Společnost

Promiňte, ale evangelium je radikální

  - Foto: Jan Zatorsky
Společnost
Promiňte, ale evangelium je radikální

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Předseda polské biskupské konference a arcibiskup poznaňský Stanislaw Gadecki byl v minulých dnech v Praze, kde mimo jiné celebroval mši spolu se svým českým protějškem Dominikem Dukou. Gadeckého do Prahy přivedlo 1050. výročí přijetí křesťanství v jeho zemi, které tam přinesla manželka Měška Piastovce, česká Doubravka z rodu Přemyslovců. „Je to ode mě výraz vděčnosti českému národu, jehož prostřednictvím jsme dostali víru. Doubravka byla vlastně naší kmotrou, to je ohromná zásluha Čechů.“ Ale polští katolíci teď nežijí jen historií, nýbrž i bezprostředním dneškem: v Polsku vláda navrhuje postavit mimo zákon potraty bez výjimky, návrh se právě v katolickém kléru těší velké podpoře. Také v posledních dnech papež František vydal Radost lásky, dlouho očekávané stanovisko, tzv. papežskou exhortaci, k otázkám manželství, rodinného života a speciálně ožehavé otázky, zda rozvedeným katolíkům i nadále odpírat tzv. svátost přijímání. Gadecki polskou katolickou církev reprezentoval i na synodách, kde František hledal svou pozici, netřeba zdůrazňovat, že Poláci zastávali konzervativnější pohledy.

Začněme trochu šířeji: čím to, že zatímco české země už jsou víceméně postkřesťanské, v Polsku se křesťanství udrželo tak silné, že dnes tvoří v podstatě katolickou enklávu v Evropě?

Podle mého je hlavním důvodem poválečná historie, která se v Polsku nestala historií sekularizace hlavně proto, že církev v tu dobu byla pevně spjata s národem a proti komunismu. Komunismus měl proti církvi k dispozici každou představitelnou sílu. Nicméně citová vazba mezi národem a církví byla tak silná, že i komunisti měli strach a nepokusili se církev zcela zničit. Po smrti Stalina přišla politická obleva a církev byla v takovém stavu, že se mohla postavit zpátky na nohy. Koncem 50. let kardinál Stefan Wyszyński (polský primas v letech 1953–1981 – pozn. red.) vyhlásil devítileté období národní duchovní přípravy na milénium křtu Měška I. a v onom roce 1966 byla už pozice církve tak silná, že mohla vstoupit do otevřené konfrontace s režimem ve formě celonárodního protestu. A biskupové nezůstali v konfliktu se státem sami, podpořily je farnosti, obyčejní lidé. Tak to byl jeden typ sekularizace, kterému se naše církev úspěšně ubránila.

Ale se světem po pádu komunismu vaše církev taky úplně spokojená není. Co vám na něm vadí?

Dnes čelíme sekularizaci jiného typu. Dnes se sekularizace neopírá o mocenský útisk a ideologické vymývání hlav, místo toho apeluje na lidské touhy. Jde po úplně jiné cestě, která mnohem víc konvenuje člověku, před očima mu předvádí život žitý tak, jako by jeho hlavním účelem bylo mít se dobře, dosahovat příjemných pocitů. Proto je tato druhá sekularizace mnohem nebezpečnější a účinnější, podléhá jí víc lidí teď než před revolucí.

Je to pravda, nebo zdání, že nejenže je Polsko katoličtější než jiné státy Evropy, ale i katolická církev v Polsku je tradičnější, konzervativnější než ve většině jiných evropských zemí?

To je dané mimo jiné tím, že řada Poláků nemá tak radikálně odmítavý postoj k církevní minulosti jako část církve na Západě, kde prakticky všechno, co přinášela tradice, bylo po 2. vatikánském koncilu odhozeno. U nás například právě kardinál Wyszyński byl v tomto směru dost ostražitý. Dával si pozor, aby nepřetrhl nit tradice, jak se utvářela po staletí. Možná se někomu svého času mohlo zdát, že tím odhozením minulosti církve na Západě vyhrávají, že z toho vyjdou posíleny – jenže ve skutečnosti tomu tak není. Mně se zdá, že v církevním světě je tradice velmi vážná věc. Tradice nikoliv ve smyslu neměnného konzervativismu, ale ve smyslu, jak ji definoval Vincenc Lerinský: jako něco, co předpokládá neustálý rozvoj a neměnnost podstaty. Vincenc Lerinský tradici připodobňoval k dítěti: dítě se každý den musí rozvíjet, každý den je o den starší a o trochu větší, ale nemůže přestat být člověkem. Člověk se nemůže stát netvorem. Ani my jako církev se nedržíme křečovitě všeho, co bylo ustanoveno, já nevím, při tridentském koncilu, protože se to neslučuje se zásadou rozvoje. Ale na druhou stranu nechceme a nemůžeme z církve udělat charitativní nevládku, která tu je jenom od toho, aby plnila dočasné, pozemské cíle.

Nedávno vydal papež František Apoštolskou exhortaci o rodině a lásce. Ve společnostech s liberálnějším katolicismem, jako je hlavně Německo, vyvolávalo stanovisko papeže velká očekávání. Liberálové často stavěli papeže do kontrastu s polskou církví, která je absolutně proti potratům a jež má prý příliš velký vliv na svou vládu.

Já jsem se účastnil několika synodů a byl jsem právě i na tomto synodu, který se věnoval otázkám manželství a rodiny. A účastnil jsem se potom vypracování oné exhortace, která se jmenuje Amoris laetitia. Na synodu každý může říct svoje, zaznívají tam hlasy odprava doleva. My jako polská církev jsme řekli svoje, německá církev řekla taky svoje. My jsme vycházeli z učení Familiaris consortio (dokument Jana Pavla II. z roku 1981 – pozn. red.). Amoris laetitia hlásá, že když zkoumáme lidské chování, je potřeba rozlišovat různé roviny a brát v potaz jednotlivé příběhy, že je třeba vyjít vstříc každému s milosrdenstvím, to ovšem církev dělala odjakživa, to není žádná novinka. V tomto smyslu je papežský dokument něčím, za co Františkovi musíme poděkovat. Otázkou, které jsme se v Polsku báli, bylo právo přijímání pro rozvedené, tedy duševní způsobilost k účasti na svátostech pro lidi, kteří tuto možnost de facto odmítli, v čemž je samozřejmě logicky rozpor. To jsme během příprav řekli – a jsme rádi, že Svatý otec při konečné formulaci dokázal vyvážit různé pohledy a nepodlehl některým krajním liberálům, kteří evidentně mezi poradci synodu byli.

Není to v dnešním světě, kdy se i velká část katolíků rozvede, holá nutnost, aby se vaše církev přizpůsobila životu a neodpírala tolika lidem přijímání?

Ovšemže i mezi katolíky je hodně rozvodů, nicméně společenské poměry přeci nemohou podkopat evangelium. Církev nemůže belhat za davem, dav musí následovat církev, stejně jako nechodí pastýř za ovcemi, ale ovce mají následovat pastýře. To je Kristovo pravidlo. My chápeme, že lidé jsou dnes slabší, že se častěji rozvádějí, protože je pro ně těžší přinášet oběti i v rodinném životě. Ovšem Kristus vypráví podobenství o zatoulané ovci. Úkolem církve není smířit se s tím, že se ovce zaběhla, že si řekneme: Zaběhla se, ať zhyne, nashle. Ne, úkolem církve je hledat tu ovci tak dlouho, až se najde, a rozhodně se jí nemstít za to, že selhala. Milosrdenství pro zbloudilé. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že není možné vytvářet dojem, jako by se nic nestalo tam, kde se něco stalo.

Jste pro, aby dav následoval církev, a to i za cenu toho, že ten dav hodně prořídne?

Na jedné straně je přáním Krista a církve, aby každý došel do nebe, na druhou stranu, kdyby církev musela rozřeďovat své učení podle toho, jestli se náhodou nezmenší počet věřících, byla by to tragédie. Protože pak by se učení církve možná líbilo lidem, ale neshodovalo by se s evangeliem.

Proč vaše vedení biskupské konference podporuje kampaň, na jejímž konci má být úplný zákaz potratů?

Chci zdůraznit jednu věc. Na začátku toho není biskupská konference, ale hnutí Pro Life, které usiluje o plnou ochranu života. To hnutí tvoří různé skupiny, které se mezi sebou liší – jedny připouštějí nějakou míru kompromisu, jiné nikoli, jedny jsou pro trestání dotyčných žen, jiné proti. Co zbývá nám, biskupům, je najít nějakého společného jmenovatele. Takže nám jde o celkovou ochranu života, nejsme pro tresty pro ženy, ale proti nim, nemyslíme, že by si zasloužily dvojitý trest, vždyť potrat je neštěstí sám o sobě. To ještě není stanovisko celé biskupské konference, ale nás tří biskupů, kteří jí předsedáme. Jinak: já jsem si samozřejmě vědom, že i to stanovisko prezidia je velmi delikátní věc, protože dává levici jistou šanci postavit se znovu na nohy. Levice dostává munici k nové kampani, což tedy nepotřebujeme. Je to velmi riskantní tah. Kdyby se levice na propotratové kampani vzchopila, může se nakonec stát, že padne současná vláda, a pak ta celková tendence směrem k celkové ochraně života může být zvrácena podobně, jako to svého času udělal Zapatero ve Španělsku, který úplně změnil směr a liberalizoval potraty. Ale naděje spočívá v tom, že v polské společnosti je v posledních letech podpora ochrany života na vzestupu. Dneska je většina Poláků proti potratům, díky hnutí Pro Life přibylo lidí, kteří jsou pro naprostou ochranu života.

I ten kompromis z počátku 90. let, který vám dnes vadí, byl na poměry většiny Evropy poměrně restriktivní.

Ten kompromis se sice postaral o společenský mír na řadu let, jenže evangelium je radikální. Podle evangelia je potřeba každý lidský život  – bez ohledu na to, jaký je – chránit. A co víc, čím je lidský život slabší, tím spíš je potřeba ho hájit. Nemůžete zabít člověka za to, že je nemocný. To je stará hitlerovská eugenika, vyčistit rasu, vybít všechno, co nese nějakou patologii.

V deníku Guardian citují jednu aktivistku z Polského kongresu žen. Tvrdí, že postoj vlády proti potratům je postoj loutek, že přísnost v potratech byla cenou, kterou musela strana Právo a spravedlnost (PiS) zaplatit za přízeň církve před volbami.

Tak zaprvé: církev se do voleb nemíchala. Nutnost nemíchat se přímo do politiky já zdůrazňuji už léta. Vloni v Čenstochové jsem v řeči k duchovním zdůrazňoval, že církev má univerzální misi a jako takovou ji žádné stranické vize nezajímají. Ani jsem nečekal, že ohlas bude tak dobrý. Byl tak velký, že během voleb v podstatě nebylo možné natrefit na kněze, který by z kazatelny vyzýval: Volte PiS, volte PO. Jistěže jednotliví kněží v hovorech se svými známými asi dávali najevo, koho budou volit, ale veřejně ne – a to je cenné. Pokud nejde o věci morálky nebo víry, nepodpoříme veřejně ani jednu politickou stranu. Církev samozřejmě není tak naivní, aby milovala všechny strany stejně, bez ohledu na to, jaký ta která strana má vztah k evangeliu. Jsme povinni milovat každého, ale můžete mít různé lidské emoce vůči někomu, kdo je antiklerikální, a vůči jinému, který tím netrpí.

Mně se před chvílí, jak jste mluvil o riziku, že by se levice opět vzchopila, zdálo, že i z vašich slov určité politické sympatie slyším.

Ne, ne, tady jde spíš o to, že hnutí Pro Life došlo k názoru, že dnes je atmosféra příznivá k prosazení zákona na úplnou ochranu života. A s žádnou jinou vládou by takto vhodná situace nenastala.

Ještě k migrační krizi: papež František se vyjadřuje pro politiku otevřené náruče, naproti tomu někteří biskupové, v Polsku a hlavně v Maďarsku, jsou k vítací politice kritičtí, jeden dokonce mluvil o muslimské invazi. Ke komu máte blíž?

Když na podzim papež František promluvil o bezpodmínečném přijímání lidí v tísni, měl jsem to štěstí, že jsem totéž říkal o den dřív v Lublinu. Kde je ohrožený život, tam je povinností humanitární, tedy povinností každého člověka, a křesťana zvlášť, ty lidi přijímat. Musím říct, že náš postoj ve společnosti nepříliš rezonuje, na podzim jsme zkoumali, které farnosti by v souladu s papežovou výzvou přijaly uprchlíky, a výsledky nebyly oslnivé. Ne že by Poláci byli xenofobní, dnes je u nás 400 tisíc Ukrajinců a 80 tisíc Čečenců přijatých po válkách v Čečně. Vláda se brání, že na péči o uprchlíky v této vlně nemá peníze ani pracovní místa. Dva miliony Poláků emigrovaly za prací. A že brát někoho na jeden rok, po který Unie garantuje pomoc, neřeší jeho situaci, protože za rok ten člověk bude ve stejné situaci jako teď. Druhým argumentem vlády je, že ti lidé vesměs nechtějí k nám, ale do Německa nebo do Skandinávie, kde je sociální stát silnější než u nás, a že k tomu, aby u nás zůstali, by je přimělo snad jen vyrovnání sociálního státu na německou úroveň. Podívejte, jedna skupina uprchlíků, kterou k nám přivezl tehdejší ministr zahraničí Radek Sikorski, pokud vím, celá vyjela do Německa. V mojí diecézi jedna farnost přijala uprchlíky z Blízkého východu, vytvořila jim podmínky, sehnala práci, dokonce se farníci zmobilizovali a koupili jim auto, aby do té práce mohli jezdit – a ti lidé utekli. Takže já jsem pro pomoc uprchlíkům, ale s podmínkou, že se oni sami dobrovolně rozhodnou pro Polsko. A myslím, že bezhlavé přijímání není nejmoudřejší, moudřejší by bylo pomoci lidem v místě. Letos jsem byl v Sýrii, loni v Iráku, objížděl jsem utečenecké tábory… Ti lidé by radši zůstali tam, kde jsou, když jim poskytneme pomoc a pomůžeme skončit válku. Ano, radši zůstanou ve vlastní kultuře, tam, kde se dorozumějí. Pokud by vycestovali do Austrálie, do Kanady a podobně, jsou navždy ztraceni pro svou vlast. Jejich děti už nebudou mít k Blízkému východu žádný vztah. A tam je specifická kultura, v níž oni se přece jen cítí dobře.

Jste příznivcem, nebo kritikem radikální politiky otevřených hranic směrem na Blízký východ, kterou ztělesňuje kancléřka Angela Merkelová?

Zdá se mi, že to je hloupá politika. Že ona možná vylepšuje obraz Německa ve světě, ale těm lidem samotným podmínky uspokojivého přijetí zrovna nevytváří. Taky vzniká dojem, jako kdyby byli přijímáni proto, že v Německu budou pracovat jako dělníci, že budou v podmínkách německé nízké porodnosti náhražkou za chybějící děti, které se Němcům nenarodily. V Polsku situace podobná není, v Polsku naopak pracovní místa chybějí.

Jak se vám líbilo přijetí, jakého se na podzim dostalo nové polské vládě Beaty Szydlowé v západní Evropě? Bylo férové, nebo nespravedlivé?

Těžko říct. Měl jsem pocit, že ta reakce je dána do značné míry faktem, že stávající vlády v západní Evropě jsou povětšinou liberální, přičemž v politice na sebe různé politické tábory prostě reagují nepřátelsky.

A nepřitížilo Polsku pod vládou konzervativců v očích západní Evropy to, že hodně Poláků pořád ještě bere vážně katolickou víru?

Jestli je to pravda, nevím. Brusel se už dávno rozhodl, že víra do veřejné sféry nepatří. Od dob Adenauera se toho hodně změnilo, dnes se razí představa, že víra má být uzavřena v soukromé sféře. Z tohoto hlediska je opravdu možné, že je to dráždit mohlo.

22. dubna 2016