Praha po staletí dominovala české kotlině, vyčnívala nad ní ekonomicky i společensky. Hodně se tu vydělává, ale taky je tu draho. Je to výrazné i v mezinárodním srovnání.

Institut pro německé hospodářství v Kolíně zkusil spočítat, o kolik by která evropská země byla chudší bez svého hlavního města, měřeno HDP na hlavu. Všechna hlavní města kromě Berlína jsou výkonnější než zbytek země. Ale Praha je hned na třetím místě žebříčku, za Aténami a Paříží. Bez Prahy by Česká republika byla o 14 procent HDP na obyvatele chudší. To je víc než u Londýna, o němž se běžně mluví jako o příkladu města, které se bohatstvím vyděluje z celé země.

V čerstvé studii Eurostatu zase spočítali něco trochu jiného – jak se procentuálně liší HDP na hlavu, počítané přes paritu kupní síly, od průměru země. Na tomto žebříčku je nápadné, jak jeho vrchol obsazují východoevropská hlavní města – na prvním místě Bratislava (bezmála 250 procent celostátního průměru), následovaná Bukureští a Varšavou.

Praha je o něco níž, HDP na hlavu v ní činí asi 150 procent celostátního průměru (byť někteří ekonomové uvádějí vyšší číslo), ale i tak je nad Londýnem, Madridem či Lisabonem. Je opravdu Praha tak bohatá, nebo je to statistická fikce? Čím to je? A je to dobře? O tom do Salonu Echa přišli diskutovat Lukáš Kovanda, hlavní ekonom skupiny Roklen, Martin Lux, který se v Sociologickém ústavu AV specializuje na sociologii bydlení, a Tomáš Hudeček, bývalý pražský primátor, který dnes přednáší o regionálním plánování a vývoji měst na několika vysokých školách.

Odrážejí ta čísla skutečnou ekonomickou vitalitu Prahy?

Kovanda: Ano, hodně. Úplně bych je ale zas nepřeceňoval. Když to vztáhnu k Praze, HDP na obyvatele je více než 200 procent průměru celonárodního, ale když se pak podíváme na ten takzvaný disponibilní důchod, tedy to, co mají obyvatelé Prahy k dispozici na spotřebu nebo na úspory, tak ten se pohybuje také výš než celonárodní průměr. Ale je to o hodně níž, v současné době nějakých 120–130 procent.

Do jaké míry se v tom odráží to, že v Praze mají sídlo firmy typu ČEZ či banky a platí tu daně?

Kovanda: Hlavní důvody toho vysokého HDP jsou asi tři. Zaprvé v Praze působí a vytváří zde přidanou hodnotu celá řada mimopražských obyvatel, kteří dojíždějí. Dále je tu koncentrace centrálních orgánů a jejich zaměstnanců. A zdejší registrace velkých ekonomických subjektů a sídel nadnárodních společností. Málokterá velká firma chce mít z reputačních důvodů sídlo nejen mimo Prahu, ale dokonce i mimo Prahu 1.

Je to z ekonomického hlediska zdravé?

Kovanda: Obecně si myslím, že z hlediska makroekonomiky státu je lepší, když nejsou takové disproporce mezi metropolí a dalšími regiony. Můžeme to teď vidět na příkladu Londýna, který ve velké míře živí zbytek Anglie, vlastně i Británie. Kdyby došlo k tomu, o čem se spekulovalo při brexitu – že by finanční domy ve velké míře přesídlily z Londýna do kontinentální Evropy –, poznamenalo by to ekonomiku nejen Londýna, ale celé Británie. Vede to k tomu, že ta země je citlivá na otřesy v jednom sektoru.

Hudeček: Všechna města bojují o nějaké výsadní ekonomické postavení. Děje se to na všech úrovních, o umístění v hierarchii bojuje Ostrava s Brnem, aby oni byli ti druzí. Děje se to na mezinárodní úrovni, kde se metropole snaží obsadit příčky v evropské hierarchii. Brusel je hodně vysoko, protože se mu podařilo zavčas podchytit administrativu Evropské unie. Celoevropský pohled má tendenci táhnout ta města pryč od jejich národních sítí. Praha je přirozeně tažena, aby byla co nejblíže těm největším lídrům, a myslím, že se tomu brání, trošku ke škodě.

Vídeň se tomu nebrání a stoupá po žebříčku nahoru. Dělá to mazaně, přes kvalitu života. Můžeme si stokrát říkat, že je jiná, že byla centrem mocnářství, a Praha ne. Ale ještě před pár lety ty pozice nebyly tak odlišné, jako jsou dnes. Vídeň vsadila už před sto lety na cestu absolutního regulování všeho. Hlavní benefit je existence obrovské akciové společnosti, která je ve vlastnictví Vídně jako města, která vlastní asi 50 až 70 procent bytů ve Vídni. A v těch bytech je regulované nájemné. Praha jde od roku 1989 obrácenou cestou. Všechny byty prodat, necháme městské části svém osudu. Studenti se mě ptají, proč to neděláme jako Vídeň. Protože to už sto let dělají takhle. A proč to tak neděláme taky? Dobře, ale vás už se ten výsledek nebude týkat. A v tu chvíli studenti říkají: Aha, tak to je zbytečné.

Pak je tu ovšem ten problém, že to město je od větších celků taženo být úspěšnější, ale tím se víc a víc vzdaluje od řadového obyvatele, který touží sám rozhodovat o hodně věcech. Běžný člověk hůř nese, že je mu ta moc brána, navíc něčím absolutně neuchopitelným a vzdáleným. Na Prahu působí zvenku síly, které člověk nevnímá. Češi jsou společnost rovnostářská, my se a priori zdráháme poslat Prahu do vyšších pater sídelních struktur, protože vazba běžných obyvatel na to, aby se někdo neutrhl, je příliš velká.

Nejsou to lidé podobní těm více než šesti stům tisícům Londýňanů, kteří se mezi lety 2001 a 2011 ze svého prosperujícího, globálního velkoměsta odstěhovali?

Hudeček: S Londýnem se Praha nedá srovnávat z toho důvodu, že zatímco Praha je, jako každá obec, centrem pro své bydlící plus hraje roli centra České republiky, Londýn k tomu hraje ještě roli centra světového. Podle politického geografa Taylora existuje i globální rozdělení, kde jsou tři alfa města – Tokio, New York, Londýn –, která utíkají těm ostatním. Tam přicházejí jiní lidé z celého světa. Do Prahy nepřichází moc lidí z celého světa. Sem přicházejí lidé z Čech.

Takže je možné, že některé stesky na to, jak se v Praze nedělají věci světově, nemusejí být jen výsledkem nekompetence, ale odrážejí reálné zájmy a postoje části Pražanů?

Hudeček: Ano.

Lux: Když se podíváme na ty grafy, vidíme, že největší rozdíly mezi městy a zbytkem země v HDP na hlavu jsou ve východoevropských zemích. To nelze tak úplně vysvětlit jen tou mezinárodní soutěživostí, o níž jste mluvil. Po roce 1989 se něco stalo a v zemích, kde regionální rozdíly nebyly tak velké, se začalo vše koncentrovat do hlavních měst.

Jak je Praha specifická bydlením?

Lux: Na Praze je nápadná cena vlastnického – nikoli už nájemního – bydlení. My hovoříme o dostupnosti bydlení, měřené třeba vztahem ceny bydlení k mediánovému příjmu. Ta je v Praze výrazně vyšší než uvnitř České republiky, podobně jako u HDP – třeba o dvě stě procent. Zatímco Česká republika obecně je docela levná země na bydlení, Praha vybočuje. Stejný byt pořídíte v Ústí nad Labem za tři sta tisíc, a tady, hodinu cesty vlakem, za čtyři miliony.

U nájemního bydlení takové extrémní rozdíly nejsou. Vyšší nájmy odpovídají vyšším příjmům. Ještě v roce 2003 byly docela velké, pak se až do roku 2012 ten poměr mezi stavem v Praze a zbytku země snižoval, všude se platilo asi tak 25 procent příjmů. Teď se zase malinko zvyšuje. Ale vlastnit bydlení je pro spoustu lidí v Praze nedostupné.

Co je tak zvláštního na vlastnění nemovitostí v Praze?

Lux: Spousta lidí, a to nejenom Čechů, si to kupuje na investice. Některé třeba ani nepronajímají. To se zpravidla děje ve všech velkých městech, kde je předpoklad, že by se cena mohla zvyšovat. V Praze jsou taky vyšší příjmové nerovnosti než jinde a cena bytu se zpravidla odvíjí od takzvané marginální ceny, od toho, co si mohou dovolit zaplatit ti nejbohatší. To je i jeden z důvodů těch odchodů z Londýna, které jste zmiňoval. Zajímavé je, že na nájemném se to v Praze neprojevuje. Výnosnost nájemného je taky v Praze podstatně nižší než v Ostravě. Ale zase méně riskujete, v Ostravě je větší nebezpečí, že ceny mohou zase poklesnout, což taky nastalo. To je učebnicové chování trhu. A Brno se v tom už Praze hodně přibližuje.

Staví se v Praze jinak?

Lux: Ne, ale víc. Sedmdesát procent bytových domů je postaveno v Praze.

Kovanda: Nabídkové ceny realit v Praze jsou teď hrozně utržené ze řetězu proti realizovaným cenám, mnohem víc oproti zbytku republiky. Asi se tady lidé snaží najet na nějakou představu o bublině. Je vyšší, než byla před finanční krizí. A realitní makléři, se kterými mluvím, mi říkají, že se výrazně zvýšil podíl bytů, které lidé pořizují jen na investice.

Co je tak úžasného na tom, že Vídeň vlastní většinu bytů? V Praze jsou dnes zprivatizované činžáky z velké části dobře opravené a využité. To se třeba o Budapešti říct nedá.

Hudeček: Asi třetinu privatizovaných bytů koupily italské, ruské a další, řekněme, mafie. Slyšel jsem, že se platilo penězi z igelitky. Nevím, jestli se tomu dalo zabránit. Některé z těch méně opravených domů jsou ve vlastnictví těchto skupin. Ale chtěl bych ještě něco říct k dalším specifickým faktorům celkového postavení Prahy. Jedním z nich je, že Prahu v roce 2000, při zřízení krajů, někdo vymezil tak, jak ji vymezil – odstřihl ji od zázemí, aby mohl Středočeský kraj dosáhnout na dotace EU. To je z hlediska rozvoje Prahy úplná katastrofa. Dlouhodobě klesá počet obyvatel Prahy 1 a v některých letech celé Prahy. Ale co rostlo, je počet obyvatel okresů Praha-východ a Praha-západ.

Takhle se města rozprostírají a čekají na výskok. To rozprostírání neznamená, že by se v Praze nic nedělo, přeci jen tu vznikají start-upy, nová spojení. Ale město jako by si tím rozprostřením dopřávalo trochu oddech. Jsem přesvědčen, že pokles počtu obyvatel v Praze 1, ale i v Dejvicích je kvůli předpisům UNESCO a souvisejícím regulacím. Někdo by měl mít odvahu vzít fixku, objet tu centrální část a říct: Toto je turistická zóna, na niž je a bude upřena pozornost celého světa, vyhlašme v ní nějaký zvláštní režim – třeba noční klid až do půlnoci. Ale hned za tou červenou čarou ať se žije jinak. Ten prstenec kolem vnitřního centra – Holešovice, Pankrác, Smíchov… – by pak mohl povyskočit a popolézt.

Takže se máme trochu smířit s tím, že Praha 1 bude skanzen, turistický zábavní park?

Kovanda: Americká velkoměsta New York nebo San Francisco hrozně trpí sešněrovaností územního rozvoje, je strašně těžké získat stavební povolení. Což vede z celostátního makroekonomického pohledu ke ztrátám, nevyužití možností. Města jsou tavicí kotle talentu, inovací a podobně. Podle jedné studie kdyby všichni lidé, kteří si nemohou dovolit přijít bydlet do New Yorku nebo do San Francisca, si to dovolit mohli, vzrostlo by HDP Spojených států o deset procent. Lidé by se zapojili do sítě talentů a vazeb, které zvyšují jejich ekonomickou výkonnost.

Existuje prostor pro ten efekt i u nás? Že kdyby do Prahy přišli všichni lidé, kteří tam mohou přijít, mělo by to nějaký závratný účinek?

Kovanda: Myslím, že tenhle potenciál je u nás omezený. Téměř každý, kdo si v Praze najde zaměstnání, je schopen si tu i zajistit bydlení.

Které věci se v Česku dají dělat jedině v Praze – vedle toho, když chce člověk být členem vlády, poslancem nebo hlavním ekonomem banky?

Hudeček: Jsou tu kromě veteriny a farmacie všechny vysokoškolské obory.

Dnes lze studovat žádané obory na špičkové úrovni i v Brně.

Lux: Nejde jen o školy, ale i o práci. Je to o týmech, laboratořích koncentrovaných na určitých místech. Když chce chytrý člověk v oboru něco dokázat, jde sem, protože tady jsou podobně chytří lidé, kteří se tady scházejí po kavárnách a dávají nápady dohromady.

Kovanda: Silicon Valley je typický příklad, kde se talent z celého světa koncentruje na několika kilometrech čtverečních, dochází tam k tomu, že ti lidé spolu komunikují, vyměňují si myšlenky v reálném čase a roste to rychleji, než kdyby ti lidé byli rozprostření po celém světě. To je obrovská výhoda měst.

Hudeček: Zázemí, oblast mimo město, je mnohem blíž periodickým jevům, které se dějí v přírodě. Lidé tam ráno vstanou, protože je světlo, večer jdou spát, protože je tma, na jaře sejí, v létě sklízí atd. Je tam cykličnost. Ve městě, kde se zkoncentruje lidská energie, jsou tyto cykly porušeny. V New Yorku, kde jezdí metro 24 hodin denně, je i ten denní rytmus překonaný. Musíte zdrcnout lidi dohromady, abyste vytvořil nějakou kvalitu, kterou jste ještě neznal. V tom městě může vzniknout něco, co nikdo netuší, že může vzniknout.

Nemůže ale metropole odsávat energii a zdroje zbytku země?

Hudeček: Dokonce odsává energii ze všech systémů pod sebou, takže třeba v New Yorku se říká, že 70 procent obyvatel jsou singles. Ani párový vztah, relativně základní biologická síla mezi tvory, neodolá tomu obrovskému tlaku práce, vizí, chtění – i tyto vztahy se ve městě rozpadají. Ale je někde ta míra? Ne. Třeba Tokio tyto problémy nemá.

Lux: Všichni nemůžou odejít do Prahy. Do Prahy odchází obrovská mladá populace, zatímco obyvatelstvo v regionech stárne, to je přece obrovský negativní jev. V regionech, které upadají, nízké ceny nemovitostí vedou k tomu, že tam vzniknou vyloučené lokality, protože se tam stěhují chudší domácnosti. Což ještě zacyklí rozpad toho regionu.

Další věc: když jsou ceny bydlení na sekundárním trhu relativně vysoké, staví se. Když jsou nízké, nestaví se. To platí pro celou zemi, protože stavební náklady na různých místech se zas tak neodlišují. Ve chvíli, kdy je i menší poptávka, protože lidé odcházejí, se všude kromě Prahy přestane stavět. Region začne celý chátrat a zaostávat.

Hudeček: Tak jako zázemí produkuje potraviny, které jsou zkonzumované ve městě, kde vzniká nějaká vyšší přidaná hodnota, jsou to samé lidi. Město je nasává. Ale po nějaké době, v určitém věku, mají lidé už toho stresu dost a mají tendenci poodstoupit. A to se děje tou aglomerizací, v našem případě Praha-východ, Praha-západ, ale i celé střední Čechy. Kutná Hora, to je dnes už suburbánní území Prahy.

Velká města si to prožila už dřív, Londýn před 150 lety. Všechno má své cykly. Starý Řím měl milion obyvatel a v době, kdy armády chodily pěšky, ovládal celé Středomoří. Pak to kleslo na dvacet tisíc, a nebýt toho, že tam byl papežský stolec, klesl Řím ještě níž.

Zbývá nějaké místo v Čechách, kam vliv Prahy nesahá?

Hudeček: Vír, který Praha vytváří vůči svému okolí, je tak silný, že jediný, kdo mu nepodléhá, jsou města, obyvatelé, případně i firmy, které jsou v určitém stínu za některými většími středisky na okraji České kotliny. Budějovice, které jsou blízko hranic, ten stín vytvářejí velmi malý a taky ten dojížďkový region je malinkatý. Kdežto mezi Plzní a Rozvadovem je spousta firem, které mají centrálu v Plzni a lidé jezdí do Plzně. Ale třeba Rokycany, které jsou kousek na východ od Plzně, už přirozeně spádují k Praze. Morava je samozřejmě trochu jiná.

Kovanda: Plzeň je zajímavá tím, že aktuálně má nižší míru nezaměstnanosti než samotná Praha.

Hudeček: Praha je jediné místo u nás, které má ve světě i mimo Evropu jméno. Neznají Česko, ještě tak Czechoslovakia. Ale když řeknete, že jste z Prahy, všichni vědí, odkud jste. Je to dar, a zároveň prokletí. Trochu jako když se narodíte v rodině doktora, většinou vás nutí, abyste byl doktor.

Praha je krásná destinace, takže po revoluci jeli všichni do Prahy, přijeli sem cizinci, kteří měli peníze. Založilo to tu určitý druh byznysu, všude jsou hotýlky. Ale tím pádem si tady každý docela solidně vydělá a ekonomové mi potvrdí, že pocit štěstí roste úměrně s rostoucím příjmem jen do určité hranice. V Praze docela dost lidí dosáhne na pocit, že už mají dost. Ale tím pádem nemají potřebu ji měnit na nějaké město inovací. Takže on je to takový zámek. Jestliže se něco nezmění, bude z Prahy dlouhodobě turistické centrum. Chceme to?

Lux: Já bych na to reagoval tak: Chceme taky, aby v Praze bylo všechno, a nikde jinde nic?

Hudeček: Ano, Praha by si neměla uzurpovat věci, které si nemusí uzurpovat. Teď třeba industry 4.0 (česky též průmysl 4.0 nebo čtvrtá průmyslová revoluce, označení pro digitalizaci a automatizaci výroby – pozn. red.) je typická věc, o kterou musí soutěžit Slezsko. Rekvalifikovat horníka, hutníka na někoho, kdo vyrábí nějaké součástky, je řádově jednodušší než rekvalifikovat kadeřnici či zaměstnance služeb z Prahy. Ano, Praha musí také věci outsourcovat ven. Ale to má řešení na národní úrovni, s tím Praha nic neudělá.