„Shodil jsem ze sebe padák, zamaskoval ho a vypravil se pátrat po členech skupiny,“ napsal do hlášení agent Michal Komissarov, krycí jméno Vladimirov, který seskočil v noci 1. dubna 1945 z letadla Douglas C-47 do lesů pět kilometrů severovýchodně od středočeské Dobříše. Do čtyřiceti minut se ve tmě dokázal najít s ostatními parašutisty.

Velitel skupiny přikázal vzít padáky a ukrýt je. „Vrátil jsem se s padákem na shromaždiště, ale nikdo tam nebyl. Na mé signály nikdo nereagoval. Blížil se rozbřesk, neznal jsem to tam, tak jsem se ukryl v lesní houštině,“ pokračoval Komissarov. Soudruzi ho nalezli až nazítří v poledne. Poté se přesunuli do tábora operativně-čekistické skupiny 4. správy zvané Fakel, která kolem Prahy operovala už delší dobu.

Dvaatřicetiletý Komissarov byl Lidovým komisariátem státní bezpečnosti (NKGB), jednou z mnoha tehdejších sovětských tajných služeb, naverbován teprve rok a čtvrt před seskokem do okupovaných Čech. Později ho pověřila mimořádně důležitým úkolem s nejvyšším stupněm utajení: zlikvidovat generálporučíka Andreje Vlasova, velitele Ruské osvobozenecké armády (ROA). Pro tuto akci byl vytvořen agenturně-operativní svazek s krycím názvem Voron.

Moskva plánovala zavraždit Vlasova ještě na sovětském území, když tam jeho jednotky bojovaly proti Stalinovi po boku hitlerovců.  Sovětský Nejvyšší soud předtím odsoudil Vlasova k trestu smrti. Jenže vyslaní agenti s úkolem verdikt vykonat se v německém týlu k muži považovanému za úhlavního zrádce nedostali nikdy dostatečně blízko.

Historik Pavel Žáček ale v archivech ukrajinské KGB v Kyjevě vypátral dosud neznámé dokumenty o akci, jejímž cílem měl být atentát na Vlasova na území protektorátu Čechy a Morava.

Kde se skrývá Vlasovův štáb?

Generálmajor Vlasov se v roce 1941 vyznamenal při obraně Moskvy a byl povýšen na generálporučíka. Při pokusu probít se německým obklíčením Leningradu v roce 1942 ale místo toho do obklíčení padlo jeho vojsko a bylo rozprášeno. Skrývající se Vlasov, na jehož dopadení Němci vypsali odměnu, byl prozrazen starostou jedné vesnice a zajat. Protože věděl, že by jej stejně jako ostatní sovětské vojáky, kteří se nechají zajmout, po případném návratu ke svým čekala smrt, rozhodl se s Němci spolupracovat. Ze zajatců a přeběhlíků zformoval armádu a spolu s nacisty začal válčit proti Rudé armádě. Jeho jednotky mimo jiné potlačovaly i varšavské povstání. Vlasov se tak stal jednou z nejrozporuplnějších postav druhé světové války. „Vlasovci“ se ale v průběhu pražského povstání obrátili proti Němcům, znemožnili průnik jednotek SS do centra města a téměř jistě zachránili Prahu před masakrem. Není ale jasné, jestli se tak stalo z rozhodnutí Vlasova, nebo proti jeho vůli. Podle některých pramenů byl Vlasov proti pomoci pražskému povstání a boj vedl jeho zástupce Sergej Buňačenko. Podle jiných dokumentů Vlasov k bojům vyzýval.

Pod Vlasovovým vedením vznikl v roce 1944 Výbor pro osvobození národů Ruska (KONR), jehož sídlo se na začátku roku 1945 přestěhovalo z Berlína do karlovarského hotelu Richmond (a v druhé půlce dubna 1945 do německého Füssenu). Sám generál stálou úřadovnu neměl, neustále putoval po různých městech, kde byly rozmístěny jeho jednotky. Adresa jeho štábu byla přísně tajena, a proto ji málokdo znal. Vlasov byl ale několikrát spatřen v Praze, a proto se NKGB domnívala, že se zdržuje tam a hlavní město protektorátu bude také nejvhodnějším dějištěm jeho likvidace.

Najatý vykonavatel Komissarov byl pro svou vražednou misi vybrán také proto, že patřil ke studentům Vasilije Stalmakova, bývalého pedagoga Industriálního institutu v Doněcku, který se stal blízkým spolupracovníkem Vlasova. Komissarov měl za úkol Stalmakova v Praze najít, nabídnout mu v případě spolupráce jménem sovětské vlády beztrestný návrat do vlasti a s pomocí profesora se dostat do blízkosti Vlasova nebo Stalmakovovi přímo navrhnout, aby generála zlikvidoval.

Komissarov alias Vladimirov prošel před výsadkem speciálním výcvikem, jak píše Žáček ve své studii vycházející z kyjevských archiválií, která tento měsíc vyjde ve čtvrtletníku Historie a vojenství. Agent se seznámil se zásadami pohybu a činnosti v týlu nepřítele a kontrasledování, vycvičil se v zacházení s výbušninami a roznětkami. Na střelnici prošel výcvikem ve střelbě z pistole Tokarev TT-30 a samopalu PPŠ-41 Špagin a naučil se manipulovat s tužkovou a mechanickou kloubovou roznětkou, které mohly být využity při atentátu.

Problém: jak se dostat do Prahy

Čekistické komando, v němž byl do protektorátu vyslán Komissarov, nebylo zdaleka jediné. Archivní dokumenty dokládají, že v srpnu až říjnu 1944 bylo na území Čech a Moravy vysazeno minimálně čtrnáct a v březnu a dubnu 1945 dalších dvanáct operativně-čekistických skupin o celkovém počtu 345 lidí.

„Tyto skupiny měly jiné úkoly než pomoct českému odboji či přispět k ukončení války. Sabotáže, které občas prováděly, byly jen krycí činností. Hlavním úkolem bylo infiltrovat zdejší ruskou a ukrajinskou komunitu, ale také československý odboj,“ říká Pavel Žáček. Prioritním cílem byl pochopitelně Vlasovův KONR. „Odhalit činitele KONR žijící v Praze, určit jejich bydliště, pátrat po možném spojení se sovětským zázemím, systematicky sbírat materiály o antisovětské činnosti KONR,“ píše se například v zadání skupiny Uragan vysazené v Česku už v říjnu 1944. Také Uragan měl tehdy za úkol naplánovat vraždu Vlasova, Moskva ale nakonec hlavní naděje vložila do čerstvého agenta Komissarova.

Ten se deset dní po seskoku pokusil ze základny čekistické skupiny Škval ukryté někde poblíž řeky Berounky dostat do Prahy. Uvědomil si ale, že to nebude tak jednoduché. Jako doprovod dostal čtyři ozbrojence, ti však zjistili, že most přes řeku střeží Němci, protože se za ním nacházel sklad hořlavin a letiště. Komissarov-Vladimirov navíc zjistil, že dva tisíce korun, které obdržel, mají zásadní vadu: bankovky byly v roce 1944 vydány československou exilovou vládou v Londýně. Komando se rozhodlo neriskovat a po třech dnech se vrátilo na základnu.

O týden později byl učiněn další pokus. V doprovodu nejmenovaného Čecha se měl Komissarov dostat do Prahy vlakem. Průvodce ale nakonec riskantní výlet podstoupit odmítl. Dozvěděl se, že jeho spolucestující neumí vůbec česky, nemá protektorátní průkaz ani pracovní knížku, a nemůže tedy projít trojnásobnou kontrolou dokumentů. Další den se velitel skupiny Fakel dohodl se sekretářem ilegálního okresního výboru KSČ, že Komissarov zkusí projet do Prahy v nákladním automobilu syna jednoho dobříšského podnikatele. Na korbu auta naložili transformátor a předstírali, že ho vezou do hlavního města k opravě. V Praze bylo domluveno, že se Rus ukryje v bytě inženýra Jana Charváta. Doma v ulici Na Výšinách v Praze 7 ale byla jen jeho manželka. Řekla, že o ničem neví, a podezřelého muže dovnitř nepustila. Agent, který měl v ruksaku výbušniny a pistoli, se rozhodl okamžitě odjet z Prahy.

Uragán proti přesile

Sověti naverbovali pro akci Voron také dva české agenty gestapa. Ti poslali zprávu, že Vlasov se měl 25. dubna nacházet v Praze v hotelu Alcron, v němž prý došlo k jednání mezi ním a Karlem H. Frankem. Další dny se měla na trase Praha–Tábor pohybovat kolona vlasovců, v níž jelo až 250 aut. Objevila se také zpráva, že Vlasov vyhlásil v rádiu, že společně s Němci bude bránit Prahu před bolševiky do posledního muže. „Bez ohledu na vynaložené úsilí se nám však přijít na stopu Vlasova nepodařilo,“ píše v hlášení skupiny Fakel.

Později se Komissarovovi přece jen povedlo najít v Praze konspirační byt v ulici Nad Vojenským hřbitovem ve Střešovicích. Agent získal 4. května ke spolupráci dva bývalé pražské mediky a ti začali zjišťovat, kde se v Praze nachází adresa KONR. Nepodařilo se. Komissarov tedy stále nemůže splnit ani úkol najít profesora Stalmakova. Večer 4. května se v Praze ozývaly výstřely. Začínalo povstání.

Druhý den hlásí „specgrupa“ Uragan radiotelegramem, že Vlasov se pravděpodobně vyskytuje v hotelu Zolotoj (zřejmě Zlatá husa), chráněn třemi desítkami policistů a příslušníků SS. Sedmého května se Komissarov pohyboval v doprovodu dvou Čechů v blízkosti Černošic a tam narazili na jednotku vlasovců. Dali se do hovoru a příslušníci ROA tvrdili, že Vlasov vystoupil před dvěma dny před jednotkami a prohlásil, že vlasovci musí pomoci povstalé Paze, získat sympatie Čechů a vyhnat Němce a poté za pomoci spojenců bojovat proti bolševismu za svobodné Rusko. Není známo, za koho se Komissarov v rozhovoru s vlasovci vydával.

V těchto dnech už jednotky vlasovců, jejichž tanky měly čerstvé nápisy Smrt Hitlerovi a smrt Stalinovi, bojují proti nacistům v ulicích Prahy. Mezitím přichází depeše, která upřednostňuje zajetí Vlasova před jeho okamžitou likvidací. „Jakmile určíte přesné místo jejich pobytu (členů KONR – pozn. red.), zvláště Vlasova, udělejte vše pro to, abyste je dostali živé. Pokud to z nějakého důvodu nebude možné, zlikvidujte je. Potvrzuji – zlikvidujte.“

Ukázalo se, že Vlasov se štábem pobývá na zámku v Suchomastech u Berouna. V okolních vesnicích byly asi čtyři tisíce vojáků ROA, kteří prchali z Prahy před blížící se Rudou armádou. Nejblíž splnění tajné akce Voron byli nakonec dva členové komanda Uragan v doprovodu dvou přeběhlých vlasovců, kteří pronikli až do suchomastského zámku v převlečení za dělníky. Příležitost zabít Vlasova se prý brzy naskytla, ale velitel skupiny to zakázal, protože jeho lidé by neměli šanci přežít a rozkaz nepředpokládal bezpodmínečné splnění.

Komu to tu bude patřit

Mise Voron tedy zůstala nedokončena. Vlasov a tisíce vlasovců se 9. a 10. května dostali u Lnářů na Plzeňsku do amerického zajetí. Podle některých pramenů Američané nabízeli Vlasovovi možnost útěku, on to ale odmítl. Dvanáctého května byl předán jednotce sovětské kontrarozvědky zvané SMERŠ. Mnoho členů ROA bylo popraveno ještě na československém území, Vlasov byl oběšen v Moskvě 1. srpna 1946.

Tajní sovětští agenti vysazení ve velkém množství na území bývalého protektorátu se zaměřili na infiltraci a zatýkání ruské a ukrajinské emigrace, ale také ovlivňování politického vývoje v Československu. „U nás ve srovnání s Polskem či Maďarskem bylo těchto skupin zdaleka nejvíc. Třeba za celou válku k nám byl shozen pouze jediný americký parašutista,“ poznamenává Pavel Žáček a dodává: „Bylo jasné, komu zdejší prostor bude patřit.“