Kancléřka Merkelová vybrala evropského prezidenta (Donald Tusk), kancelářka Merkelová vybrala nového generálního tajemníka NATO (Jens Stoltenberg). Kancléřka Merkelová je jediná mezi západními politiky, komu ruský prezident ještě bere telefony. (Od začátku konfliktu na Krymu a východní Ukrajině jich bylo přinejmenším čtyřicet, domnělé německé know-how, jak zacházet s Rusy a jak v Rusku vyprovokovat změnu k lepšímu „skrze přiblížení“, celkem k ničemu nevedlo).

Německo dnes leckde po světě platí za vzor, jak se dalo úspěšně projít finanční a hospodářskou krizí, jak krizi eura navzdory stupňovat svůj export a jak vyrábět věci, po nichž se může utoužit celý svět. Americký Newsweek nedávno dokonce zvěstoval „německé století“ a myslel tím to jedenadvacáté.: „Německá cesta... se ukazuje být nejlepší cestou pro Evropu, Západ, svět.“ Ta teze připomene historicky proslulý verš básníka Emanuela Geibela z 19. století, „Am deutschen Wesen soll die Welt genesen“ (Podle německého vzoru by se měl uzdravit svět), který se posléze stal maximou německých nacionalistů – včetně těch nacistických.

Jistěže dnešní Německo tak nabubřelé není a dlouho nebude, nicméně ani Angela Merkelová si po svém volebním triumfu loni na podzim neodpustila větu určenou ve skutečnosti jejím kolegům po Evropě: „To, co jsme dokázali my, mohou ostatní dokázat taky.“ Což Geibela připomíná. Co tím chce kancléřka říct, ví na jihu Evropy každý. Několik posledních roků trávila tím, že jižnímu křídlu eurozóny s nehnutou tváří radila, aby i v tvrdé recesi, respektive s vysokou nezaměstnaností, provádělo strukturální reformy a šetřilo.

Před třemi týdny z francouzské vlády vyletěl levicový socialista Anraud Montebourg. Vyhazovu předcházela zajímavá věta: „Francie je druhá největší ekonomika eurozóny, pátá největší vojenská mocnost světa, a nebude se, dámy a pánové, řídit obsesemi německé pravice,“ řekl Montebourg.y

Nelze říci, že by se vztah Berlín-Paříž, kde dlouho po válce byli Francouzi uvaděči poražených a ponížených Němců do evropské společnosti, úplně překlopil. Paříž právě tento týden získala důležitý bod. Její ministr financí Pierre Moscovici dostal v Junckerově Evropské komisi klíčové křeslo komisaře pro hospodářské a finanční věci, čemuž se Berlín vzhledem k tomu, že Francie od roku 2008 porušuje maastrichtská tři procenta schodku, dlouho snažil zabránit. Celkově vzato je ale zřejmé, která z obou zemí udává tón a jak to mění atmosféru v Evropě. Minulý prezident Nicolas Sarkozy ještě uměl překazit zostření pravidel pro vlády-dlužníky, které plánovala Merkelová, jeho nástupce Francois Hollande působí slabošsky, asi jako kdyby Bohuslav Sobotka mluvil francouzsky. Je za tím francouzské procitnutí, pocit, že krizí eurozóny se mezi nimi a Němci otevřel příkop. Vzájemný poměr sil žárlivě střeží. A zatímco před deseti lety bylo Německo na 115 procentech průměrného HDP Unie a Francie na 116, před začátkem krize eurozóny už Německo vedlo 116:108 a teď zvýšilo svůj náskok na 124:108.

Co by neudělali pro export

Dnešní vliv Německa v mezinárodní i hospodářské politice by posloužil jako hezký příklad, až se někdo zeptá, jak se projevuje měkká síla, tedy vliv státu, jenž navenek působí tak atraktivně, že ho ostatní přebírají nebo alespoň projevují úctu k jeho reprezentantům.

Německé hospodářství skutečně krizi od roku 2008 doposud překonává v kategorii velkých členských států EU nejlíp. Díky tomu, že Němci jsou ostražití k hypotékám, zůstalo ušetřeno kolapsu trhu s nemovitostmi, který například ve Španělsku vedl k otřesným osobním tragédiím. Nezaměstnanost je pro Evropu nevídaných 5 procentech, což vynikne nejen na pozadí čísel pro eurozónu jako celku (11,5 procenta), ale především v porovnání s 12–27 procenty od začátku krize typickými pro středomořskou tzv. periferii eurozóny.

Největší pýchou Němců je kromě fotbalu export – Němci jsou od loňska opět mistry světa ve vývozu. Loni znovu předstihli Čínu, jež je po vypuknutí eurokrize rokem 2009 počínaje načas vystrnadila z prvního místa. Polovina importu Číny nese značku Made in Germany. Německá auta, stroje, chemické výrobky, medicínská technologie, to vše je známkou vysoké kvality za přijatelnou cenu.
Jak to, že Němci zrovna v exportu tak vynikají? Kromě tradice odvádět solidně práci, z níž plyne dobrá pověst mezi uživateli po celém světě, mají především výhodu slabé měny. Ekonomika s takovými přebytky v platební bilanci by za normálních okolností dávno měla o dost tvrdší kurz. Tou nenormální okolností je eurozóna – Německu zjednává výhodu při exportu, státům periferie naopak palčivou nevýhodu, s níž neumějí zacházet. Tady je třeba zabrousit k hlubinným vzorcům chování různých evropských národů. Německý zaměstnanec je ochoten domluvit se se zaměstnavateli a nepřehánět to se mzdovými požadavky, zatímco Španěl, Francouz a především Ital bojují za vyšší plat i za cenu vyšší inflace a následné devalvace. Ta přicházela pravidelně, vždycky když se jejich ekonomiky stávaly příliš drahými pro okolní svět.

Tabulka Eurostatu o nákladech práce ukazuje, že Německo je na stejné hladině jako před patnácti lety, Francie na 110 %, Španělsko také (od krize 2009 prochází prudkou vnitřní devalvací, tedy také poklesem mezd), ovšem Itálie na sebevražedných 140 procentech. V jedné měně tak odlišné modely chování nemohou existovat vedle sebe ke spokojenosti všech zúčastněných. Až dosud mohli být spokojení Němci.

Původním skrytým záměrem francouzského prezidenta Mitteranda přitom bylo připoutat Němce měnovou unií k sobě, aby Francii hospodářsky nemohli uletět. Dnes se zdá, že otázka, komu vyhovuje nastavený režim eura a koho naopak dusí, je zodpovězena.
Jedním důležitým ukazatelem je výška úroků státních dluhopisů. Rozdíly jsou dnes větší (samozřejmě ve prospěch Německa), než když měnová unie, tento grandiózní urychlovač hospodářské konvergence evropských národů, startovala. Nejprůkaznějším ukazatelem toho, komu eurozóna prospívá, je ale obchodní bilance. Objem německého exportu se v letech 2000 až 2013 zdvojnásobil, zatímco přebytek zahraničního obchodu (tedy export minus import) za stejnou dobu dokonce téměř ztrojnásobil (z 65 milard eur v roce 1999 na 197 loni).

Klíčovým předpokladem takového úspěchu byla už zmíněná mzdová zdrženlivost. Od roku 2000 vzrostla produktivita práce v německé ekonomice celkem o 16 procent, ale mzdy v tzv. tarifních sektorech, tedy tam, kde odbory vyjednávají celostátně se zaměstnavateli v rámci tripartity, šly nahoru jen o deset procent. A protože v netarifních oborech se dnes nezřídka vydělává míň, celková bilance je jedna velká nula. Němci vydělávají stejně jako na začátku „německého století“.

Neexistuje univerzální, všemi přijímaný názor, zda to je dobře, nebo špatně. Na jednu stranu zamrzlé platy patří k viníkům slabé domácí poptávky, na druhou stranu přispívají k nízké nezaměstnanosti. Letos pracuje v Německu 45 milionů lidí, což je vůbec nejvíc v historii. A společnost s nízkou nezaměstnaností je zkrátka zdravější a funguje líp než společnost, v níž sice roste kupní síla zaměstnanců, která ale současně produkuje zástupy lidí bez práce a okolní svět vytrvale zásobuje ekonomickou emigrací.

Mittelstand má obavy

Na obzoru německé hospodářské nirvány se však objevily mraky. Nejenže tamní ekonomika dvě čtvrtletí po sobě lehce padá. Zlověstnější je nálada mezi podnikateli – a ta má větší výpovědní hodnotu než odhady HDP, jejichž přesná čísla se stejně většinou zpětně upravují. Průzkum Německé průmyslové a obchodní komory (DIHK), což je resumé z každoroční dotazníkové akce pro členy komory – zástupce firem (komora je tradičně platformou pro Mittelstand, středně velké a malé podniky, vytvářející dvě třetiny německého HDP), před pár týdny přinesl řadu zajímavých informací. Ta nejdůležitější je, že podle mínění těchto lidí, kteří do ní mají bezprostřední vhled, je německá ekonomika silně podinvestovaná. Poprvé od roku 2003 také mezi podnikateli roste obava z nákladů práce. Vadí jim, že velká koalice křesťanských a sociálních demokratů přesto, že ji vede konzervativní kancléřka, splnila takové sociálnědemokratické cíle, jako bylo zavedení minimální mzdy nebo možnosti odejít v 63 letech do předčasného důchodu. Předčasné důchody prý ekonomice ještě letos mohou úplně zbytečně vzít čtvrt milionu kvalifikovaných zaměstnanců, kteří nejsou nahrazováni mladšími ročníky. Zbytek západního světa tradičně obdivuje německé učňovské školství, to, že si ho země navzdory dobovým módám podržela, a i proto zůstává průmyslovou a exportní velmocí. Nicméně přesvědčení, že manuální práce mě není rovna, protože jsem se už narodil jako sociální antropolog nebo politolog, dorazilo už i k našim sousedům. Počet učňů je nejnižší od roku 1990.

I ti, kdo věří teorii o globálním oteplování způsobeném průmyslovou činností, ale pořád je zajímají takové přízemnosti jako účinnost dané politiky nebo její náklady, asi připustí, že zcela zbytečnou kouli uvázala německá politika německé ekonomice svou energetickou politikou. Tato tzv. Energiewende je i na poměry nazelenalé Evropy extrémní. Povinnost odběratelů přednostně kupovat drahý proud z větrníků a solárních panelů zavedl v roce 2000 už kabinet sociálních demokratů se Zelenými. Po Fukušimě před třemi lety pak stávající kancléřka Merkelová urychlila program odstavování jaderných elektráren s tím, že je nahradí zelené zdroje (a než budou v dostatečné míře nainstalovány, staré dobré špinavé uhlí).

Výsledkem je, že německý průmysl, který se v Evropě nejvíc poměřuje s Amerikou a Asií, platí doma za elektřinu o 40 procent víc než v USA a za plyn o dvě třetiny víc. Tři čtvrtiny členské základny DIHK si stěžují nejen na drahou energii, ale i na nepředvídatelnost vládní energetické politiky. Některé koncerny, bez nichž si vůbec nelze představit německou průmyslovou revoluci na sklonku 19. století – Siemens, Daimler, BMW – místo doma investují ve Spojených státech a v Číně. Týdeník Spiegel na konci července oznámil, že chemický koncern BASF, u něhož si v Ludwigshafenu kdysi vydělával své první větší peníze pozdější kancléř Helmut Kohl, uskuteční největší investici své historie – v USA: na břehu Mexického zálivu, postaví továrnu za 1,3 miliardy dolarů.

MMF doporučuje Berlínu jako cestu k oživení investic a v druhém sledu i domácí poptávky pustit víc peněz do údržby silnic. Údržba dálnic, mostů, silnic a železnic ročně spolkne přes 40 miliard eur ze spolkového i zemského rozpočtu, hospodářský institut DIW v Berlíně přitom odhaduje, že aby se stav infrastruktury aspoň nezhoršoval, bylo by potřeba o třetinu víc peněz. S tím souvisí mýtné, které zřejmě na německých dálnicích v dohledné době budou platit i čeští řidiči.

Jiným dluhem pro další generace politiků je penzijní systém. V osmdesátimilionovém státě dnes žije 20 milionů důchodců a jejich podíl poroste rychleji než jinde na Západě. Zatímco průměrný věk v České republice je 41 let, ve Francii i v Británii 40 roků a v Americe pouhých 37, nemluvě o 36 letech v Číně, v Německu je to rovných 46 roků. Němci jsou nejstarší národ v Evropě a po Japoncích druhý nejstarší na světě. Odhaduje se, že už v roce 2040 převýší počet lidí starších 65 let počet lidí v kategorii 15 až 65 let, tedy těch, kteří teoreticky mohou vydělávat na jejich penze. Už před patnácti lety napsal konzervativní spisovatel Konrad Adam antiutopickou esej o tom, jak se společnost, jež dosáhla kritického množství důchodců, stává nereformovatelnou a statickou. Ale teprve teď ten scénář získává tu pravou naléhavost.

Hvězdný paprsek Merkelové

Spolková republika prošla za posledních třicet let několika fázemi hospodářského útlumu a oživení. Sjednocení ji zastihlo ve zlepšující se kondici, která se – hlavně robotickým přenosem sociálního systému na krachující východní Německo – po roce 1992 vyčerpala. Od poloviny 90. let vyplňovaly německou veřejnou diskusi burcující a stále naléhavější úvahy o nemocném muži Evropy – dobové heslo znělo „Standort Deutschland“, slovo Standort se používá ve smyslu „sídlo firmy“. Německo, zněl převládající názor, přestalo být standortem hlavně kvůli drahé a nepružné pracovní síle. Reformy visely ve vzduchu.

Sociální demokrat v kancléřském křesle Gerhard Schröder po roce 1999 zajistil nejprve už zmíněnou mzdovou zdrženlivost odborů a o další čtyři roky později konečně reformoval i trh práce. SPD zaplatila těžkou cenu, vystupovali z ní houfně členové a po Schröderových reformách už nikdy nevyhrála žádné volby, na druhou stranu byly tehdy položeny základy zdraví, s nímž Němci přežili finanční a hospodářskou krizi. Díky Schröderovi jim mohlo stoupnout sebevědomí tak, aby si poprvé od druhé světové války nárokovali politický primát v EU. Je pravděpodobné, že bez povědomí o našlápnutém hospodářství by Merkelová neprosazovala „Energiewende“ – varovné hlasy expertů zaznívaly i tehdy, ale jí se zdálo důležitější vypustit politický rybník Zeleným, protože německá ekonomika přeci nějaký ten projekt unese.

Pokud bychom si Německo představili jako hvězdu zářící onou měkkou silou, paprsek, který vidíme dnes, je ještě od Schrödera. Merkelová nám ten svůj teprve posílá. Při fázovém zpoždění mezi činností vlády a stavem ekonomik je možné, že německé století, ačkoliv sotva začalo, bude už pomalu končit.