Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih

Mysleme na architekty

Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih
Mysleme na architekty

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Přesvědčivé vítězství Ivana Bartoše nad jeho komunistickou vyzývatelkou v souboji o vedení Pirátů potvrzuje, že komunismus má u nás menší přitažlivost, než by se podle jeho hlučných zastánců zdálo. To americká levice má se slovem socialismus větší potíže. Nedávná zpráva průzkumníků z firmy Eequis Research zkoumala, proč se v roce 2020 přiklonilo k Donaldu Trumpovi víc hispánských voličů než v roce 2016. Hrálo v tom sice roli víc faktorů – Hispánci zejména souzněli s Trumpovou snahou udržet ekonomiku otevřenou navzdory covidu –, ale socialismu si Hispánci všimli.

Tak například na otázku, zda je víc straší příklon demokratů k socialismu, anebo příklon republikánů k fašistické, nedemokratické politice, je víc strašil socialismus (poměrem 42 % ku 38 %). Platilo to nejen o floridských Kubáncích, ale třeba i o těch s mexickými kořeny. Další špatná zpráva: averze k socialismu neslábne s tím, kolik generací jejich předků žilo v USA, v průměru je to naopak.

Výzkumníci by rádi potvrdili, že je to důsledek fake news, anebo toho, že „republikánskému narativu“ demokraté nečelili. Jenže z jejich dalších otázek plyne, že Hispánci chápou socialismus sofistikovaněji než prostě „nechci tady to, před čím jsem utekl z Kuby/Venezuely“ a nestačí vysvětlovat, že tohle je jiný, lepší socialismus bez diktatury a znárodňování. Hodně si jich myslí, že v socialismu lidé zleniví a stanou se závislí na vládě, a taky nechtějí, aby jim vláda říkala, co mají dělat a co ne. Autoři přiznávají, že to demokraty připravuje o možnost mluvit o „americkém snu“, o tom, že když v Americe tvrdě pracujete, doberete se lepšího postavení, což bývalo u Hispánců jejich devízou. Mohli by navíc dodat, že mezi radikálními ideology ve školách i jinde dnes platí mluvení o „americkém snu“ a sázce na vlastní práci za „mikroagresi“ a projev nežádoucí „bělošské kultury“.

Nemají to tedy demokraté lehké. Celá koncepce, že si imigrací dovezou poslušné voliče, je ohrožena. A momentální ideologická móda jejich strany jim neumožňuje na to reagovat. V politice nic není navždy.

Američané si minulý týden připomněli první výročí zteče Kapitolu 6. ledna. Jaký zvolit tón pro událost, která jistě představuje výrazný projev krize demokracie – tisíce lidí se rozhodly, že nebudou akceptovat výsledky voleb, a snažily se zamezit Kongresu v jejich vyhlášení –, ale zároveň nesnese srovnání ani s 11. zářím, ani s nějakým pokusem o puč, jak by se mohlo z některých médií zdát?

Třeba i moderátor České televize referoval, že američtí činitelé si svíčkovou vigilií „připomněli oběti“ této akce. Takže – těch obětí bylo pět. Jednu z nich, Ashli Babbittovou, zastřelil policista, když se drala do prostor Sněmovny reprezentantů. Jiný policista, Brian Sicknick, sice zemřel poté, co byl napaden, ale pitva prokázala, že na vině bylo jeho nalomené zdraví – ve vší úctě neměl ve službě co dělat. Dále zemřeli tři útočníci – dva na infarkt a jedna žena na předávkování drogami.

U pěti zadržených byly zajištěny střelné zbraně, ale nikdo je nepoužil, většinou ani nebyly uvnitř Kapitolu. Mnoho zachycených zbraní bylo improvizovaných, u pěti obviněných dokonce narazíme na specifikaci, že šlo o berle. Ještě že to Amerika ustála. Bylo by smutné, kdyby jednou v učebnicích stálo, že americká demokracie padla pod náporem útočníků s berlemi.

Dotýkají se nás krvavé nepokoje v Kazachstánu nějak víc než nepokoje kdekoli jinde na světě, třeba proto, že je to postsovětská země nebo že je členem OBSE? V každém případě je na Západě jedna skupina lidí zainteresovaná na stabilitě režimu této vzdálené země, a to celebritní architekti. Nové hlavní město Astana, dnes Nursultan, se stalo jedním z jejich hlavních globálních hřišť. Kupodivu tam na rozdíl od Ázerbájdžánu neměla úspěch Zaha Hadid, ale o to větší jej tam měl Norman Foster. A řada dalších. Vznikly stavby, nad nimiž si můžeme jen postesknout, že v našich malých českých poměrech takové nemáme. „Volal Norman, že prezident Kazachstánu chce pyramidu. Tak ať popustíme uzdu imaginaci,“ vzpomíná jeden z Fosterových kolegů. Takový pokyn od pražského primátora nikdy nepřijde. Tak snad se situace nějak uklidní, aby zase přicházely zakázky.