Byznys

Nejsme závislí na Rusku

  - Foto: Jan Zatorsky
Byznys
Nejsme závislí na Rusku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jádro, uhlí a k tomu jako doplněk obnovitelné zdroje – to je ve zkratce hlavní linie státní energetické koncepce, kterou loni schválila vláda Bohuslava Sobotky. Jenže největší evropská země, sousední Německo, vykročila úplně jiným směrem. Svazuje to Česku nějak ruce? Zvláštní velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška říká, že záleží na nás. Obhajuje postoj Prahy k rozšíření plynovodu Nord Stream, který má snížit tranzit přes Ukrajinu, a zdůrazňuje, že se nemusíme bát závislosti na ruských surovinách. Bývalá studentská tvář sametové revoluce také přemítá o nejšťastnějším čtvrtstoletí v českých dějinách.

Německo zavírá jaderné elektrárny a chce přejít na alternativní zdroje výroby elektřiny. Do jaké míry tím nastavuje Česku mantinely? Budeme se muset přizpůsobit?

Kdo přesně ví, co chce, a jde si za tím, se obecně přizpůsobuje méně než ten, který to neví nebo neumí definovat svoje zájmy. Pokud budeme schopni jasně říct, jaký typ energetiky chceme mít, pak jsme víceméně schopni si ho prosadit. Nemáme-li jasnou představu a vytvořili jsme si takové administrativní prostředí, v němž už je jakákoli nová stavba velmi komplikovaná až nemožná, pak logicky dopady vnějších kroků, ať už nové bruselské direktivy, nebo německé Energiewende, budou mnohem silnější.

Tím administrativním prostředím máte na mysli pravidla stavebního řízení?

Už územní rozhodnutí a EIA (hodnocení vlivu na životní prostředí – pozn. red.) trvají dlouhá léta, pak teprve stavební povolení. V Evropě už přijímáme jako samozřejmost, že povolovací řízení pro linku vysokého napětí trvá okolo deseti let, zatímco vlastní stavba jen 18 měsíců až dva roky. To je přeci absurdní. Energetika je pouze částí balíku infrastrukturních staveb, které potřebujeme, abychom mohli fungovat jako stát. Když jsem byl zmocněncem pro Temelín, byl jsem mnohokrát tázán, jestli bych chtěl nějaký speciální zákon o Temelínu. Říkal jsem, že bych nechtěl, aby Temelín stál v zemi, která nemá dálnice a rychlé vlaky. A na tom trvám.

Na které energetické zdroje by se mělo Česko soustředit?

Země naší velikosti, s naší úrovní průmyslu a výroby a zároveň bez vlastních zdrojů kromě uhlí si nemůže dopředu diskvalifikovat žádný typ zdroje. Budeme potřebovat všechno, co nyní máme – od obnovitelných zdrojů přes uhlí až po jádro.

Uhlí máme relativně dost – je lepší ho masivně těžit, nebo ho spíš nechávat jako jakousi zlatou rezervu?

Začal bych ekonomikou. Díky tomu, že Čína zastavila svůj expanzivní ekonomický růst a přestala poptávat stále nové obrovské objemy uhlí z nově otevřených dolů v Austrálii a jinde ve světě, je v současnosti cena uhlí na historickém minimu a nic nenasvědčuje tomu, že by se měla začít zvedat. Těžit ekonomicky uhlí u nás, ať už na severu Moravy, nebo na severu Čech, bude stále složitější. Ilustrací bude osud OKD v následujících měsících. Je otázka, jestli chceme dotovat dlouhodobě ztrátové odvětví bez nějaké větší naděje na ziskovost v průběhu řekněme deseti let, nebo budeme ochotni udělat krok k jiným typům paliv.

Několik českých skupin projevilo zájem o německé hnědouhelné doly společnosti Vattenfall. Je to jenom sázka na přechodnou dobu, než Energiewende dojde k cíli a Němci omezí provoz tepelných elektráren?

Předpokládám, že se debata okolo „vystoupení“ z uhlí stane v příštích letech v Německu jedním z hlavních témat. Už to bublá pod povrchem. Bude to debata mezi uhlím hnědým a černým, mezi zaměstnaností v některých regionech, například v Sasku nebo Severním Porýní-Vestfálsku, a ekologickými požadavky jiných spolkových zemí. Nikdo z mých partnerů v Německu nedokáže odhadnout, jak to dopadne. Když se bavíte s ekology, je pro ně přijatelnější černé uhlí než hnědé, protože má méně emisí a dá se lépe použít jako záloha pro obnovitelné zdroje. Když se budete bavit s odbory nebo zaměstnavatelskými centrálami, samozřejmě vám řeknou, že černé uhlí se dováží z USA, zatímco hnědé uhlí se těží v Německu, často v regionech, které nemají žádného jiného velkého zaměstnavatele. Typicky třeba v Lužici.

Při současných cenách elektřiny se nedá postavit žádná nová větší elektrárna. My ale víme, že ji za pár desítek let, nejspíš až doběhne životnost Dukovan, budeme potřebovat…

To jste trefil nejcitlivější bod české energetiky těchto dnů a let. Při výrobních cenách elektřiny okolo 30 eur za megawatthodinu nepostavíte žádnou novou elektrárnu, uhelnou, plynovou ani jadernou. Všechny budou vyrábět megawatthodinu elektřiny za 50, 60, 70 eur. Takže můžete postavit jen dotované zdroje. Jenže když v Česku řeknete dotace a energetika, skončil jste. Dotování nových elektráren je v obecném povědomí spojeno s fotovoltaikou, s obrovskými miliardami na podporu obnovitelných zdrojů. Veřejnosti je třeba vysvětlit, že současný stav, kdy máme elektřiny dost, se může v průběhu deseti let radikálně změnit.

Chopí se toho ještě současná vláda? Jsme už za polovinou volebního období…

Tohle je dlouhodobé téma. Propad cen silové elektřiny trvá už několik let. Myslím, že zaskočil většinu evropských vlád. Kromě britské vlády, která cítí nutnost stavět nové zdroje a přišla se systémem contract for difference, tedy zajištěných výkupních cen pro nové elektrárny, moc takových případů v Evropě nevidím.

Co slovenské Mochovce, kde se dostavuje třetí a čtvrtý jaderný blok? Premiér Robert Fico to po vyhlášení tendru na přeprodej většinového balíku mateřských Slovenských elektrární odmítl, neskončí ale Slováci přeci jen u garance výkupních cen?

Žádný vlastník Slovenských elektrární, pokud by byl privátní, by v současnosti nesouhlasil s dostavěním bloků 3 a 4. To rozhodnutí ale padlo už dávno. Mochovce budou dokončeny. Za jakou cenu budou vyrábět a jak se to potom projeví v portfoliu, je otázka na slovenskou vládu.

Jaké očekáváte finální rozčlenění akcionářů Slovenských elektrární? Převezme skupina EPH v čele s Danielem Křetínským od italského Enelu 66 procent celých elektráren, nebo dojde k nějakému dělení? EPH má zájem o tepelné a vodní elektrárny, ale Mochovce asi nechce.

Teď jste to řekl. Klíčovým bodem bude, kdo ponese náklady za dokončení Mochovců, případně kdo bude pak ještě nést ztrátu z jejich provozování, pokud budou vyrábět elektřinu dráž, než bude výkupní cena silové elektřiny.

Považujete za dobré rozhodnutí ČEZ, že se soutěže na Slovensku nakonec nezúčastnil?

Nerad bych komentoval jednou větou rozhodování, které trvalo řadu měsíců a mělo mnoho aspektů.

Česká vláda se odmítla připojit k dopisu východoevropských zemí proti rozšíření podmořského plynovodu Nord Stream mezi Ruskem a Německem. Nebylo to trochu cynické vůči Ukrajině, kterou tento plynovod cíleně obchází?

Počkejte, premiér Sobotka opakovaně jasně řekl, že naším zájmem není rozšíření Nord Streamu. Jaké silnější vyjádření byste ještě chtěl?

Podepsat ten dopis…

Tak jak byl napsaný, nedával žádný smysl. Postoj naší vlády byl naprosto srozumitelný a premiér to několikrát řekl. Pro nás je samozřejmě lepší, aby fungovaly tři velké tranzitní systémy, které přivedou ruský zemní plyn do Evropy, než pouze dva. Zároveň ale musím říct, že nikdo z nás neví, jak bude vypadat rusko-ukrajinský vztah. Kdybych vám před pár lety řekl, že nebudou žádné přímé lety mezi Moskvou a Kyjevem, budete na mě koukat jako na blázna – a dnes se z Moskvy do Kyjeva létá přes Minsk. Kolikrát ještě neznámý pachatel vyhodí do povětří linku vysokého napětí vedoucí na Krym? Nebo kolikrát bude zase druhá strana blokovat vlaky s uhlím pro Ukrajinu? Tranzit plynu i ropy Ukrajinou je rukojmím rusko-ukrajinského konfliktu. V tuto chvíli naprosto chápu, že pro západoevropské země je Nord Stream logická alternativa k ukrajinskému tranzitu.

Nejsou ale jejich postoje v ideovém rozporu s protiruskými sankcemi?

Sankce omezují transfer technologií pro odvětví ropy a zemního plnu, především těch složitějších, ale samotného vývozu surovin se nijak netýkají. Když se bavíte s představiteli Německa nebo Francie, říkají: My jsme dostali Rusko do situace, kdy jde ekonomicky dolů, a to neuvěřitelně rychle. Jeho bankovní sektor je v podstatě podvázaný, průmyslová výroba padá. Sankce jsou mimořádně účinné. Když si porovnáte vztah Evropy a Ruska před čtyřmi pěti lety a dnes, vidíte neuvěřitelné přervání většiny ekonomických vztahů. Jaký je ale náš cíl? Chceme Rusko zahnat úplně do kouta, nebo s ním aspoň na něčem spolupracovat? Samozřejmě hlas z Varšavy je jiný než z Berlína. Uvidíme, co se stane v příštích měsících.

Měli bychom se snažit ještě více vyvazovat z energetické závislosti na Rusku?

Česká republika dnes není závislá na Ruské federaci. Tečka. Co se týče energetiky, žádní hráči u nás nekupují plyn od Gazpromu za jeho ceny, cena pro český trh se tvoří v Německu a Nizozemsku, byť jde třeba fyzicky o ruský plyn. Podstatné je, že ten plyn jste schopni dostat reverzním chodem ze západní Evropy sem. Podobné je to s ropou. Míra volnosti našeho rozhodování je v této chvíli velmi vysoká. Když tady byla loni na podzim mise Mezinárodní energetické agentury, jeden z jejích členů se mě ptal, co ještě chceme dalšího vytvářet, když máme nejvyšší index energetické nezávislosti v rámci celé osmadvacítky EU.

Znamená roztržka mezi Ruskem a Tureckem definitivní pohřbení jižního obchvatu Ukrajiny přes plynovod Turkish Stream?

Ta otázka se vyřešila už na konci listopadu 2015 (tehdy turecká armáda sestřelila ruskou stíhačku, což vedlo k prudkému ochlazení turecko-ruských vztahů – pozn. red.). Rusko naprosto přesně naplňuje koncepci z roku 2003, které se někdy říká Putinova koncepce, a to je snaha mít přímé spojení s trhy klíčových zákazníků bez tranzitu přes třetí země. Z tohoto konceptu vycházel Nord Stream, terminály na zkapalněný zemní plyn v Sachalinu, ropovody i plánované plynovody do Číny. Logika nerealizovaných projektů South Stream i Turkish Stream byla z tohoto pohledu vždycky podivná, protože nevedly přímo k zákazníkovi, tedy hlavně do Itálie, ale vedly do té překrásné stabilní oblasti Evropy jménem Balkán. Nahrazovaly jednu tranzitní zemi, Ukrajinu, řadou tranzitních zemí. Současný vývoj se spíš vrací k základnímu nastavení: nespoléhat na tranzitní země a dodávat přímo velkým zákazníkům.

Předpokládáte, že nástup nové vlády v Polsku povede k odchodu PKN Orlen z pozice hlavního akcionáře Unipetrolu?

Rafinerie vydělávají jako už dlouho ne, díky cenám ropy a díky maržím. Je spíš otázkou pro nové vedení PKN Orlen, jaký bude jejich základní strategický koncept na příštích pět deset let.

Máte už nějaké signály?

V této chvíli to na polské straně ještě není úplně jasné.

Říká se, že PKN v Unipetrolu málo investuje.

Tohle slýchávám často, i od lidí, kteří tam léta pracovali, ale těžko to posoudit. Každý vnější pozorovatel může bez detailní znalosti chodu firmy jen stěží hodnotit míru investic. Český stát by nepochybně uvítal, kdyby zde vedle silného německého investora typu Volkswagen byl úspěšný polský investor.

Jsou ještě aktuální plány na vytvoření holdingu se státním podílem v rafineriích, jež nyní patří Unipetrolu?

České vlády rafinerie plně privatizovaly, takže dnes spíš reagujeme na návrhy druhé strany.

Návrh by měl tedy vzejít od Unipetrolu, potažmo PKN? Původně šlo o iniciativu někdejšího ministra průmyslu Martina Kuby.

I tehdy šlo o reakci státu na konkrétní kroky druhé strany – probíhal postupný odchod tří akcionářů z rafinerií: ConocoPhillips, Shell a nakonec ENI. Samozřejmě české vládě záleželo na tom, jak budou rafinerie i navazující petrochemie fungovat.

Je pro český stát z hlediska energetické bezpečnosti důležité mít vlastnický podíl v rafineriích?

Nemá ho už řadu let a stále fungujeme velmi dobře. Podstatné je spíš něco jiného. Nám určitě záleží na tom, aby zde zůstala chemická výroba navazující na rafinerie, aby zde zůstalo know-how v této oblasti. Máme poměrně velký podíl petrochemického a chemického průmyslu v hospodářství, řadu firem a mnoho zaměstnanců. Prioritní uvažování půjde tímhle směrem. Mít přímý podíl v rafineriích není cílem.

A je v zájmu České republiky, aby byla jediným vlastníkem produktovodů ČEPRO a ropovodů MERO?

MERO i ČEPRO jsou jediné nástroje, které stát v oblasti zásobování ropou a ropnými produkty má. Na rozdíl od plynu, u něhož nejsou žádné požadavky na zásoby, máme u ropy závazek vůči EU i OECD držet minimální objem zásob na 90 dnů, postupně se mají dál zvyšovat na 120 dnů. Stát si musí ponechat nějaké nástroje, proto máme i státní hmotné rezervy.

Jak se dívá Václav Bartuška jako aktér událostí v listopadu 1989 na následný vývoj v České republice?

Zažíváme mimořádně šťastné období českých dějin. Přednáším historii americkým studentům a říkám jim, že v českých dějinách nenajdete jediné období takto dlouhého míru, kdy bychom neměli nikde okolo nás nepřátele. Samotný fakt, že žádný generální štáb v sousedních zemích nemá plán útoku proti České republice, mi přijde fascinující – jakkoli nám připadá samozřejmostí. Nemáme nad sebou Říši, Moskvu ani cokoli jiného. Samozřejmě vnímám, že máme spoustu problémů. Ale za to, co tu dnes máme, si můžeme sami. Je to období, které budeme možná jednou s nostalgií oplakávat. Vidíme totiž, že věci jako Schengen je možné nejen rychle zavést, ale také rychle zbourat. V jaké Evropské unii budeme za deset let?

To je hodně pozitivní ohlédnutí. Nechápete poslední volby do sněmovny a vstup Andreje Babiše do vlády jako určitý předěl? Vím, že pokládám subjektivní otázku…

Myslím, že jediný reálný předěl, který je v té společnosti vidět a projevuje se také v politice, je, že klesá procento lidí, kteří mají vůbec nějaký zájem o veřejné věci. Ten zájem o společenský prostor se neprokazuje jenom tím, že jdete jednou za čtyři roky k volbám a hodíte lístek do urny. Projevuje se tím, že máte ochotu a chuť být třeba v zastupitelstvu vaší obce, být aktivní v nějakém spolku, pomáhat v rodičovském sdružení školy. Tam je podle mě dlouhodobě největší slabina naší společnosti.

22. ledna 2016