci organizuje. Je možná docela předvídatelné, že režim, který každoročně bojuje s nutností přerozdělit to málo potravin a zdrojů, co je ve stalinským komunismem zbídačené zemi k dispozici (byť člen Laibach Saliger po návratu z KLDR tvrdí, že tam lidé rozhodně „nehladoví kvůli nedostatku jídla“), nebude vydávat prostředky na podobné kulturní výměny. Morten Traavik se však tímto nedal odbýt a sehnal pro své projekty sponzora v podobě norské vlády a jejích kulturní fondů; dodejme, že k nelibosti části norské veřejnosti. Na výplatnici severského království se tak ocitli jak oni severokorejští harmonikáři, mezinárodní hudební akademie v Pchjongjangu (tam, kde Laibach vystupovali), tak i samotní Laibach, kterým Norské fondy zaplatily celou cestu do Severní Koreje a část nákladů na pobyt.

Slavoj Žižek, který se s Laibach úzce přátelí už od 80. let, ve svém zamyšlení pro německý list Die Welt uvádí svým osobitým způsobem paralelu mezi populárním muzikálem The Sound of Music a některými rysy totalitního režimu neomezeného vládce Kim Čong-una. Toto srovnání nepřichází náhodou, je to právě americký filmový muzikál, jeden z nejnavštěvovanějších všech dob, který je jedním z mála oficiálně povolených výdobytků západní kultury v Severní Koreji. Žižek upozorňuje na množství důležitých rysů, proč tomu tak může být, ať už se jedná o nezpochybnitelnou paternalistickou autoritu jedné z hlavních postav, naivní, ale láskyplnou submisivitu hlavní hrdinky, či euforickou sílu pokroku, kterou nezbrzdí ani náboženská povinnost. Poněkud kýčovité dílo 50. let tak v lecčems oslavuje sílu konzervativní a uzavřené rodinné pospolitosti prostředky až nápadně podobnými těm, které můžeme dodnes vidět na některých oficiálních severokorejských videích. Poselství Žižekova zamyšlení směřuje přímo k Laibach a říká jim toliko, aby své korejské ideové protihráče nepodcenili, protože v tom zkrátka umí chodit.

Taková hozená rukavice samozřejmě nenechala Laibach chladnými a ti tak vcelku správně usoudili, že pro to, aby jejich parodie východní i západní kultury dávala severokorejskému publiku nějaký smysl, je nutné zvolit právě takové písně, které by místní lidé mohli znát, a na nich demonstrovat podstatu sdělení Laibach. Kromě písní z muzikálu The Sound of Music si slovinští hudebníci připravili i průřez vlastní tvorbou a dvě tradiční korejské písně, a sice Arirang a We will climb to Mt. Paektu, kterážto píseň funguje v zemi jako neoficiální, druhá hymna a je zároveň skladbou, kterou zpopularizovala jediná v zahraničí známější severokorejská hudební skupina Moranbong Band.

Na horu Paektu nevystoupali

Realita se však s připraveným konceptem příliš nepotkala. Aparát Kim Čong-una evidentně neměl chuť ani náladu nechat si proniknout mezi prsty sebemenší náznak jakékoliv kulturní diverze, a tak Laibach čekala po přistání a zdvořilém přijetí studená sprcha v podobě klasických socialistických „přehrávek“, kdy museli před čtvrtečním koncertem předvést celé vystoupení místním cenzorům, kteří následně rozhodli, co ano, a co ne. Výsledek? Z 18 písní zůstalo 9, z 90minutového setu 45 minut a podobnou cenzurou si prošla i doprovodná projekce, z níž byly odstraněny atomové výbuchy, pochodující masy lidí i části autentické severokorejské propagandy. Část koncertu tak zůstala bez videa, pouze s pár světly a se spíše konferenčním ozvučením ve stylu osmdesátkového Pakulu. Mt. Paektu taktéž nebyla povolena, protože byla připravena v „jiném než správném tempu“.

Díky tomu, že byly vynechány syrovější a jasně hovořící skladby kapely a zůstalo jenom u neškodných muzikálových kantilén, tradičních písní a tří spíše průměrných předělávek kapel Beatles, Rolling Stones a Europe, vyzněl koncert pro přítomné posluchače (cca 1200 hlav) značně podivně. V zemi, kde se hodnota hudební kultury měří hlavně dle instrumentální a pěvecké dovednosti umělce, věrnosti přednesu a formálnosti podání, působila avantgardní skupina ze Slovinska doslova jako pěst na ucho. Zmatení, a přesto tleskající posluchači, poněkud přepadlá kapela, která tvrdě narazila na svou někdejší nemesis, a dětsky spokojený Traavik tak uzavřeli poslední dějství této bizarní komedie, kterou nakonec mistrně dohrála severokorejská propaganda.

Ať už kvůli technickým problémům s elektřinou, či díky přehrání cenzory nepovolené skladby (předělávky Final Countdown švédských Europe) se z původně dvou koncertů uskutečnil pouze jeden. Na druhý den si proto režim „narychlo“ připravil vystoupení tradičních umělců, kteří jako hosty pozvali na pódium doprovodné zpěváky Laibach a kteří sklidili nepoměrně větší ovace. V sobotu ráno se celá výprava již letecky vydala směr Peking, a celá akce tím oficiálně skončila. Kim Čong-unův režim své veřejnosti ukázal, že státem pěstované umění je na mnohem vyšší úrovni než to zkažené západní a že na tom Západě vlastně není moc o co stát. Velký vůdce, který se s Laibach ani nesetkal, ani nevyslal svého zástupce na jejich koncert, tím jasně ukázal, jakou váhu této akci přisuzuje. Laibach si tak možná na stará kolena uvědomili, že to byla právě smrt Josipa Tita a nástup zmatené, nezkušené a nepřipravené nomenklatury, co jim vlastně umožnilo vzniknout a alespoň omezeně v někdejší Jugoslávii působit. Setkání se skutečnou totalitou ve stylu 50. let tak pro ně bylo možná o dost tvrdší, než by si bývali v uvolněnějších osmdesátkách představili.

Autor je publicista