Dopadli jsme, jak se dalo čekat. Varianty této věty byly nejčastějším výrokem volebního večera CDU v berlínském Domě Konrada Adenauera. Obvykle zazněla v rezignovaném tónu, i když výsledek na úrovni 33 procent zajišťuje straně vládu nad zemí také v dalším čtyřletém období. Zřejmě si mnozí představovali, že průzkumy CDU podceňují a že Křesťanskodemokratická unie i se svou bavorskou sestrou CSU překonají očekávání. Nastane zázrak, který zopakuje výsledek z minulých voleb, kdy křesťané získali kolem 40 procent.

Nenastal, a tak se zdálo, jako by se i během povinného jásání nad volebním vítězstvím šířila Domem Konrada Adenauera atmosféra neodvratného zániku, který nastane již v blízké budoucnosti. Neslaví ani kancléřka Angela Merkelová a místo velkých slov pouze slibuje, že přivede zpátky voliče, kteří utekli k radikálně pravicové Alternativě pro Německo (AfD), se třinácti procenty třetí nejsilnější straně v zemi.

Zdrženlivost CDU po čtvrtém vítězství v řadě může mít ovšem ještě jiný důvod než ztrátu hlasů. Domlouvat koalici se dvěma malými stranami, liberály a Zelenými, patří k nejtěžším úkolům, které strana musí na domácí scéně vyřešit od nástupu Merkelové na místo předsedkyně.

Ve srovnání se zakřiknutou CDU působí mnohem víc uvolněně členové sociálnědemokratické SPD. Menší partner z dosluhující velké koalice je s dvaceti procenty ve volbách hlavním poraženým, přesto jsou lidé z jejího vedení přímo nabití energií. Během pár minut od vyhlášení prvních výsledků oznamuje místopředsedkyně Manuela Schwesigová, že SPD odchází do opozice. Zároveň strana ujišťuje voliče, že jejich hlasy nepropadly: „I nadále povedeme náš boj o demokracii a toleranci, s plnou vehemencí a všemi silami,“ oznamuje v oficiálním prohlášení.

Nakonec není divu, že se sociální demokraté činí. Po tak trpké porážce jde jejím vůdcům o všechno. A nejvíc o místo předsedy poslanecké frakce v Bundestagu. Kdo ji obsadí, získá uznávané místo šéfa opozice a spolu s tím nejvlivnějšího člena sociálnědemokratické strany. Volební lídr Martin Schulz už na prestižní místo rezignoval.

Zase nejhorší v historii

Výsledek stran vládní koalice se v německých médiích nejčastěji vystihuje slovem „trpké ztráty“. Jeden po druhém se vypočítávají negativní rekordy, kterých tentokrát CDU a SPD dosáhly. Křesťanští demokraté zaznamenali nejhorší výsledek od voleb v roce 1949, sociální demokraté vůbec v dějinách spolkové republiky. Největší frustrace je ovšem znát na šéfovi bavorské CSU Horstu Seehoferovi. Bavorští křesťané zřejmě poprvé od roku 1953 nezískali ve své zemi ani 40 procent a to může znamenat, že vymění Seehofera v čele strany ještě před zemskými volbami v příštím roce.

Ve štábu CDU se nicméně zdá, že deprese ze ztráty hlasů není tak hluboká. Nakonec to není tak dlouho, co volby dopadly obdobně nešťastným způsobem. Před osmi lety v Německu rovněž končila velká koalice. SPD zažila i tehdy jeden ze svých historických propadů a CDU se musela spokojit s necelými 34 procenty. Ani před osmi lety nebylo pochyb, že vládu znovu sestaví kancléřka Merkelová, přesto většina komentářů slibovala její straně v nejbližší době úpadek. Budoucnost patřila z tehdejší perspektivy levici, jejíž dvě menší strany, Zelení a postkomunistická Die Linke, měly zajistit sociálním demokratům dominantní roli v mnoha budoucích parlamentech. Přesto k tomu nedošlo. Jak svědčí výsledek letošních voleb, necelých 40 procent pro tři levicové strany většinu neznamená.

Tentokrát se staly hlavním doprovodem volebního večera emocionální reakce k tomu, že do Bundestagu vstupuje radikálně pravicová Alternativa pro Německo. Proto většině komentátorů opět utekla skutečnost, že volby vyhrál někdo jiný, kdo navíc dokázal vnutit všem ostatním svou strategii. Přitom stejnou strategii použila Merkelová při nedávných zemských volbách v Sasku a Sasku-Anhaltsku.

Mnozí analytici se tehdy pozastavovali nad chladnokrevným pragmatismem, se kterým kancléřka využila vzestup AfD k posílení pozic své strany. Nástup obávaných radikálů do zemských sněmů totiž přinutil sociální demokraty i Zelené k tomu, aby podpořili koaliční vládu pod premiérem z řad CDU. Teď stejný manévr zajistil další vládu samotné Merkelové. Vyhlédnutí partneři, tedy liberálové a Zelení, samozřejmě tvrdí, že dohoda není předem jistá. Pokud k ní přece jen dojde, tak ji stejně bude muset schválit členská základna. Odvážit se ovšem nových voleb ve chvíli, kdy je na vzestupu radikálně pravicová partaj, by nejspíš byla pěkná neodpovědnost.

„Vždycky ví, co dělá“

Odpůrci Merkelové z řad konkurence i z její vlastní strany se často snaží vyvrátit široce sdílenou představu kancléřky jako zkušené političky, která svým pragmatismem překoná jakoukoli překážku, ať jde o uprchlickou krizi, o odpor její vlastní strany proti sňatkům homosexuálních dvojic nebo cokoli jiného včetně pochybností o tom, jestli může potřetí obhájit kancléřský úřad. Přesto právě tato představa o nepřekonatelném pragmatismu kancléřky zajistila podle analytika Nilse Markwardta také poslední kancléřčino vítězství.

Markwardt v článku pro rakouský deník Der Standard připouští, že kroky kancléřky ve významných krizích mnohdy vypadají chaoticky. Jako by jen reagovala na události a nechala se unášet pěnou dní. S proudem uprchlíků si prostě nevěděla rady a hranice před nimi otevřela jen z toho důvodu, že se neodvážila razantně zasáhnout a násilím jim zabránit ve vstupu do Německa. Teprve později se objevila verze, podle níž jednala s rozmyslem. Byla si dobře vědoma, že přítomnost milionu migrantů v Řecku a dalších zemích Balkánu může vést ke zhroucení celých států, proto nabídla azyl v silném Německu. Tím získala čas, aby mohla další příliv zastavit ještě na území Turecka.

Schválení homosexuálních sňatků umožnila kancléřka neopatrnou poznámkou při veřejné debatě ženského časopisu Brigitte koncem letošního června. Tím poskytla argument, se kterým o měsíc později sociální demokraté, Zelení a postkomunisté tyto sňatky prosadili v parlamentu. Zdánlivě opět šlo o kancléřčino selhání, později se ovšem objevily i opačné interpretace. Merkelová ustoupila v bitvě, kterou už stejně nešlo vyhrát. Nečekaným výrokem vyvedla z míry konzervativce ve své vlastní straně, kteří už nestihli zorganizovat odpor. Levici pomohla naplnit její program, zároveň jí však vyrazila z rukou zbraň, kterou mohla efektivně využít při volbách do Bundestagu.    

V kampani před volbami se kancléřka dopustila dalšího přehmatu. Častěji opakovala, že otevření hranic uprchlíkům před dvěma lety nelituje. Kritizoval ji za to dokonce vydavatel deníku FAZ Berthold Kohler, podle kterého připomínáním uprchlické krize přidala na poslední chvíli preference do té doby slábnoucí AfD. Ovšem i teď se dá při zpětném pohledu říci, že kancléřka věděla, co dělá. Vzestup radikálů se stane nakonec důvodem, proč se i po dvanácti letech němečtí „demokraté“ semknou kolem kancléřky, která je jedinou zárukou stability do dalšího období.

„Merkelová vždycky ví, co dělá.“ Tak zní základní přesvědčení jejích příznivců. Třeba tato věta není pravdivá. Ovšem vzhledem k tomu, že věrných příznivců Merkelové je mezi německými voliči vždy nejméně třetina, tak to k místu kancléřky spolehlivě stačí.