KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Shořet, nebo vyhasínat. Caveova šedesátka

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Shořet, nebo vyhasínat. Caveova šedesátka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Australskému hudebníkovi a spisovateli Nicku Caveovi bylo včera šedesát let. O jeho nezpochybnitelném přínosu světové hudbě posledních desetiletí, o něm jako uměleckém typu, pokračovateli určité tradice, již dokázal vstřebat a zároveň do ní otisknout něco velmi osobního a ojedinělého, o jeho pódiové personě, o jeho inspiracích, vášních, sarkasmu, o jeho stále ještě (a možná trochu podezřele) černých vlasech, o tom všem toho bylo napsáno skutečně hodně a malinkou část toho jsem napsal já. Tak proč se opakovat. Troufnu si jenom na pár slov k té čerstvé skutečnosti. Je mu šedesát. 

Byly doby, kdy málokdo věřil tomu, že se téhle mety dožije, v Caveových nejdivočejších a nejvíce sebedestruktivních letech sledovala hudební publicistika jeho dráhu s jakousi morbidní fascinací, viděla v něm novu směřující k nevyhnutelné zkáze. Nebylo to ale jenom voyeurské, možná v tom byla i třeba tlumená víra, že takhle to má být. Že talent se má zničit, že romanticky pojímaný umělec má shořet jasným plamenem, a ne pomalu vyhasínat, jako někteří z těch velikánů, kteří Caveovi předcházeli.

Ta desetiletí Nicka Cavea, která následovala, usvědčují tenhle trochu nekrofilní romantismus z naprosté stupidity. Protože pro svět (ne že by v téhle souvislosti šlo především o něj) bylo lepší, že na něm Nick Cave vydržel, zestárl v něm, natočil ještě hodně desek, z nichž i některé ty pozdní jsou skvělé – a možná skvělé proto, že jejich autorem je muž s určitou zkušeností, která se dá získat jenom věkem, tím, že kolem člověka plyne čas.

Představa šedesátiletého Nicka Cavea pro mě v době, kdy jsem jeho hudbu začal poznávat, byla nereálná, nesmyslná. Teď mu těch šedesát je a zdá se naprosto samozřejmé a v pořádku, že zpívá i ty staré písně, jež složil ten dávný neklidný a zběsilý kluk. Protože představa, že člověk musí být mladý na to, aby byl v hudbě relevantní, je jenom taková iluze, již si pěstují lidé, kteří v sobě ještě nestihli objevit víc než právě to mládí.

Romantický obdiv k těm, kdo shořeli, místo aby vyhasínali, se dá pochopit jako taková juvenilní fáze, kterou si dost lidí projde a z níž pak vystoupí. A uvidí spoustu možností.   

23. září 2017