Minulý rok američtí středoškolští matematici slavili nesporný úspěch. Tým USA vyhrál mezinárodní matematickou olympiádu potřetí za čtyři roky. Narušili tak dlouhodobou dominanci Číny, jejíž tým mezi lety 1989 a 2014 získal 19 titulů. Čtyři roky od té doby jsou pro Čínu nejdelším obdobím bez výhry právě od roku 1989. (V roce 2017 zvítězila Jižní Korea.) Pohled na fotografii výherního týmu vyjeví, že ale rozhodně neskončila éra dominance Asiatů. Ze šestičlenného týmu jsou všichni asijského původu. Vyplnilo se tak proroctví neznámého kolegy amerického sociologa Charlese Murraye. (Murray při opakování historky zapomněl jeho jméno). Jsa tázán, zda se nebojí, že Čína Spojené státy převálcuje, odvětil, že nikoli, neboť „naši Číňané porazí jejich Číňany“.

Američané asijského původu jsou jednou z nejnovějších a nejrychleji rostoucích komunit v USA. První příslušníci dorazili již v devatenáctém století, ale opravdový růst začíná na přelomu milénia. Od roku 2000 počet Asiatů ve Spojených státech vzrostl o 72 %. Indie (Indové a Pákistánci jsou americkými demografy považováni za Asiaty) a Čína jsou společně s Mexikem v první trojice zemí, odkud pochází nejvíce nových imigrantů. Asiaté nyní tvoří asi 7 % americké populace.

Komunita je to velmi úspěšná. Téměř ve všech ohledech její členové překonávají zbytek Američanů. Medián ročních příjmů asijskoamerické domácnosti je 73 tisíc dolarů, celoamerický je pod 54 tisíc. Menší počet Asiatů žije v chudobě (12,1 % proti 15,1 %) a jsou vzdělanější, 51 % má vysokoškolský titul oproti 30 % všech Američanů. Dají se považovat za jedno z nejúspěšnějších etnik, které by si USA měly hýčkat. V oblasti elitního vzdělávání se děje přesný opak.

Čekání na verdikt

V roce 2014 skupina asijských studentů zažalovala Harvardovu univerzitu za údajnou diskriminaci. Po čtyřech letech příprav na podzim věc začal projednávat soud. Po skončení líčení na přelomu roku si vzala soudkyně čas na rozmyšlenou, zatím k rozsudku nedospěla. Ať už bude verdikt jakýkoli, obě strany sporu oznámily, že se odvolají. Očekává se, že spor doputuje až k Nejvyššímu soudu. Jeho rozhodnutí může navždy změnit systém vysokoškolského vzdělávání v Americe.

Na první pohled to vypadá, že o znevýhodňování Asiatů na amerických školách nemůže být řeč. Počet studentů asijského původu na Harvardu se pohybuje mezi 17 a 21 %, to je výrazně více, než činí jejich podíl v populaci. Jenže tento podíl od devadesátých let stagnuje, navzdory tomu, že celkový počet amerických Asiatů raketově vzrostl. Na Caltechu, jedné z nejlepších technických univerzit světa, je podíl Asiatů 43 %. Caltech sídlí v Kalifornii, kde je zohledňování rasy při příjímání na univerzity zakázáno od roku 1996. Na ostatních kalifornských elitních univerzitách je podíl asijských studentů podobný. Žaloba se dostala k interním zprávám Harvardu vypracovaným v roce 2013. Jedna z nich přiznává, že pokud by při příjímání studentů byl zohledňován pouze akademický výkon, Asiaté by tvořili 43 % (běloši 38 %) v tom roce přijatých studentů. Skutečné číslo bylo 19 %.

Během soudu vyšlo najevo, že Harvard studentům, kteří ve standardizovaných přijímačkách PSAT dosáhnou aspoň 1310 bodů a zároveň žijí ve 20 státech, které jsou v kampusu podreprezentované, automaticky rozesílá dopisy vyzývající je k hlášení se na školu. Výjimkou jsou Asiaté, ti podobný dopis dostanou teprve tehdy, když dosáhnou skóre 1380.

Harvard se brání, že ročně má 40 tisíc zájemců o studium, z nichž osm tisíc má perfektní známky a pět tisíc perfektní SAT skóre (další druh přijímaček). Univerzita ale ročně přijímá pouze dva tisíce nováčků. Škola tak musí přihlížet i k jiným ukazatelům, než je akademická výkonnost. Přijímací proces je proto „holistický“, kdy se posuzuje dlouhá řada faktorů, a jeho cílem je co největší diverzita. Kombinují se proto body za přijímací testy, akademické výsledky, mimoškolní aktivity a osobní ohodnocení. Pouze v kategorii osobního ohodnocení byli Asiaté výrazně podprůměrní. Harvard se dušuje, že osobnostní ohodnocení nemá nic společného s rasou, na základě vyznění motivačních dopisů a doporučení středoškolských kantorů se v něm poměřují charakteristiky jako odvaha, výbušnost, vyspělost nebo potenciál být dobrý spolubydlící. Nicméně sám přizvaný expert Harvardu během procesu přiznal, že pokud člověk uvede, že je Hispánec, jeho šance na přijetí se zvýší o 200 %, a pokud uvede, že je černoch, tak o 300 %.

Asiaté proto potřebují být ještě lepší v akademických výsledcích. Studie vypracovaná sociology na Princetonské univerzitě ukázala, že průměrný Asiat potřebuje při hlášení se na elitní univerzity dostat o 140 víc bodů než průměrný běloch v testech SAT, aby byl přijat. Průměrnému černochovi stačí o 310 méně bodů a průměrnému Hispánci o 130 méně.

Ve výsledcích ostatních menšin je právě kámen úrazu. Pokud soud rozhodne ve prospěch studentů, může tím zničit poslední pozůstatek svatého grálu levice, takzvané afirmativní akce. Ta byla zavedena v šedesátých letech prezidenty Kennedym a Johnsonem v reakci na hnutí za občanská práva. Cílem bylo, aby historicky znevýhodňované minority měly přednostní přístup na pozice v úřadech, ve firmách a školách. Například univerzita v Berkeley měla minimální kvóty pro menšiny. Časem řada rozhodnutí Nejvyššího soudu systém odbourala. Momentálně univerzity mohou rasu používat pouze jako poslední faktor, ve chvíli, kdy rozhodují mezi dvěma stejně kvalifikovanými kandidáty. V případě Asiatů, také historicky utlačované menšiny, tento systém jde zjevně proti jejich zájmům. Není tedy vyloučeno, že soud ho úplně zruší.

Bílí Asiaté

Levice proto vyrazila do protiútoku. V měsíčníku The Atlantic si Iris Kuo v článku nazvaném „Bělení Asioameričanů“ stěžuje, že „jistá podmnožina Asiatů se rozhodla spojit s bělochy“. Lisa Ko zase v New York Times píše, že Američané asijského původu jsou „využívání bílými konzervativci“. Naznačují tak, že Asiaté, kteří se staví proti afirmativní akci, zrazují ostatní menšiny pro své sobecké cíle.

Nejpodivuhodnějším článkem tohoto druhu je reportáž Esther Wangové na serveru Buzzfeed News. Wangová zpovídala několik asijskoamerických studentů, kteří jsou přesvědčení, že se nedostali na elitní školy kvůli své rase. V průběhu článku vychází najevo, že není schopna je pochopit. Uvádí příklad Michaela Wanga, který měl perfektní známky, perfektní skóre v ACT (další standardizovaný test) i SAT. Nezanedbal ani mimoškolní aktivity. Hrál na piano, založil matematický klub, byl členem debatního týmu a jako součást Sanfranciského chlapeckého sboru zpíval na inauguraci Baracka Obamy. Teoreticky by se o něj univerzity měly poprat, ve skutečnosti ho všechny elitní instituce odmítly. Wang podal kvůli diskriminaci stížnost na americké ministerstvo školství a rozpoutal mediální kampaň.

Autorka přiznává, že ho nechápe. Sama je asijského původu a vykazovala znaky zázračného studenta. Byla premiantkou své třídy, měla perfektní SAT testy, byla redaktorkou školních novin a soutěžila v desetiboji, přesto jí všechny elitní školy, na které se hlásila, odmítly. Zášť prý ale necítí, studium na univerzitě si užila a v životě je spokojená. Dále uvádí, že většina takto odmítnutých studentů se i tak dostala na velmi dobré školy, i když ne na ty nejlepší. A ptá se, v čem je tedy problém? Zřejmě spíš v nedostatečných ambicích Wangové. Ona sama, stejně jako její kolegyně, připisuje soudní tažení Asiatů manipulaci bílých konzervativců.

Hlavním strašidlem zastánců afirmativní akce je Edward Blum, republikánský aktivista, který má za sebou několik vyhraných sporů u Nejvyššího soudu. Blum není právník, díky své síti kontaktů je ale schopen dát dohromady nespokojence se schopnými advokáty.

Blum zorganizoval právní tým, který zažaloval Harvard poté, co se na něj s prosbou o pomoc obrátila skupina asijských odmítnutých studentů. Žalobu zčásti financuje organizace Donors Trust, kterou liberálové považují za „temný bankomat pravice“. Ve skutečnosti jde o charitativní fond, kterému lidé mohou posílat své peníze a ten je následně přerozděluje na konzervativní projekty. Žalobu na Harvard podpořila i Trumpova administrativa. Tato kombinace stačila k tomu, aby progresivisté začali spor považovat za spiknutí zla.

Levice zároveň začala uvažovat o tom, zda náhodou Asiaté nejsou rasisté, neboť to je pro ně jediné vysvětlení toho, že chtějí dosáhnout stejného statusu jako běloši. Wangová ve svém článku uvádí několik historických příkladů „problematického“ chování Asiatů. V sedmdesátých letech 19. století řada asijských přistěhovalců žádala, aby byli uznáni jako běloši. Americké občanství bylo tehdy totiž otevřeno pouze pro bílé a černochy. Asiaté tvrdili, že vzhledem k tomu, že černí rozhodně nejsou, musí být bílí. V roce 1924 manželský pár čínských imigrantů zažaloval školský systém v Mississippi, neboť je nutil poslat děti do školy pro „barevné“. Wangová to interpretuje jako důkaz, že asijští imigranti pochopili, že „jediný způsob, jak se dostat v Americe nahoru, je šlapat po hřbetech černých lidí“.

Na stranu asijských studentů se postavili nečekaní spojenci, američtí konzervativní Židé. Například Edward Blum je židovského původu. Mají totiž vlastní zkušenost s diskriminací na amerických univerzitách. V roce 1926 Harvard zavedl sérii opatření, která velmi připomínají dnešní praktiky vůči Asiatům, jež tehdy stlačila podíl Židů na univerzitě. V roce 1925 jich tam bylo 28 % a v roce 1933 již pouze 12 %. Po sérii žalob v padesátých letech byl systém zrušen.

Obě komunity mají mnoho společného. Jsou velmi malé (Židů je v americké populaci asi 2,6 %), pracovité, historicky chudé, orientované na vzdělání, dobře integrované, v současnosti s nadproporčním zastoupením v byznysu. Šéfredaktor magazínu Commentary, který je úzce napojen na americký judaismus, John Podhoretz, přišel s vlastním vysvětlením, proč se liberální levice tolik brání odstranění bariér pro Asiaty. Hispánce a černochy nepovažuje za konkurenci, proto je jim ochotna přepustit pár míst u stolu. Avšak Asiaté jsou jediná menšina, stejně jako téměř před stoletím Židé, žádající podíl na rozhodování, který odpovídá jejím schopnostem. Liberálové se proto ohánějí diverzitou na kampusech, ve skutečnosti však chtějí zabránit vzestupu Asiatů. Celé dilema by se dalo vyřešit tak, aby nepoškodilo ostatní menšiny. Zpráva Harvardu ukazuje, že kdyby se zrušilo přijímání „zvláštních případů“, na které je při přijímání kladen nižší akademický nárok (jde především o potomky absolventů, děti významných mecenášů a studenty přijaté na základě atletického stipendia), počet přijatých Asiatů by vyrostl na 31 %, aniž by se významně změnil podíl ostatních menšin. Klesl by počet přijatých bělochů.

Harvard není jediná škola, na niž je zaměřena pozornost kvůli chování k Asiatům. Blum pomohl zažalovat i Univerzitu v Chapel Hill. Kvůli údajné diskriminaci Asiatů začalo ministerstvo školství prošetřovat také Yaleovu univerzitu. Tlak na odstranění překážek pro asijské studenty stoupá.