Zdá se, že bez větší pozornosti předevčírem, tedy 3. ledna, uběhlo deset let od smrti Josefa Škvoreckého. Ne že by to ticho člověka příliš překvapilo, ale stejně: kolik měla česká společnost takových spisovatelů? Jednoho? Dva? Tři? Hrabal, Kundera, Škvorecký… Z pohledu dnešní efemérnosti, kdy sice každý píše, ale nikoho to nezajímá, kdy životnost literárních produktů je tak dva tři měsíce, se výskyt takových „fenoménů“ jeví jako pohled do druhohor, tedy do období výskytu gigantů, veleještěrů, kteří svými šlápotami zanechávali v zemi otisk, který čas jen tak nesmaže. Nebo že by i to bylo pomíjivé? Bude se číst Hrabal? Bude se ještě rozumět Dannymu Smiřickému?

O Škvoreckém by měla konečně vyjít pořádná životopisná monografie, ale její sepsání bude mimořádně obtížné, nejen kvůli jeho dvojímu životu, před a po emigraci, ale i proto, že to byl spisovatel mimořádně plodný, produktivní, nápaditý a rozprostřený do mnoha stran, svojí komplexností a tvořivostí srovnatelný snad jen s Karlem Čapkem. Šlo by se o mnohočetnosti Škvoreckého zájmů do šířky rozepsat, ale já bych si tu dovolil připomenout jedno jméno, které mu bylo drahé a ke kterému se vracel jako ke svému tajnému druhovi, byť se mu fyzicky ani životem zas tak moc nepodobal. Ale měl ho osudově rád, nejspíš ho miloval. Jmenoval se Poe, Edgar Allan Poe…

Šlo přitom určitě spíš o fascinaci intelektuální a čtenářskou než o onen pocit povahového a osudového blíženectví či dvojnictví, jaký k nešťastnému americkému básníkovi pociťoval – rovněž „prokletý“ – Charles Baudelaire, Poeův první překladatel, nadšený propagátor a de facto zakladatel jeho evropské slávy, která o mnoho let předešla uznání v Americe. Škvoreckému – snad s výjimkou stylizace raných let padesátých – maska vyděděného a utýraného bohéma nikdy neseděla, stejně tak mu nikdy nebyla typově blízká psychopatická invence Poeových makabrózních povídek a hororů (což jistě neznamená, že je jako jako čtenář nemiloval).

S čím však jistě u bostonského génia a alkoholika vždy sympatizoval, byl jeho trpce, ale aristokraticky snášený (nakonec už neúnosný) osud. Úděl spisovatele bezostyšně okrádaného vydavateli, profesionála, který si na svůj chléb musí těžce vydělávat, a to právě a pouze svým řemeslem, psaním, které se nestydí za to, že se chce líbit, že chce čtenáře strhnout a donutit ho číst dál a dál: že chce tedy nalézt své publikum a při této transakci mu podstrčit kus své přecitlivělé duše.

Škvorecký se nikdy netajil čapkovským zájmem o nižší patra literatury a naopak nezastíral svůj rezervovaný vztah k experimentální a přeintelektualizované literatuře typu Joyce a Woolfové. Naopak v Poeovi našel ideálního představitele literárních poklesků a způsobů, jak „lehké“ a senzační látky „zneužít“ k uměleckým záměrům a jak se pohybovat na riskantní hranici sentimentality, dráždivých efektů, dokonce i kýče.

V tom byly jeho sympatie asi protikladné těm Baudelairovým: tomu byl Poe prorokem „čistého umění“, hledačem Krásy a „umělých rájů“, usilujícím o sblížení poezie s absolutním výrazem, který je obsažen už jen v hudbě, jejímž prostřednictvím duše „nazírá nádheru sahající za hrob“. Pro Škvoreckého je Poe autorem, který jednoduše řečeno nenudí. Není náhodou, že Poe je svými čtyřmi povídkami s pradetektivem Dupontem zakladatelem detektivní literatury, žánru, který se stal pro Škvoreckého tím, co si pro sebe Graham Green nazval „entertainment“, tedy něco jako oddech a zábava, které však s jejich „vážně“ psanou tvorbou souvisejí víc, než je na první pohled zřejmé. Je pravda, že Poeův proklamovaný důraz na racionální konstrukci uměleckého díla jen málo odpovídá spontánnímu typu vypravěčství, z něhož jsou vystavěny Škvoreckého velké romány; zároveň však oslovuje rovněž nezanedbatelný Škvoreckého sklon k intelektuální analýze, k otázce, jak dílo postavit a z čeho ho složit, aby nejlépe fungovalo.

Esej Filozofie básnické skladby, v němž Poe inženýrsky chladně, až cynicky (ale zároveň tak, že máme pochybnosti, zda nejde o jednu z řady jeho mystifikací) rekonstruuje vznik svého slavného Havrana, je právě tím druhem sofistikované „výmluvy“, která bude vždy pardonovat a vystavovat oprávnění pro emocionálně silné, a tudíž „účinné“ motivy v umění jakéhokoli druhu. „Smrt krásné ženy je tedy nesporně nejbásničtějším námětem na celém světě a rovněž je nepochybné, že se pro takový námět nejlépe hodí ústa truchlícího milence,“ napsal antiromanticky romantik Poe. Jenomže nemůžeme zapomenout, že právě on sám byl tím „truchlícím milencem“, který se nikdy nevyrovnal se ztrátou milované ženy Virginie, a že jeho nesmrtelná báseň by nikdy nevznikla bez jeho ryze a hluboce procítěného osobního stesku a bolesti.

A Poeovo „Never more“ udává i základní naladění Škvoreckého složitě konstruovaného Příběhu inženýra lidských duší: do románu se vstupuje uprostřed poeovského semináře, pod okny učebny Torontské univerzity se prochází jako rekvizita havran a poeovská „smrt krásné ženy“ se začíná odvíjet v časově nejspodnější linii románu, v protektorátní milostné romanci s Dannyho první láskou, na tuberkulózu umírající „fabričkou“ Naďou. Poeovo citově nejvypjatější téma – chorobný žal nad mrtvou milenkou – je totiž romanticky excitovanější obdobou základního Škvoreckého rysu a umělecké metody zároveň: melancholicky prožívaného a reflektovaného odplývání času, dávné ztráty mládí a s ním i „těch nejlepších věcí v životě“.

Ty nelze sice už nikdy znovu prožít, ale přiblížit se k nim ano: četbou takových mistrů, jako byl J. Š.