Série zpráv o útočníkovi, který v tom či onom západním městě nožem, mačetou, sekyrou a jiné zaútočil na náhodné chodce, asi přežije letošní léto. Včera útočník (rodák z Alžírska) vážně zranil v Toulouse policistku, křičel prý přitom, že se mstí Francii, ale první, co jsme se o něm dozvěděli z úředních míst, byl jeho psychický stav. Až posléze vyplynulo, že před dvěma roky už byl vyšetřován za pokus zapálit místní synagogu.

Psychicky narušená byla i žena „asijského původu“, která před týdnem útočila mačetou v bruselském autobuse, předminulý týden útočník ve Štrasburku pobodal ortodoxního Žida, při činu konstatoval Alláhu Akbar, ale měl psychické potíže. Psychicky narušený byl útočník, který pobodal starší manželský pár v sobotu na hudebním festiválku v západoněmeckém Oberhausenu (podle policie to byl etnický Němec, nicméně i on si neodpustil zvolání Alláhu Akbar). Zní to neuvěřitelně, ale zprvu i masový vrah z Nice měl být člověk psychicky narušený. A mladý Syřan, který se před měsícem odpálil v Ansbachu, byl zase mimo jiné rozrušen tím, že odmítli jeho žádost o azyl a měl být v dohledné době deportován. (Agentura Reuters vydala tehdy zprávu s nezapomenutelným titulkem: Syrian denied asylum killed in German blast – tedy Syřan, kterému odmítli dát azyl, zabit při výbuchu v Německu; formulace má tu výhodu, že naznačuje, jako kdyby výbuch spáchali Němci, možná zástupně německá společnost).

Když tuto figuru používanou policií napříč Evropou domyslíme do konce, nestačíme se divit. Sugeruje se nám tady, že psychická porucha u člověka vylučuje radikálně pojatou náboženskou víru. Že kdo má duševní nemoc, nemůže se stát přesvědčeným muslimem. A naopak že speciálně muslimové, ti praví, jsou z definice mentálně v pořádku. Je to vlastně neuctivé k duševně nemocným, které ani nenapadne jít a bodat do lidí. Je to samozřejmě neúnosné a praktika svádět všechen terorismus a islámský fanatismus v Evropě na psychickou poruchu už se stal předmětem lidového humoru.

Ale hlavně je to projev nervozity, obav a špatného svědomí. Posledních zhruba čtyřicet let se na linii Západ-Blízký a Střední východ dějí současně tři věci. Náboženské oživení v islámském světě, celkově nešťastné zasahování Západu do vnitřních poměrů různých muslimských zemí, které vyvrcholilo naprosto tragickou invazí do Iráku v roce 2003, jež přímo souvisí s dnešní tragédií v Sýrii; a konečně tolerovaná masová imigrace muslimů do Evropy, kde se po nich většinou nevyžaduje přijetí evropských hodnot.

Vznikla situace, kdy se domácího obyvatelstva snadno zmocňuje strach, politických elit a státních orgánů špatné svědomí, obava před voliči. Policejní zkazky o lidech s psychickou poruchou jsou projevem toho špatného svědomí, kdy každý ví, že v každém tom útoku jde i o islám, ale nechce to slovo říct. Někde v mlhavých policejních a politických komuniké se skrývá dosti zneklidňující představa, jestli už Západ náhodou není uprostřed kampaně útoků noži, jaké loni na podzim ve zvýšené míře prodělával Izrael. Americký ministr zahraničí John Kerry shodou okolností včera během návštěvy Bangladéše v jiné souvislosti, než bylo Toulose, pravil: „Možná by nám všem média udělala službu, kdyby o teroristech tolik nepsala. Lidi by nevěděli, co se děje.“ První věta má jistou logiku, druhá prozrazuje nemohoucnost, bezradnost našeho politického establishmentu.