„A kupuje si to hodně lidí?“ zeptal jsem se knihkupkyně, sotva jsem rozpačitě zaplatil za čtvrtý, čerstvý díl známé švédské detektivní série Milénium. „Dost, lidé jsou zvědaví,“ odpověděla. Samozřejmě, bodejť by nebyli. Milénium výrazně napomohlo nastartovat bláznění do skandinávských detektivek, navíc má dodnes kolem sebe správný reklamní příběh: jeho autor Stieg Larsson zemřel dřív, než první díl jeho trilogie vůbec vyšel.

Nemohl tak vědět, jaký bude mít jeho dílo ohlas. Takové autorské nevědomí je čtenářsky ovšem přitažlivé a zároveň nadějeplné, neboť Larsson zjevně psal své romány kvůli zážitku z tvorby a na vydání nespěchal. Výsostné pověsti díla pomáhají taky hádky o autorovu pozůstalost a nejasnosti o dalších jeho záměrech. Údajně měl pokračování Milénia rozepsané v počítači, prý nejedno, a dokonce snad, možná, uvažoval o sérii dlouhé deset dílů. Je-li to všecko pravda, musel Larsson svým příběhům velmi věřit (víc než dost, protože svou hlavní hrdinku, hackerku Lisbeth Salanderovou, dokonce označoval za dospělou Pipi dlouhou punčochu). To všecko koneckonců jsou sympatické autorské rysy.

Všecko by to ale bylo málo platné, kdyby Milénium nemělo literární hodnotu a netrefilo se dobře do své doby. Zjevně čerpalo z Larssonových zkušeností. Reportér Milénia a hlavní hrdina série Mikael Blomkvist je uznávaný reportér uznávaných novin, což byl i Larsson. Jen jeho čtvrtletník se jmenoval Expo. Nesporné autorovy stylistické schopnosti, které svedly stvořit text spádu a napětí, tak byly podpořeny nevyřčenou úvahou: „Co všecko z toho, co se na stránkách děje, může být pravda? Co všecko z toho Larsson nebo jeho redakční kolegové opravdu prožili?“ Draly se takové otazníky na mysl obzvlášť proto, že Blomkvist i Larsson byli šéfredaktoři svých plátků a oba měli podobné politické smýšlení bojovníka vystupujícího proti šovinismu, rasismu a fašismu ve švédské společnosti. Je to srozumitelná postava, jejíž neduhy jsou kalibru, na jaký je běžný konzument soudobých detektivek zvyklý: kvůli zaneprázdnění prací a nedostatku času nemá pořádně kdy na své děti a taky je hádavý a paličatý. Jenže s jiným povahovým mixem by nejspíš těžko tak výrazně uspěl ve své branži. Vzít popis postavy úhrnem, trochu se bojím, že některý našinec musel svádět boj s pokušením představovat si na Blomkvistově místě běhat po stockholmských ulicích Josefa Klímu.

Ve Švédsku by chtěl žít každý

To zajisté nemohlo být nic příjemného. Výhodu měli diváci filmových verzí, kde fyziognomie herců podobné úvahy naštěstí zatrhla hned zkraje. Švédská verze se stihla natočit už celá, dokonce jako filmová trilogie i dvakrát tak dlouhý televizní seriál. Výsledek dal vzniknout světové proslulosti herečky Noomi Rapaceové, která okamžitě po svém účinkování v Miléniu pokračovala v Hollywoodu jednak u Guye Ritchieho v pokračování jeho hravé komiksové verze dodrodružství Sherlocka Holmese, nazvané Hra stínů, jednak dokonce u Ridleyho Scotta v jeho Prometheovi – rozpačitě přijatém pokusu vrátit se k filozofické sci-fi.

Paralelně s těmito jejími kousky přitom vznikala americká verze prvního románu Milénia. Ten nese český název Muži, kteří nenávidí ženy. A tady už výš šplhat nešlo: režii si vzal na triko David Fincher a role Mikaela Blomkvista se po padesátiletém pomuchlaném Michaelu Nyqvistovi ujal všehoschopný James Bond Daniel Craig. Sice pro svou roli přibral, právě proto, aby dal zapomenout na svého Bonda, ale tak jednoduše paměť nefunguje. Tento výsledek nebyl propadák, ale ani úspěch, na jaký Fincherovi diváci, zvyklí na jeho komplikovaná vyprávění, čekali. Film byl natočen dobře (získal dokonce Oscara za střih), ale zároveň se v jeho kritikách pravidelně objevoval postřeh, že americkému štábu a konkrétně Fincherovi dělaly potíže švédské reálie, protože evropská města i venkov jsou jinak strukturovány než severoamerická sídla, a vyžadují tak jiné snímání. Těžko říct, nakolik si něčeho takového může všimnout běžný divák, každopádně prozatím zůstalo u pořízení úvodního dílu a další – aspoň pokud vím – se nechystají.

Nejzábavnější na celém Miléniu ovšem byla překombinovanost jeho zápletek a obraz švédské společnosti, kterou poskytovaly. Stručně popsáno, měl daleko do obrazu, který jsme navyklí běžně vnímat a který si nezadá s vysněným rájem, za nímž aktuálně míří syrští uprchlíci. Švédsko jako země spořádaná, dobrotivá, plná přátelských lidí, kteří neváhají mezi sebe kohokoli přijmout, tu bylo nahrazeno Švédskem, jež by se o svou kondici mělo strachovat. Anebo měl nějaký problém Stieg Larsson, těžko říct. Vždyť svět jeho románů je svět úchylů, násilníků, vrahů a nacistů. Je přitom jedno, zda jde o příslušníky vyšších bohatých vrstev, kteří vraždí a znásilňují ve sklepeních svých panství buď své rodinné příslušnice, nebo ukrajinské přistěhovalkyně, natěšené právě na Švédsko plné otevřených náručí… Anebo zda jde o pracovníky sociální péče, kteří zneužívají svěřený dozor nad nezletilými dívkami k tomu, aby je znásilňovali a ukájeli si na nich své zvrácené fantazie, k jakým došli pravděpodobně nadměrným sledováním výdobytků pornoprůmyslu. Larsson zkrátka svým čtenářům předvedl Švédsko nátury rodinného klanu: každý se tu zná málem s každým, o problémech se nahlas nemluví, proto mohou bujet a proto se země dosud nevyrovnala se svým válečným lavírováním neutrální země, která se nikdy nedokázala jasně vyjádřit, na čí straně stojí, protože oficiální politika byla jedna věc, ale fascinace nacistickým chtíčem po vyšší rase věc druhá. Asi je dobře, že Larssonovi osud zabránil přicházet s dalšími šroubovanými zápletkami, protože těžko říct, k čemu takové teze jsou a proč tolik čtenářů fascinují. Každopádně až a pokud Švédsko pocítí, že potřebuje odradit nové uprchlíky od žádostí o azyl, stačí jim dát přečíst Milénium. V Larssonově zemi by nikdo soudný žít nechtěl.

Tíha pokračování úspěchů jiných

Vzhledem k tomu podivuhodnému úspěchu se ale nelze divit, že jsme se dočkali pokračování z pera jiného autora. Milénium to umožňuje docela snadno: žádná jeho hlavní postava neumřela, ale i kdyby, je to název novin. Na Blomkvistovo místo by klidně mohl nastoupit jiný novinář a pokračovat v jeho práci. Ve svém prostředí je Milénium pokračování vstřícné. Jinak se preventivně neponechalo nic náhodě: autor novinky David Lagercrantz je stejně jako Larsson (a ovšem Blomkvist) taky „švédský novinář a spisovatel“. Čili je to zpráva na uklidněnou, že nový autor je stejného založení jako předešlý a měl by znát, co dělá. Kdyby ale ani to nestačilo a někdo zůstával nedůvěřivý, uvádí se ještě pro jistotu, že nový román „je inspirován sérií Stiega Larssona“. Takže kdyby se to někomu nelíbilo, nevadí. Originál to není, můžete si ho tak koupit v novém dotisku… Tohle je vůbec prokletí autorů, kteří se odváží navázat na slavnou knihu. K obvyklé práci tematických rešerší a nekonečného spisování nových a nových stránek se přidává ještě ideálně dokonalá analýza jazykového stylu, struktury, motivů a postupů předchůdce. A stejně to vždycky dopadne špatně (ať jsem férový, ve chvíli sepisování těchto řádek si nevybavuji případ, který by dopadl úspěchem; ale samozřejmě může takový existovat).

Debaklům se není co divit, neboť tvůrci pokračování nebudují svůj svět, nýbrž napodobují cizí. V tom je ta potíž. Přesto se objevují pokračování ve všech žánrech. Jsme-li u detektivek, jistě si kdekdo vzpomene na to, že Arthur Conan Doyle nejprve svého Sherlocka nechal zemřít, jelikož ho měl plné zuby, pak ho ale zázračně vzkřísil a sám zemřel. Takže postavu poté používali další. Stejně třeba ve fantasy dopadl chudák Barbar Conan Roberta E. Howarda, který nezodpovědně ve třiceti letech spáchal sebevraždu, aniž prve zabil svého hrdinu. O Hvězdných válkách nemluvě (jenže George Lucas žije a variace svého světa podporuje). Patrně nejodvážnější a nejnepokornější pokus ovšem stvořil český novinář Karel Vaněk, který – pravda, na žádost nakladatele – dopsal čtvrtý díl Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, který po Haškově smrti zůstal nedokončený. Z vlastní iniciativy pak ještě sepsal dva další díly o Švejkově ruském zajetí.

Jak že tedy dopadlo Lagencrantzovo snažení navázat na Larssona? Jak bylo lze očekávat, křečovitě. Román je oproti předešlým jazykově chudší (tedy dá-li se tak dovodit z českého překladu), zároveň od začátku spoléhá na zjevné přitažlivé a vděčné opěrky. A to už titulkem, navazujícím na předešlé: Dívka v pavoučí síti. Anebo postavami: jeden z hrdinů má syna autistu, přičemž sám k takové diagnóze nemá daleko. Je samozřejmě rozvedený, bývalá žena žije s hercem – alkoholikem a násilníkem (násilí na ženách jako osvědčený recept). Milénium se zase potácí ve finanční krizi, koupí ho Blomkvistův někdejší kolega, kolega na něj žárlí. Zároveň ale tajně už léta miluje Blomkvistovu šéfku a společnici (joj, zase se všichni znají). A aby nebylo pochyb, nemálo prostoru věnuje Lagencrantz tomu, aby mnoha slovy přesvědčil čtenáře, že Blomkvist je skutečně vynikající novinář (po třech románech tedy aha). Tak by šlo pokračovat pořád. Naštěstí kritik ví, že v případě tohoto románu nemají jeho pochyby na zvědavost čtenářů sebemenší vliv. Takže si to klidně přečtěte a trpte.

David Lagencrantz: Dívka v pavoučí síti. Přeložila Azita Haidarová. Vydalo nakladatelství Host roku 2015. 478 s. 349 Kč.