Dne 25. května 1913 se tehdy třiadvacetiletý Adolf Hitler odstěhoval z rodného Rakouska do Mnichova, hlavního města bavorského království.

Tímto konstatováním začíná kniha amerického historika Davida Claye Largeho Hitlerův Mnichov. Navazuje přesně na okamžik, kdy končí proslulá kniha rakouské historičky Brigitte Hamannové Hitlerova Vídeň (1996, česky 1999). Vídeň a Mnichov jsou dva díly jednoho tragického a osudového „románu“, v nichž obě města vystupují nejen jako místa děje, ale přímo coby aktéři. Když to zjednodušíme, Vídeň je nevlídná, sice vytoužená, ale svého syna nemilující a odvrhující matka, od níž odchází nezdárný syn. Má pocit, že nebyl doceněn, že matka věnuje příliš lásky jiným a že v jejím bytě je pro něj těsno. Odchází za novou náručí, do idealizovaného a měkkou, lepkavou hmotou ideálu vystlaného Mnichova, o němž už léta sní: opět má všechno možné načteno, ví vše o mnichovské architektuře, přichází tam jako do svého známého snu.  

Prozaicky se také dá říct, že talentovaný lempl a hochštapler prchá z rasově znečištěné Vídně před vojenskými odvody, protože nebude sloužit s nižšími rasami v jedné armádě, do čistě německého Mnichova, kde se chystá pokračovat v bohémském flákání se a fantazírování o tom, jak se jednou proslaví. Má konečně za co žít, protože dosahuje plnoletosti a je mu přiznána renta po otci. Není to moc, ale Hitler je nenáročný, je to bohém abstinent a vegetarián, blouznivec a entuziasta, wagnerovec a nepřítel moderny, který přitom spěchá do města, které se na čas stane jedním z center avantgardního umění – abstrakce se de facto zrodila v Mnichově a jeho okolí (skupina Modrý jezdec a Vasilij Kandinskij) v čase Hitlerova příjezdu. Modernismu tento zapřísáhlý antimodernista prostě jen tak uniknout nemohl.

Nejpříjemnější město Německa

Largeho kniha je široce koncipovaným, velkorysým, ba strhujícím způsobem zachyceným obrazem města, které se mělo stát „kolébkou nacismu“ a „hlavním městem hnutí“. Hledá příčiny a předpoklady, proč se to stalo právě zde, jaké k tomu byly podmínky a zda onen obraz Mnichova jako města, jehož půda byla pohnojena, aby se v něm hnědé semeno uchytilo, je spravedlivý. Nečiní Mnichov od začátku obviněným, natož pachatelem, není to obžaloba toho města, které má své nepochybné kouzlo a mělo ho i v těch temných letech. Zajímá se především o duchovní a kulturní atmosféru, která byla velmi rozmanitá a bohatá a mohly z ní vyrašit různé květy a z nich různé plody: lahodné i jedovaté.  

Mnichovu by totiž na přelomu 19. a 20. století nikdo temnou budoucnost nepředpovídal. Bylo to město, které mělo za sebou mimořádně úspěšné a jaksi pohádkové 19. století, kdy mu vládli uměnímilovní a příjemní Wittelsbachové (ano, vášnivý obdivovatel Wagnera, pro kterého by snesl modré z nebe, Ludvík II. byl šílenec, ale velmi zajímavým způsobem a nikomu nic špatného neudělal), kteří mocensky zkroceni hegemonistickým Pruskem mohli se oddat péči o město, vzdělanost, muzea, kulturu („Atény nad Isarem“) a vůbec o příjemný život na vlídném bavorském vzduchu. To byla právě ta hodnota Mnichova, kterou obdivovali jak příchozí (už tehdy byl velmi rozvinutý turistický ruch), tak místní. Tedy jeho pohostinnost, útulnost, čistotu, žoviální vlídnost a pivní bodrost, která konstrastovala s odměřeným a strohým německým severem, s pruským Berlínem především. V Mnichově se prostě dobře žilo, jedlo, pilo, ale také chodilo na dobré výstavy a do muzeí, které byly plné krásných obrazů a soch.

Pochopitelně to neplatilo pro všechny, chudých lidí bylo i v Mnichově plno, ale snad i díky ne tak rozvinuté industrializaci a také hluboce zakořeněnému křesťanství tu nebyly sociální konflikty tak vyhraněné a ostré jako v pokročilejších částech říše i Evropy. To se paradoxně změnilo, když v tom dobrém Mnichově vypukne na jaře 1919 otevřená bolševická revoluce, tzv. Bavorská republika rad. Trvá naštěstí jen pár týdnů, ale leccos na „karmě“ města změní.

Schwabing – mnichovský Montmartre

V čase, kdy mladý Hitler přichází do Mnichova, se sice nad Evropou smráká, ale to si uvědomuje málokdo. Určitě ne mnichovská bohéma, která v těch letech rozkvetla do bujné podoby. Jejím synonymem je Schwabing, mnichovská umělecká čtvrť, která mohla konkurovat pařížskému Montmartru – a byli tací, kteří tvrdili, že jeho kvality v lecčems předstihla. Schwabing byl „ostrovem duchovna v širém světě“, jak ho nazval právě Kandinskij, který zde žil v letech 1897–1908.

Clay Large fenoménu Schwabing věnuje úvodní kapitolu své knihy a je to nesmírně poutavý rozjezd. Mnichovská čtvrť pulzovala nejen množstvím lokálů, ateliérů, kabaretů, uměleckých spolků a kavárenských kroužků, ale i výjimečnými a často také bizarními existencemi, v jejichž mozcích se převalovaly roztodivné myšlenky, které leccos naznačovaly.

Patří sem i nejprominentnější umělec žijící v přednacistickém Mnichově-Schwabingu, velký Thomas Mann (pocházel ovšem ze severoněmeckého Lübecku, do Mnichova jej přivedla právě jeho vlídná, kulturní atmosféra). Jeho politicko-filozofické názory a postoje jsou ovšem v té době liberalismu a demokracii dosti vzdáleny. Na rozdíl od svého „rozumnějšího“ bratra Heinricha je Thomas velmi náchylný k teoretizování o zhoubném demokratismu, o nutnosti osvědčit národní celek v ozbrojeném zápase (Thomas Mann přivítal první světovou válku), ve složitě a mnohomluvně zdůvodňovaném protikladu mezi „kulturou“ (pokrevním národem) a „civilizací“ (kosmopolitní liberalismus), přičemž on je v té době na straně „kultury“. Teprve hořká lekce dalšího vývoje, který z těla národa chce vyloučit i jeho, ho donutí postoje revidovat a nakonec se stát – to už z exilu – nejelitnějším hlasem „jiného Německa“.  

Clay Large na osudu Thomase Manna, ale i dalších, poněkud méně proslulých osobností (ovšem básník Stefan George se mu tehdy vlivem vyrovnal a vliv Zániku Západu Oswalda Spenglera také nelze pominout) dokládá, že na mnichovské intelektuální a umělecké scéně se daly nalézt různé ideje a sklony, které se o trochu později přetaví do oné směsi, z níž vyroste nacismus. Vizí různých fantastů, okultistů, hledačů čistého germánského plemene, opěvovatelů iracionality a pudovosti, více či méně otevřených antisemitů a rasistů, byť ještě jen teoretických, nebylo v Mnichově málo. Jejich složité a leckdy zmatené konstrukce se setkávaly se zdánlivě protikladným lidovým „hnutím“ völkisch, které toužilo mít Německo čisté, jadrné, zbavené cizorodých elementů, tedy především Židů. Nelze říci, že tohle byl ten „pravý Mnichov“ nebo jediný, ze kterého Hitlerova kariéra vyrostla, ale mnohé důležité z tohoto duchovního pařeniště nasál.

Zároveň je nutné si uvědomit, že Hitler před první světovou válkou byl jiný Hitler než po ní. V té době nejspíš politická kariéra nebyla tím hlavním, nač myslel – to by šel do Berlína. Hitler tehdy ještě nejspíš věřil, že se konečně prosadí jako malíř, „krajinář z Vídně“, jak se zapsal na úřadě, když si našel první mnichovskou adresu: v ulici na okraji Schwabingu – mimochodem, ve stejné ulici, jako pár let před ním bydlel Lenin. Tady se hned pustil do „díla“, v němž však byl stejně „úspěšný“ jako ve Vídni. Tak prožije první rok ve městě, které v Mein Kampfu nazve městem „vnitřní lásky“, v čemž se mu dá dokonce věřit. I ten rok však stačí na to, aby pochopil, že se jako umělec neprosadí. Vyhlášení první světové války v srpnu 1914 přichází jako vysvobození. Na známé fotografii z Odeonsplatzu je Hitler jedním z davu, ale fokus ukazuje, že v nadšení okolí ještě předčí.

Ta skutečná kariéra začíná po návratu z fronty a po zklamání z toho, jak bylo Německu ukřivděno. Osudovým pro další chod dějin se stane, že se Hitler vrací právě do Mnichova, kde vývoj nabere zvláštní a nečekanou dynamiku. Politický vývoj jde v Mnichově ostře doleva, předsedou první poválečné bavorské vlády se stává židovský intelektuál a levicový sociální demokrat Kurt Eisner. Ten je ovšem v lednu 1919 zavražděn nacionalistou, načež se situace ještě radikalizuje, když je v dubnu vyhlášena Bavorská republika rad. Ta deklaruje v Mnichově proletářskou revoluci, přičemž během svého jepičího života rozpoutá něco na způsob bolševického teroru (později značně přifouknutého). Obecné přesvědčení je, že za tím vším stojí Židé – a je pravda, že špičky rozjívených bavorských bolševiků byly židovského původu. Potlačení rudého teroru se děje bílým terorem, po jejichž odeznění (šlo o desítky zabitých osob, ale i to byl na klidný Mnichov dost otřásající zážitek) zažívá město něco jako mentální šok. Konzervativní reakce má všude navrch, někomu však ani to není dost. Sílí hlasy, že je nutné být radikální.

Právě z tohoto chaosu vzejde pivní (sám ho ale nepil) demagog Adolf Hitler, který se z neotesaného podivína s neohrabanými způsoby a ve špatných šatech brzy stane fenoménem města a krok za krokem i celého Německa. Pomohou mu při tom vlivní Mnichované: byť ne nutně mnichovského původu, například první Hitlerův mentor byl poloviční Američan, svérázný Ernst „Putzi“ Hanfstaengl, jenž učenlivého Hitlera „přičísne“ a seznámí s mnichovskou elitou včetně rodiny Richarda Wagnera, z čehož je Hitler v sedmém nebi. Jen málokdo prohlédne, co se skrývá za dychtivým a tak často extatickým a exaltovaným výrazem nadaného řečníka, který je schopen svým projevem strhnout tisíce posluchačů – nejdříve v mnichovských pivnicích, brzy už na stadionech po celém Německu.

Město Bílé růže

David Clay Large pokračuje krok za krokem historií Führerovy kariéry. Nejde však o jeho životopis, nýbrž o jeho zasazení do panoramatu města, které bylo Hitlerovým domovským do jeho odchodu do Berlína v roce 1933. A kam se kdykoli vracel, neboť ho považoval za své město a svůj domov. Zde se cítil volně, privátně a sám sebou, tedy jako by odhazoval „vůdcovskou zátěž“ a byl zase tím blouznivým milovníkem umění, snícím o tom, že se jednou prosadí na poli, které mu však bylo odepřeno. Zatímco Berlín byl „mozek“, Mnichov měl zůstat „srdcem“. Tady se mělo pěstovat umění, tady byly galerie, památníky, výstavy, nacistická krása… Tady mělo hlavní pódium hnutí, slavené teatrálními ceremoniemi při výročí nezdařeného puče v roce 1923, tady mělo zůstat všechno čisté, kamarádské a romantické.

Byla to ale špinavá lež a hnusný podvod. Mnichov už dávno nebyl čistý a bavorácky bodrý. Čpěl krví z noci dlouhých nožů, kde si jedni gangsteři vyřizovali účty s druhými. Byl cítit spáleništěm z křišťálové noci, k níž zavelel Goebbels právě z Mnichova, a neodstranitelné stigma mu na vlídnou tvář vypálila existence koncentračního tábora Dachau v nedalekém městečku, které bylo do té doby proslulé uměleckou kolonií krajinářů.

Byl přitom i jiný Mnichov a jiné Bavorsko: především mezi vesničany se novopohanský nacismus dlouho netěšil žádné velké podpoře, ba volební výsledky pro NSDAP byly v Bavorsku dlouho nejhorší v celém Německu. A byl tu ojedinělý příběh Bílé růže, toho asi nejstatečnější a nejkrásnějšího gesta humanity a odporu, který se v těch strašných poměrech celého Německa odehrál: příběh mnichovské studentky biologie a filozofie Sophie Schollové a jejích statečných přátel, jenž začal, proběhl a završil se pár set metrů od nejposvátnějších míst nacistického Molocha. Náměstí před Mnichovskou univerzitou pojmenované po sourozencích Schollových, jejichž nejvyšší oběť dnes připomíná.

Kniha Davida Claye Largeho je skvělým průvodcem po městě, jehož temná novodobá historie se už dávno změnila v současnou vlídnou a příjemnou tvář pověstně tolerantního velkoměsta. Poučení z dějin ale zní, že nic není jisté a všechno se může také zvrátit. A další poučení je, že žádné poučení neexistuje.

David Clay Large: Hitlerův Mnichov. Vzestup a pád hlavního města nacistického hnutí. Přeložila Daniela Orlando. Vydalo Argo, 2016. Rozsah 436 stran.