V dubnu se odbornice na DPH Olga Holubová ostře pustila do finanční správy v textu pro server Echo24. Nelíbilo se jí, že místo aby se starala o to, jak co nejvíce pomoci podnikatelům, zaměřuje se na opravování „nepřesností“ v médiích. Její kritika nezůstala bez odezvy, protože krátce poté si ji na ministerstvo pozval sám šéf resortu financí Andrej Babiš (ANO). Měla jsem pocit, že mi bylo nasloucháno, ale to se pozná až časem, říká o schůzce Holubová.

V dubnu jste se setkala s ministrem financí Andrejem Babišem. Pozval si vás, protože jste kritizovala práci finanční správy – konkrétně to, že nedává podnikatelům přesný návod, jak preventivně prověřovat své obchodní partnery. Měla ta schůzka nějaký výsledek?

Domluvili jsme se s panem ministrem, že mu to, co mi zejména vadí na práci finanční správy, sepíšu a samozřejmě zdůvodním. Což jsem udělala a doufám, že moje kritika bude mít nějakou odezvu. Že se příslušní pracovníci daňové správy nad mými argumenty alespoň zamyslí. Nejde totiž jen o moje názory, velmi podobně se totiž na daňovou správu dívají i moji kolegové, daňoví poradci.

Kdo na schůzce byl a v jaké atmosféře probíhala?

Schůzky se účastnili příslušní kompetentní úředníci, nechci je jmenovat.

A jaké bylo to setkání?

Schůzka probíhala čistě v pracovní atmosféře, vyměňovali jsme si názory zejména na potřebnou míru informovanosti daňových subjektů, kterou já vidím evidentně jinde než daňová správa. Měla jsem pocit, že je mi nasloucháno, ale to se pozná až časem. 

Prověřování obchodních partnerů ze strany podnikatelů je v posledních dnech velké téma. Paradoxně to rozvířilo samo Generální finanční ředitelství, když uzavřelo obchod s naprosto nespolehlivým obchodním partnerem (Čtěte zde). Co si o tomto konkrétním případu myslíte?

V první řadě musím říci, jak velmi nám všem pomohlo, že si kolegové z Unie daňových poplatníků dali tu práci s vyhledáním smlouvy, zmapováním celého případu a jeho zveřejněním. Daňová správa totiž evidentně káže vodu, ale sama pije víno. Jinými slovy sama si neprověřuje své dodavatele do té míry, kterou v praxi vyžaduje od ostatních plátců. Teď mohou příslušní pracovníci teprve pochopit, jak kontroverzní požadavky jsou mnohdy na plátce kladeny, a to ještě vlastně zpětně, aniž by byli plátci s těmito požadavky předem seznámeni. Navíc daňová správa pochybila i v rámci vlastní metodiky, neboť uvedla do smlouvy s dodavatelem svoje DIČ, jímž mu dala najevo, že v dané obchodní transakci vystupuje v pozici osoby povinné k dani – plátce, a přesto netrvala na režimu přenesení daňové povinnosti. Kdyby byla bývala postupovala dle metodiky, kterou sama zveřejnila, byla by odvedla daň  v režimu přenesení daňové povinnosti a stát by o nic nepřišel. Prověřování dodavatele by pak bylo bezpředmětné.

Zároveň si finanční správa sama „naběhla“, protože později uvedla, že si obchodního partnera prověřila pouze v seznamu nespolehlivých plátců a insolvenčním rejstříku a že kdyby jakýkoli jiný podnikatel postupoval stejně, neměla by proti tomu námitky. To přitom běžně u podnikatelů považuje za nedostatečné. Dá se to brát jako precedens?

Samozřejmě.

Myslíte si, že skutečně nyní začne finanční správa při kontrolách brát prověřování v těchto veřejných zdrojích za dostatečné? Nebo bude pokračovat v současném trendu? A byl by to správný přístup?

Správci daně nic jiného nezbývá, než je považovat za dostatečné. Plátci, alespoň ti informovaní, totiž budou mít v opačných případech vždy po ruce argumentaci správní praxí, jíž je úředník dle paragrafu 8 daňového řádu vázán. Jestliže Finanční ředitelství – vlastně vůbec poprvé, a je jedno při jaké příležitosti – zveřejnilo, že se má něco kontrolovat a co se má kontrolovat, tedy veřejné rejstříky, musí být plátce chráněn, bude-li na tuto informaci spoléhat. Nelze připustit, aby stejné chování bylo posouzeno u různých plátců odlišně.

Co by dle vás měl podnikatel kontrolovat u svého obchodního partnera?

Mohlo by toho být možná i o málo více, než jen veřejné rejstříky. Záleží na tom, co stát určí. Plátce však musí dopředu znát, jaké všechny kroky jsou od něho vyžadovány. Množina těchto povinností je nicméně limitována reálnými možnostmi plátce a také principem přiměřenosti. Stát nesmí klást nejen požadavky nesplnitelné, například prověření dodavatelova dodavatele, tj. osoby v předchozím stupni distribučního řetězce, ale neměl by klást ani požadavky nepřiměřené, jímž je například prověření, zda má dodavatel virtuální sídlo. Bude-li odběratel například z Berouna, nelze po něm spravedlivě požadovat prověření dodavatelova sídla v uvedeném  smyslu, je-li dodavatel z Ostravy. Virtuální sídlo totiž nelze identifikovat jinak, než osobní návštěvou. Je evidentně nepřiměřené, aby plátci objížděli sídla svých dodavatelů a zjišťovali, zda počet kanceláří v dané budově je nižší než počet cedulek ve foyeru. Mohlo by tomu být nicméně jinak, kdyby daňová správa seznam těchto adres, které fungují jako virtuální sídla, zveřejnila.

Měla by preventivní kroky definovat sama finanční správa, aby měl podnikatel určitý návod?

Samozřejmě, to je první předpoklad toho, aby mohl plátce plnit své povinnosti. Musí přeci vědět, které to jsou. Teď tedy konečně víme, že plátce je povinen provést kontrolu pomocí dostupných veřejných rejstříků. Je to důležitý posun ve stávající praxi. Až dosud plátci nevěděli, co se po nich vyžaduje a daňová správa nebyla ochotna jim to předem sdělit. V tomto ohledu se situace rozhodně změnila k lepšímu.

Hodně se teď také hovoří o institutu zajišťovacího příkazu, protože finanční správa jej nadužívá. Jako své téma si to vzali i někteří politici. Měla by třeba co se týče institutu zajišťovacího příkazu proběhnout nějaká legislativní změna?

Domnívám se, že to není nutné. Stačilo by, aby správce daně tento institut používal s rozmyslem, jenom v krajních a výjimečných případech a nikoli plošně.