Známý britský historik Niall Ferguson sepsal v knize Civilization (česky vyšla letos v nakladatelství Dokořán) šest fenoménů, které udělaly ze Západu superiorní civilizaci. Říká jim killer applicatons (volně se dá přeložit jako zabijácká kombinace). Považuje za ně: konkurenci, vědu, moderní medicínu, vládu práva, konzum a pracovní etiku. Pečlivě rozebírá, že uspěly země, které na nejvyšší úroveň rozvinuly všechny rysy zabijácké kombinace. Kniha vyšla poprvé koncem října 2011. V červenci 2013 harvardský historik přichází s další knihou, která má úplně jiný tón. Nazval ji The Great Degeneration (Velký úpadek). Popisuje v ní, jak a čím Západ své staleté výdobytky promrhává, a tím ohrožuje své postavení dominantní civilizace. „Naše trhy brzdí rozbujelá regulace, která oslabuje politiku i ekonomiku. Z vlády práva se stává vláda právníků. A občanská společnost degeneruje do antiobčanské společnosti, kde lenivě očekáváme, že všechny naše problémy vyřeší stát,“ píše Ferguson v úvodu Velkého úpadku.

Všechny tři zmíněné úpadkové rysy se potkávají u tématu, které momentálně v Evropě spotřebovává obrovské množství politické a společenské energie a silně omezuje svobodu. Jsou to nejrůznější antidiskriminační zákony a nařízení, jimiž se aktivistické, dobře organizované menšiny snaží protlačovat své zájmy pod heslem boje proti diskriminaci. Fakticky je to ale spíš agresivní prosazování skupinových práv.

Tato aktivistická regulace se šíří po evropské i národní linii. My jsme podle různých průzkumů zemí velmi tolerantní. Možná právě proto jsme přirozeně nepotřebovali tvrdý menšinový aktivismus. V diskusích v Bruselu jsme se dosud u těchto témat chovali velmi zdrženlivě. To se změnilo s nástupem nové vlády. V sociální demokracii je velmi agilní aktivistické křídlo vedené Jiřím Dienstbierem a premiérovým poradcem Vladimírem Špidlou. To tyto progresivistické nápady velmi cílevědomě protlačuje. A daří se mu to, protože většinu (překvapivě včetně konzervativních lidovců) tato témata nezajímají. Andrej Babiš sice na vládě prohlašuje, že jsou to hlouposti, ale aktivně proti nim nevystupuje. Proč dráždit Brusel v agendách, které teď označuje za své priority nová česká eurokomisařka pro spravedlnost a gender Věra Jourová? Babiš chce mít klid na evropské dotace.

Aktuálně jsou na stole dvě evropské aktivistické regulace, které Česká republika dosud blokovala. První je směrnice žádající, aby v dozorčích radách na burze obchodovaných firem sedělo alespoň 40 procent žen. Druhou je antidiskriminační směrnice, která má bránit diskriminaci kvůli věku, vyznání, sexuální orientaci a spol. v obchodních a soukromých vztazích. U kvót pro zastoupení žen v dozorčích radách se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Proti bylo kromě nás Německo, Velká Británie, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko, Estonsko, Litva a Maďarsko. Tyto země dávaly dohromady potřebnou blokační menšinu. Bez nás už nebude dost hlasů. U antidiskriminační směrnice platí právo veta. Dosud jsme byli proti my a Němci. Poté, co to vzdáme a Berlín zůstane úplně sám, se dá čekat, že na něj ostatní země zvýší tlak, aby konečně směrnici, kterou se aktivisté snaží protlačit už šestým rokem, uvolnil cestu.

Následky kvót se dají poměrně přesně odhadnout. Antidiskriminační směrnice má ale podstatně širší záběr. Týká se jakýchkoliv soukromých vztahů ve společnosti. Nikoliv pracovních, které už jsou pokryty antidiskriminačními směrnicemi první generace. Tahle jde dál. Všechny dopady je tady těžké vyjmenovat, protože předem ani nejdou domyslet. Podobně jako u první směrnice zde platí presumpce viny. Když vás někdo nařkne, že jste s ním třeba neuzavřeli obchod kvůli jeho vyznání, věku nebo sexuální orientaci, nemusí předkládat důkazy. Vy musíte dokázat, že jste se žádné diskriminace nedopustili. To fatálně omezuje svobodu volby a otvírá prostor k účelovým obviněním až šikaně.

O tom, jak moc ovlivní život, rozhodnou až soudci (v tomto případě hlavně Evropský soudní dvůr v Lucemburku), kteří ji budou vykládat a interpretovat. Už předchozí využití antidiskriminační legislativy ukazuje, že právní kreativitě se meze nekladou a nátlakové skupiny, které dostaly do rukou silnou zbraň, dokážou být právně velmi vynalézavé.

Nejvíce se diskriminuje ve Skandinávii, nejméně v Rumunsku

Před dvěma lety vyšla v právním vědeckém časopise The European Journal of International Law, jejž vydává Oxford Univerzity Press (takže o kredibilitě si snad nikdo netroufne pochybovat), zajímavá studie o společenských dopadech antidiskriminačních zákonů do reálného života. Napsal ji insider. Jacob Cornides pracoval jako právník pro Evropskou komisi, konkrétně v obchodním direktorátu. V poznámce ke zmíněnému článku samozřejmě zdůrazňuje, že jde čistě o jeho osobní názory, nikoliv stanovisko instituce, která ho zaměstnává. Je to zajímavé čtení, které vás v některých chvílích přesvědčuje, že skutečnost může být bujnější než fantazie.

Hned na úvod si Cornides pokládá zajímavou otázku: Je antidiskriminační právo léčbou, nebo nemocí? Upozorňuje na to, o čem mluví i Ferguson: Evropa se v poslední době chová, jako by jejím největším problémem byla diskriminace žen nebo homosexuálů. Toto téma totiž spolu s dalšími progresivistickými agendami, jako je boj proti globálnímu oteplování, zabírá hlavní část politiky Evropské unie.

V roce 2009 vyšel na toto téma průzkum Eurobarometru. Celkově v zemích EU 16 procent lidí uvedlo, že zažilo v posledním roce diskriminaci. Dalších 26 procent bylo svědky diskriminace někoho jiného. To je velmi vysoké číslo na poměry zemí, kde je rovnost před zákonem základním ústavním principem. Tipněte si, kde se diskriminuje nejvíc a kde nejméně. Nejhůř na tom bylo Švédsko, kde diskriminaci zažilo 42 procent lidí. Následovalo Rakousko s 38 a Dánsko s 36 procenty. „Jako Rakušan nebudu hodnotit situaci ve své zemi,“ píše Cornides. „Vždycky jsem ale byl přesvědčen, že skandinávské země jsou vzory otevřené, tolerantní a inkluzivní společnosti. Jak je možné, že se tady cítí nejvíc lidí diskriminováno? A nejméně jich je naopak v Turecku, Chorvatsku (19 procent), Rumunsku (15 procent) a Litvě (14 procent). Je tam vidět společný trend. Proč místem, kde se lidé cítí diskriminovaní, není Turecko? Země, kde je pronásledována kurdská menšina, kde jsou křesťané často brutálně vražděni kvůli své víře (včetně katolického biskupa v roce 2010), kde známý syrský ortodoxní klášter s patnáct set let dlouhou nepřerušenou existencí čelí nebezpečí, že přijde o všechen svůj majetek. Země, kde ekumenický patriarcha nemůže víc než třicet let otevřít seminář, kde by vychovával nové kněze. Proč to není Rumunsko, kde žijí Romové v hrozných sociálních podmínkách? Proč to není Chorvatsko, kde pod povrchem bublají spory mezi Srby a Chorvaty? A proč to není Litva, kterou evropští politici opakovaně kárají za diskriminaci homosexuálů? Proč je nejvíc obětí ve Švédsku? Z průzkumu celkem jednoznačně vychází, že diskriminace nesouvisí s tím, co se ve společnosti skutečně odehrává, ale s jejím vnímáním.“ Jde tedy spíš o nemoc než její léčbu.

Čím víc se o diskriminaci mluví, tím víc je lidí, kteří se cítí diskriminovaní. Z rozsáhlých právních průzkumů antidiskriminačních sporů je vidět, že jich využívají především tři skupiny: feministky, homosexuálové a muslimové, kteří odmítají přijmout pravidla křesťanských společností, do nichž přišli. A prosazují díky antidiskriminační legislativě pozoruhodná soudní vítězství. Tady je jen potřeba připomenout, že v Americe s její dlouhou a soudy provázenou pozitivní diskriminací už se dnes z některých skupinových práv stala společenská pravidla, o něž se už ani nikdo nesoudí.

Plošné evropské antidiskriminační směrnice dokážou výrazně zasáhnout do poměrů v jednotlivých zemích. Bohaté zkušenosti s nimi má (jinak v mnoha ohledech velmi progresivistické) Německo. Asi proto chce novou antidiskriminační směrnici zastavit svým vetem.

Důchod homosexuálního vdovce

Jedním z nejznámějších je případ homosexuálního vdovce Tadao Maruko versus Německá divadelnická penzijní společnost. Pan Maruko je homosexuál, který krátce poté, co Německo v roce 2001 schválilo registrované partnerství osob stejného pohlaví, uzavřel svazek se svým přítelem, jenž pracoval přes čtyřicet let jako návrhář divadelních kostýmů. Po celou tu dobu si platit na důchod do povinného fondu Divadelnické penzijní společnosti. Když v roce 2005 zemřel, pan Maruko požadoval, aby mu byl vyplacen vdovský důchod. V pravidlech penzijní společnosti ale stálo, že vyplácí tyto důchody jen manželským párům, nikoliv registrovaným homosexuálním partnerům.

Pan Maruko byl přesvědčen, že ho penzijní společnost diskriminuje na základě sexuální orientace a zažaloval ji u soudu v Mnichově. Ten se obrátil s předběžným dotazem na Evropský soudní dvůr, jestli podle už v té době přijatelných antidiskriminačních směrnic musí platit penzijní instituce vdovské důchody registrovaným homosexuálům stejně jako manželům. Evropský soudní dvůr dal za pravdu panu Marukovi. Příspěvek do penzijního fondu je podle soudců z Lucemburku součástí platu, a proto spadá pod evropskou antidiskriminační směrnici (z roku 2000), která zakazuje diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání a v benefitech, které se zaměstnáním souvisejí. A do toho spadají i povinné příspěvky do penzijních fondů.

V roce 2011 rozhodl Evropský soudní dvůr stejně v případě Jürgena Römera. Tento registrovaný homosexuál nežádal vdovský důchod, ale zvýšení řádné penze za života svého partnera. Spolky LGBT (lesbian, gay, bisexual, transsexual) byly z rozsudků nadšeny. Znamenají totiž průlom. Pokud některá země uzná registrované svazky homosexuálů, musí jim podle soudců z Lucemburku zaručit stejná práva jako manželům. Tedy tam, kam dosáhne tato antidiskriminační směrnice. Ta současná pokrývá zaměstnání, pokud se přijme i ta, o níž se nyní jedná, bude se to týkat všech obchodních a soukromých vztahů. Země, které naopak homosexuální svazky neregistrují, tuto povinnost nemají. My je máme, takže můžeme čekat žádosti homosexuálů o vdovské důchody a odpočitatelné položky z daní (nyní platí jen pro manžele). V dikci německého precedentu by je české soudy neměly odmítnout. Pokud ano, uspějí v Lucemburku.

Soudci se vůbec nezabývali tím, z čeho úlevy a výhody pro manžele, jako jsou vdovské důchody a daňové slevy, vycházejí. Důvodem k jejich zavedení byla rozdílná výška příjmů manželů, když jeden z nich zůstane nějakou dobu doma bez výdělku a vychovává děti nebo pracuje na částečný úvazek a má nižší plat. Jistě, inkasují je i bezdětní manželé. Jenže vznikly právě z předpokladu, že jedním ze základních smyslů rodiny je výchova dětí.

Právo válcuje úctyhodné

Antidiskriminační posedlost ale zdaleka není specialitou Evropské unie, což dobře vystihuje případ z euroskeptické, unijní regulaci kritizující Velké Británie. Londýn přijal svůj vlastní antidiskriminační zákon o sexuální orientaci v roce 2006. V roce 2011 dopadl na rodinu Bullyových z Cornwallu. Manželé vedli v přímořském letovisku malý penzion a na základě svého křesťanského přesvědčení odmítali ubytovat nesezdané páry ve dvoulůžkových pokojích. Jasně to psali na svém webu a každého, kdo si chtěl rezervovat ubytování, na to ještě po telefonu speciálně upozorňovali. Jednoho dne zavolal jistý pan Preddy a rezervoval si místo pro sebe a svého partnera. Angličtina používá pohlavně neutrální slovo „spouse“, z něhož nepoznáte, jde-li o muže, nebo ženu.

Až po příjezdu proto Bullyovi zjistili, že pan Preddy je homosexuál a oním „spouse“ je jeho partner, s nímž žije v registrovaném svazku. Majitelé je odmítli dát do společného pokoje a nabídli místo toho dva jednolůžkové. Homosexuálové ale nabídku odmítli a majitele dali k soudu, protože se cítili diskriminováni. Andrew Rutherdorf, soudce v Bristolu, potrestal majitele penzionu pokutou 3600 liber. Za ten rozsudek sklidil veřejnou kritiku. A z jeho závěrečné řeči bylo zřejmé, že ho sám nepovažuje za spravedlivý, ale podle výše zmíněného zákona prostě nemohl rozhodnout jinak. Pochybnosti byly zřejmé. Co udělali starší manželé špatného, že chtěli provozovat svůj penzion podle své konzervativní morálky? Je tučná pokuta v souladu se škodou, kterou homosexuální pár utrpěl? A hlavně: proč si takové věci prostě nerozhodne trh? „Z mého pohledu obě strany mají úcty a respektu hodné důvody svého chování. Ačkoliv jsou v přímém rozporu,“ řekl soudce Rutherdorf. Jenže jeden z těch pohledů byl univerzálním principem křesťanské civilizace téměř po celou historii. Teď prohrává – a je podle antidiskriminačních zákonů diskriminovaný.

Tím to v Cornwallu neskončilo. Na manžele Bullyovi jednak těžce dopadla finanční pokuta, jednak se dostali pod tlak homosexuálních aktivistů, kteří jim začali hojně telefonovat, rezervovat si dvojlůžkové pokoje a vyhrožovat žalobami, pokud je nedostanou. Zároveň se začaly objevovat odsuzující a nenávistné komentáře na cestovatelských serverech typu Tripadvisor. To penzion dorazilo a zkrachoval.

Tento případ je obzvlášť důležitý, protože přesně pro něj připravuje v celé Evropské unii prostor nová antidiskriminační směrnice, kterou už nechceme vetovat. Na veto zbývají osamocení, soudními zkušenostmi poučení Němci. Z těch soudních sporů by se daly napsat knihy. K soudu šla žena, cítící se diskriminovaná, že nemůže nastoupit do bojové jednotky německého Bundeswehru. Piloti Lufthansy si jednou stěžovali na věkovou diskriminaci, když po šedesátce nemohli létat dálkové (nejlépe placené) lety. Dnes stávkují, aby mohli dřív do předčasné penze.

Proč dobrovolně otvíráme prostor podobným manýrismům a ničíme si nejvyspělejší civilizaci, když všechny západní země mají v ústavách rovnost před zákonem?