Tragédie je velké slovo. A výraz „tragický hrdina“ asociuje nějakou velikost – není to jen člověk, který dopadne špatně. Příběh chlapíka, kterého cestou do práce zabije padající balkon, je jistě smutný, ale ne nutně tragický, tedy jednotlivce nějakým způsobem přesahující, na osudu jednotlivce odhalující nějaký neměnný rys lidského údělu obecně, jeho potenciální tragičnost, která je lidským bytostem souzena.

Velké tužby, velké city, velká pošetilost se protínají s nadosobní mocí, úradkem osudu, danostmi lidské existence, omezeními člověka obecně i unikátními dispozicemi každého jednotlivce. Tím průsečíkem je tragédie. K tragickému hrdinovi ale taky může patřit nevědomost, zaslepenost, sklon podléhat iluzím. Oidipus věří, že rozhoduje o svém životě, ve skutečnosti od začátku do konce slepě následuje vůli božstev. Král Lear podlehne své ješitnosti a rozvrátí svoje dědictví, rodinu, svět. Může být, slovy Robinsona Jefferse, větší než bouře, která jím smýká, ale je takový jen díky tragickému majestátu, majestátu ztráty a marnosti, opožděného poznání, obnaženosti před řáděním živlů.

Americký režisér Joel Coen pro svou adaptaci Shakespearova Macbetha použil původní název The Tragedy of Macbeth. A jeho film také nese znaky velikosti, vypadá a zní skvěle, je i skvěle režírovaný a zahraný. Tragédie, o níž vypráví, má atributy toho velkého příběhu – jde v něm o osud království, figurují v něm věštby, šílenství a vraždy. Není to ale příběh velkých citů a vášní, ten krvavý mechanismus se rozjede kvůli činům člověka jistým způsobem malého. Zlo v něm není důsledkem velkých hnutí mysli a srdce, projevuje se jejich absencí, vypadá velkolepě, ale v jádru je spíš nicotné, vyprázdněné. V Macbethově příběhu jde v Coenově podání o všechno a možná taky o nic.

Nová adaptace Macbetha je první film, který Joel Coen natočil sám, jeho bratr Ethan, s nímž víc než třicet let tvořil uznávanou a plodnou režisérskou dvojici, se prý chce věnovat už jen divadlu. Adaptace té nejklasičtější klasiky může působit jako vybočení z dosavadní filmografie Coenových, které velká část publika vnímá především jako autory brilantně natočených groteskních, někdy krvavých historek, podaných s citem pro černočerný sarkasmus, absurditu a inherentní směšnost lidské existence, ilustrované v „zabijácky“ vtipných gazích a replikách. Jejich typická postava je trouba, který nemá ponětí, do čeho se to zapletl, nikoli oduševnělý velmož vyjadřující se v blankversech. Ve filmech bratrské dvojice se ale vždycky dala rozeznat i jakási nesmlouvavá vážnost, tragičnost pod nánosem grotesky. S klasikou si pohrávali už dřív, o odlehčené komedii Bratříčku, kde jsi? mluvili jako o inspirované Homérovou Odysseou, jeden z jejich vůbec nejlepších filmů, Seriózní muž, je zas varianta biblického příběhu o Jobovi. Natočili i úspěšnou a zdařilou adaptaci díla považovaného za součást vysoké kultury – románu Tahle země není pro starý Cormaca McCarthyho – a projevili přitom schopnost vyhmátnout její esenci a najít kinematografický ekvivalent literárního stylu předlohy. A na druhou stranu i příběh Macbetha je v něčem coenovský, nebo aspoň blízký filmům noir. Dvojice hrdinů propadne iluzi, že může změnit svůj život a vyřešit všechny svoje problémy zločinem. Jenže ten čistý řez se nepovede, a ohrožení hrdinové tak musejí pod tlakem přidávat zločiny další a další, dokud se jim to všechno nesesype na hlavu.

Joel Coen natočil Macbetha velice svého, jakkoli film v něčem navazuje na starší adaptace, především filmy Orsona Wellese, Akiry Kurosawy a Romana Polanského, obecně je ovlivněn estetikou klasických dramat němého filmu a německého expresionismu. Vyhnul se křečovitým aktualizacím či zmermomocňování Shakespearova textu, který naopak nechává vyznít, ne ovšem ve smyslu okázalé teatrálnosti. Pro filmové adaptace Shakespearových dramat může být obtížné skloubit autorův básnický jazyk s reálnými lokacemi, v nichž básnické, divadelní vyjadřování může působit nepřirozeně, rušivě. Celý film je natočen v ateliéru, výprava Stefana Dechanta je velmi strohá, při všem minimalismu ale také přesná a v něčem monumentální, vytváří jakýsi tíživý a klaustrofobní svět, v němž jako kdyby neexistovala ani možnost volnosti, uzavřený prostor, kde nebe vždycky visí nízko a je neproniknutelné. Je to svět stísňující velikosti, neklidný, neuspokojený a uzavřený, není z něj úniku. Také do značné míry abstraktní, Coen a jeho tým se nesnaží inscenovat Skotsko jedenáctého století, ale jakýsi nekonkrétní a nelokalizovaný středověk, v němž žijí lidé různých barev pleti a zní v něm angličtina vyslovovaná s různými přízvuky. To přiznaně umělé a v něčem divadelní prostředí je ale zobrazeno velice filmově a někdy až ohromujícím způsobem. Film je černobílý a je natočen v tzv. klasickém, téměř čtvercovém formátu. Je to velice funkční řešení, vůbec ne projev snahy o prvoplánovou „artovost“. Kamera Bruna Delbonnela ten fakticky i metaforicky rozmlžený svět ukazuje v mnoha odstínech šedé a v kompozicích, které kromě toho, že jsou samy o sobě působivé či krásné, také cosi vyjadřují. Joe Coen k tomu přidává často působivá inscenační řešení, zároveň nevybočuje z celkově strohého neornamentálního stylu filmu (mezi adaptacemi Macbetha je Coenova ta nejkratší, hra byla zkrácena cirka na sto minut), který ukazuje a říká věci s velkou invencí, ale také přímočaře, nezaumně jaksi natvrdo. Zmenšený formát dává vyniknout postavám v centru záběru, slovům, jež říkají, v častých detailech a polodetailech i jejich mimice. Co ale ta slova a gesta ukazují?

Do rolí Macbetha a Lady Macbeth režisér obsadil Denzela Washingtona a svou manželku Frances McDormandovou (tu roli hrála i v divadle). Oba jsou výborní herci, oběma je dost přes šedesát, což samozřejmě výrazně proměňuje i vnímání postav, jež představují. Manželé Macbethovi bývají tradičně ukazováni jako výrazně mladší lidé, za jejich zločiny a pádem se proto dá vidět dravost a ambice, nedočkavost lidí na vrcholu sil. V Coenově filmu jako kdyby je pohánělo také zoufalství, vědomí, že toho v životě před nimi už moc není, děti nemají a už mít nebudou, dosáhli nějakého postavení, skutečný vrchol moci je jim ale vzdálen. Když tři čarodějnice Macbethovi předpovědí královskou budoucnost, je to pro ně jakási poslední šance, impulz zmobilizovat se k poslednímu pokusu něčeho výraznějšího v životě dosáhnout, samozřejmě zběsilému a krvavému. Oba je to přivede k šílenství, projevuje se ale různě. Lady Macbeth, která zpočátku váhajícího a rozpolceného manžela k vraždě důrazně a autoritativně postrkovala, se stane královnou, ale nenajde v tom žádné naplnění a dolehne na ni vina, již dříve necítila. Macbeth se naopak všech pocitů viny zbaví, stejně jako jakýchkoli jiných emocí.

V Coenově filmu projde transformací ani ne tolik v monstrum, posedlého člověka, ale v jakéhosi netečného homunkula, někdy si vědomého, že královraždou něco podstatného zabil i v sobě. Macbeth v jeho podání v sobě nemá žádnou temnou velkolepost, je spíš chodící absencí, rozpadajícím se člověkem, kterého udržuje v chodu už jenom neradostná potřeba moci a krve, už ani ne touha, spíš jen nutkání utíkat za unikajícím cílem, korunou, jež nutně musí vyklouznout z ruky. Jeho vražedná troufalost je taky důsledkem klamného přesvědčení o vlastní neporazitelnosti. V pozdějších částech hry zabíjí, protože si je jist, že mu to projde – v tom nic velkého ani tragického není, je to jen ubohé a neuvěřitelně nízké. Někteří kritici Coenovu filmu a Washingtonovu výkonu vytýkají distancovanost, chlad, nedostatek výrazu a emocí. Může v tom být nepochopení autorského záměru, protože právě ta krutá netečnost, mechanicky bezcitné soustředění na sebe je tu základní charakteristika nejen protagonistů, ale i světa, v němž žijí. Pomýlený velmož v něm nepředstavuje velkou výjimku. Možná ještě horší je manipulátor Ross (Alex Hassell), postava, jež je v souladu s některými výklady Shakespearova textu ukázána jako o dost významnější, než bývá obvyklé.

Macbeth a jeho žena nejsou ve světě Coenova filmu výchylkou. Patří do něj, stejně jako ostatní mocichtiví lidé, lstivé čarodějnice (všechny tři je nezapomenutelným způsobem ztvárnila Kathryn Hunterová), zlověstní havrani, omezující, stísňující horizont, záludná vyšší moc, těžko rozeznatelná od vnitřního, osobního běsu. Po Macbethově konci je jeho nástupce oslavován: „Ať žije skotský král!“ Dá se v tom vidět projev triumfu sil dobra, znamení, že svět se vrátil k přirozenému řádu a země má zas právoplatného panovníka. Shakespeare to asi i tak zamýšlel – jeho Macbeth měl taky nějakou aktuální politickou dimenzi, ukazoval zrod dynastické linie, jež vedla k tehdejšímu králi Jakubovi. V Coenově filmu ta slova jako by jen potvrzovala, že cyklus posedlosti mocí, bezcitnosti a ničení poběží dál. Nic se nemění. Ať žije skotský král!