RECENZE

Ze zaniklého světa mozolů a potu

RECENZE
Ze zaniklého světa mozolů a potu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdo byl François Kollar, neví nejspíš ani člověk, který jistý přehled o dějinách fotografie má. O to větší může být jeho překvapení. Jeho fotografie „pracující Francie“ ze třicátých let jsou úžasným dokladem už zaniklého světa dřiny a tvrdé práce, na nichž ovšem byla evropská civilizace, spojená s důmyslem, založena.

Kollar se narodil v roce 1904 v Senci, malém městě kousek od Bratislavy. Nejdřív se jmenoval Ferenc, doma, v rodině železničáře, se mluvilo maďarsky, po roce 1918 používal jako železniční úředník jméno František. Když v roce 1924 vystoupil z vlaku v Paříži, stal se z něj na celý zbytek života François. Když ho v šedesátých letech Slováci objevili, zařadili ho přirozeně mezi „své“ krajany, kteří žili a uspěli v cizině, ale netkvělo na nich stigma emigranta. V roce 1966 mu uspořádali výstavu v Bratislavě a pak v dalších slovenských městech. Pak na něj zase zapomněli: mezitím Kollar v roce 1979 v Crétail u Paříže zemřel. Když mu připravili v roce 1990 výstavu v Košicích, psalo se o ní jako o první v jeho rodné zemi. Po dalších pětadvaceti letech se Kollar objevuje znovu, ovšem nyní již za situace, kdy je ve Francii součást kánonu, o čemž svědčí retrospektiva v pařížské Míčovně (galerie Jeu de Paume), ve spolupráci s níž byla bratislavská výstava připravena.

Do Francie přijel Kollar jako dvacetiletý a začátky byly nejspíš těžké. Pracoval jako dělník v renaultce. Poznal dřinu, ale i krásu strojů a industrie, která ovšem byla ještě pevně spojena s fyzickou prací. Cesta k fotografii tedy vedla přes fabriky, stroje, dílny, přes špínu a mozoly. Koncem 20. let se konečně dostal k práci grafika v tiskárně bratří Draegerů. Důležité tady je, že Kollar k fotografii nepřišel jako umělec či intelektuál, nýbrž jako její „dělník“. Jistěže chápal a cítil estetický rozměr snímků, jinak by se neprosadil, ale hlavní byla ta dobře odvedená práce. Fotografie byla pro něj něco jako dobře ušitá bota, dobře postavená železná konstrukce anebo dobře upečená bageta.

Třicátá léta byla sice už věkem elektřiny, ale mnoho práce se ještě vykonávalo ručně a namáhavě, dokazují Kollarovy fotky - Repro: SNG

Všechny činnosti vedoucí k uvedeným výrobkům jsou na Kollarových fotografiích ze třicátých let. Kollarova talentu si všimli editoři rozsáhlého cyklu La France travaille (Pracující Francie), velkoformátových sešitů, které podle různých oborů (průmysl, hornictví, rybolov, chemie, zemědělství atd.) začalo vydávat nakladatelství Horizons de France. Doba na to byla příznivá, k moci se chystala levicová koalice Lidové fronty (Front populaire) a patos dělnické a rolnické práce jí dodával legitimitu. Kollar by určen jako hlavní fotograf projektu, což znamenalo, že během několika let vytvořil tisíce snímků zachycujících dělníky, rolníky, námořníky, prodavačky, řidiče, metaře, údržbáře, cestáře, koláře, hrnčíře, ševce, šperkaře, cukráře, švadleny, dřevorubce, nosiče nákladů, železničáře, skláře, pekaře… prostě celý francouzský pracující lid, který tehdy ještě tvořil naprostou většinu francouzského národa. Černobílé, tónované fotografie oněch lidí při práci tedy zachycují svět, který už de facto zanikl. Lidé na nich se zaujetím konají fyzickou práci, s níž jim pomáhají v podstatě ještě primitivní stroje. Třicátá léta byla sice už věkem elektřiny, ale mnoho práce se ještě vykonávalo ručně a namáhavě, v zemědělství téměř všechno. Lidé byli fyzicky menší, šlachovití, vyzáblí, obroušení počasím a materiály, s nimiž se potýkali. Trupy a končetiny těch mužů v košilích byly pokryty střídmým svalstvem, tváře jako by z dřevořezu.

Kollar se stal ve Francii vyhledávaným fotografem, který dostával různé reprezentativní úkoly. Po válce, kterou prožil v ústraní, fotografoval módu jako státní zakázku, neboť po válce francouzský stát usiloval o obhájení tradiční první pozice. Pozoruhodná byla zakázka zdokumentovat francouzskou výstavbu a hospodářskou činnost v afrických koloniích. Kollarovy barevné fotografie z výstavby silnic, železnic, nemocnic, škol a tak dále jsou labutí písní za evropským pokusem přeměnit Afriku k obrazu svému.

Kollarovo fotografické dílo, s nímž se většina návštěvníků setkává nejspíš poprvé, představuje svět, v němž se muselo dřít a v potu práce chléb svůj dobývat. Nepostrádal však asi něco, co tomu dnešnímu chybí. Jistotu, že ta práce má svou hodnotu, neboť je vidět na naší vlastní zpocené tváři a mozolnaté ruce. A tento úkaz zaznamenal maďarský Slovák, který pracoval pro Francouze.

François Kollar: Práca pohľadu. Slovenská národní galerie, Bratislava. 10. 6. – 11. 9. 2016.

13. srpna 2016