Před čtyřmi lety se na neformální debatě v Brně sešla elita české justice s Danielem Křetínským. Ústavní soudci, soudci Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a žalobci z Nejvyššího státního zastupitelství poslouchali, jak jim mladý právník, který před patnácti lety nastoupil jako tajemník do česko-slovenské investiční skupiny J&T a tady se vyšvihl mezi miliardáře, vykládá, kdo má v Česku skutečnou moc a rozhoduje. Mluvil o zhruba stovce lidí, u nichž se propojuje majetek s potřebou mít vazby na politiku a společenský vliv. Posluchačům bylo zřejmé, že Daniel Křetínský se mezi mocné rozhodně počítá. Pak přidal ještě know-how, jak se tady vydělávají velké peníze. Nikdy prý nejde do obchodů a investic, které vynesou méně než dvacet procent. Velmi přesně vystihl roli současné české podnikatelské elity, která podstatně přispívá k formování společnosti.

Zkušení právníci, mezi nimiž nechyběli předsedové soudů, zírali. Přítomné ženy byly oslněny Křetínského osobním šarmem a výřečností, které mu spolu s inteligencí a pracovitostí pomohly k úspěchu. (Nejdřív přesvědčí své partnery z J&T. A pak protistranu. Popisují ti, kdo s ním obchodovali.) Muži byli zaskočeni bezskrupulózností a přímočarostí, s níž popisoval realitu, která se většinou balí do ušlechtilých a korektních frází. Z debaty bylo zřejmé, jak si dobře uvědomuje, že líčí stav, který je často v rozporu s etikou i morálkou. Daniel Křetínský přitom moc dobře věděl, k jakému publiku mluví. Jeho matka Michaela Židlická bývala do letošního jara ústavní soudkyní. Nepadly žádné kontroverzní otázky. Soudci to vzali jako cenný vhled insidera.

Týdeník ECHO se pokusil popsat stav podnikatelské elity a její vliv na společnost. Podstatnou moc měla vždycky. Poté, co se otevřeně pustila do politiky a médií, se jen stala viditelnější.

Průmyslové zemi vládnou obchodníci

Podnikatelská elita výrazně vypovídá o stavu země. Ve vyspělém světě jsou státy, kde jsou na čelných místech žebříčků lidé, kteří zbohatli tím, že vymysleli a vytvořili něco, po čem ostatní touží a dokáží to dobře prodat. Ke svému úspěchu nepotřebovali vazby na politiku, neobchodovali s veřejnými penězi. Zajímala je většinou jen výška daní a stabilní právo. Na druhé straně stojí země, kde se elita skládá z byznysmenů v regulovaných oborech. Často mají ve svých branžích dominantní postavení, získávají veřejné zakázky a dotace. Pro jejich úspěch jsou dobré vztahy s politiky zásadním kapitálem. Sem patří hlavně energetika a vše, co s ní souvisí – od dolů po biopaliva.

Přestože máme pověst průmyslové země ne zrovna zdatných obchodníků, většina naší ekonomické elity zbohatla na obchodu a investicích. Své skupiny dávali dohromady spíš nákupy firem než tím, že by na zelené louce zakládali podniky a značky. A už vůbec ne značky globální. Jsme silně otevřenou ekonomikou závislou na exportu, ale do první desítky největších exportérů se za loňský rok dostaly jen tři firmy nejbohatších českých miliardářů. Agrofert ministra financí Andreje Babiše je čtyřkou, Energetický průmyslový holding Daniela Křetínského a Patrika Tkáče pětkou a Moravia Steel Tomáše Chrenka osmičkou. Největším exportérem služeb je samozřejmě PPF nejbohatšího Čecha Petra Kellnera, která inkasuje podstatnou část svých tržeb z Ruska, Číny a dalších asijských zemí.

Právě PPF jsou spolu s J&T jedinými, kdo postavil podstatnou část své skupiny na zelené louce a nikoliv nákupem firem, jež založil a rozjel někdo jiný. Pro Českou republika, která není dokonce ani na středoevropské poměry žádným finančním centrem, je netypické, že jejich nové projekty jsou právě z branže finančních služeb. Home Credit, specializovaný na spotřebitelské úvěry, a Air Bank, zaměřující se spíš na drobnější zákazníky než velké firmy, u Petra Kellnera. U Tkáčovců pak J&T Banka, specializující se na bohatší a firemní klientelu.
Naopak Andrej Babiš postavil svůj Agrofert skupováním firem nejdřív v chemii a poté v zemědělství a potravinářství. Teď přes svůj investiční fond Hartenberg expanduje do umělého oplodnění. Zase nestaví nové kliniky, nýbrž kupuje osvědčené. Do Agrofertu dnes patří přes dvě stě firem. Z těch výraznějších ale Babiš zakládal jen továrny na biopaliva Preol, Primagra a Ethanol Energy. A pustil se do toho až poté, co pochopil, že nezíská Setuzu, která tehdy trhu s nimi dominovala.

Žádná česká Zara ani IKEA

Petr Kellner je jediný, kdo postavil značku, s níž dokázal ve své branži ovládnout podstatnou část trhu v jiné zemi. Home Credit prorazil se spotřebitelskými úvěry u po malých půjčkách hladových Rusů, Číňanů a Vietnamců. Žádný z českých miliardářů ale nedokázal vytvořit globálně známou značku. Žebříčky ekonomické elity v řadě zemí přitom vedou právě ti, jimž se to podařilo.

Příběhy Billa Gatese a Steva Jobse jsou chronicky známé. Ale Amerika a technologie nejsou jedinými. Trojkou mezi světovými miliardáři je Španěl Amancio Ortega Gaona. Přes 64 miliard dolarů, částku rovnající se ročním výdajům našeho státního rozpočtu, vydělal zakladatel společnosti Inditext na masové konfekci. Jeho nejznámější značkou je Zara. Nejbohatší Francouzi Liliane Bettencourtová a Bernard Arnault přišli k miliardám obchodem s kosmetikou L'Oreal, respektive tradičními francouzskými značkami typu Louis Vuitton, Dior, Givenchy, koňakem Hennessy a šampaňským Moët & Chandon. Nejbohatším Němcem byl do své smrti před necelým měsícem zakladatel diskontního řetězce Aldi Karl Albrecht. Nejbohatším Švédem a pětkou na světovém žebříčku je zakladatel IKEA Ingvar Kamprad, následovaný Stefanem Perssonem, který založil další konfekční řetězec – H&M. Nejbohatším Italem není Silvio Berlusconi, ale čokoládový magnát Michele Ferrero. Podobně by se dalo ve výčtu pokračovat po dalších zemích na sever a západ od našich hranic. Žebříčkům v žádné z nich nevévodí majitelé investičních skupin ani energetičtí magnáti jako v Česku. Jsou ale stejně jako u nás nejbohatšími Poláky, Slováky a Maďary. V Evropě se zjevně ustálil model ekonomické elity západního a východního typu.

Boháči, kteří nepotřebují politiky

Je zřejmé, že německá nebo švédská elita nepotřebuje – na rozdíl od té naší – úzké vztahy s politiky úředníky. Ani nežádá, aby se na její zájmy ohlíželi v zahraniční politice. Někteří z nich by si ani – na rozdíl od Daniela Křetínského – netroufli říct, že patří ke stovce lidí, která jejich zemi ovládá. Takový Arnauld se dokonce poté, co prezident Francois Hollande zavedl milionářskou daň, vystěhoval do Belgie.

Po pětadvaceti letech po listopadu 1989 máme až na čestné výjimky spíš ekonomickou elitu východního typu, která má blíž k politice. V poslední době se k tomu přidal i východní trend nákupu médií. Patrik Tkáč v rozhovoru pro Hospodářské noviny výstižně popisuje vztahy s politiky. „Je to normální a je naivitou všech, kteří se nad těmito schůzkami pozastavují. Jsou nevyhnutelné, jinak byste byli odtrženi od reality. Na druhou stranu cítím, že se zvětšujícím se byznysem je nutných kontaktů s politiky o mnoho méně. Nemusíte už tolik lobbovat.“ Už nevysvětluje proč. Z kontextu je ale zřejmé, že má na mysli to, jak ti, kdo rozhodují, berou automaticky zájmy ekonomické elity v úvahu. Sobotkova vláda přesně ví, že kdyby po vzoru Viktora Orbána a Roberta Fica zavedla sektorové daně pro finance a telekomunikace, jsou to kromě zahraničními vlastníky ovládaných bank také daně uvalené na PPF a J&T.

O roli ekonomické elity nerozhoduje jen samotný majetek, ale i společenský vliv jednotlivých miliardářů. Známý americký realitní magnát Donald Trump je v žebříčku Forbes stovky míst za naším Petrem Kellnerem a ani náhodou nepatří k nejbohatším Američanům. Svým okázalým životním stylem je ale vděčným terčem levice ve veřejné debatě.

I u nás Zdeněk Bakala na žebříčku, měřeno čistě bohatstvím, padá. Díky svým rozsáhlým společenským aktivitám má ale velký vliv. Naopak realitní magnát Radovan Vítek je širší veřejnosti neznámý, přestože má násobně větší majetek než třeba Tkáč s Křetínským.

Profily 8 českých miliardářů najdete v následujícím článku