Premiérův poradce zvláštně uvažuje o mediální scéně

Jsou dezinformátoři a jsou hodní novináři

Premiérův poradce zvláštně uvažuje o mediální scéně
Jsou dezinformátoři a jsou hodní novináři

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když do týmu poradců nového premiéra Petra Fialy nastupoval Michal Klíma coby poradce pro média a dezinformace, člověka maně napadlo, co asi tak bude pracovní náplní poradce předsedy vlády v otázce dezinformací. Máme si snad představovat, že poradce přinese premiérovi jednou týdně svodku a v ní fixem podtržené informace, na které je třeba dávat si pozor, protože jsou to ve skutečnosti dezinformace? Naštěstí a naneštěstí jde o něco jiného, přece jen sofistikovanějšího. Naneštěstí proto, že, jak vyplývá z rozhovoru, který s Klímou vedlo Forum24, dezinformace se stanou cílem jakési meziresortní ofenzivy: společně s Úřadem vlády po nich půjdou ministerstvo vnitra, obrany, zahraničí. Naneštěstí i proto, že boj s dezinformacemi má tvořit doplněk práce vlády s médii, z níž se opět trochu liberálněji založený pozorovatel taky osype.

Michal Klíma v péči o mediální scénu nastřeluje dva základní body: zaprvé převolení mediálních rad, zadruhé nějakou vládní podporu pro soukromé, dejme tomu nealternativní, tradičnější tituly. To první nebude vypadat jako mocenská čistka díky triku novely zákona, kdy se pozmění způsob volby do rad, a tím pádem vznikne příležitost navolit rady nově. To je mocenský posun, jaký parlamenty dělávají. K druhému bodu, který se zdá být dalekosáhlejší a mnohem důležitější, Klíma pravil: Obecně je známo, že svoboda médií souvisí s jejich ekonomickou soběstačností. Není možné vyhnout se tomu, abychom diskutovali o finanční podpoře či zvýhodnění. Nemohu jít do žádných podrobností, protože to teprve chci připravit a do detailu nastudovat systémy, které jsou v jiných evropských zemích.

Tichá dohoda

Už dnes můžeme posloužit zkušenostmi kolegů a hlavně čtenářů ve Francii a v Německu a dalších evropských zemích. Autor tohoto komentáře byl před pěti lety v Paříži na novinářském sympoziu přítomen sporu mezi francouzskými kolegy, kdy starší novinář, doyen oboru a dlouholetý šéfredaktor, chválil systém státních subvencí pro francouzské noviny a servery. Zaveden byl za vlády konzervativního prezidenta Nicolase Sarkozyho, onen šéfredaktor podporou, kterou od té doby inkasuje jeho etablovaný levicový titul, dokazoval nestrannost systému. Nejde přece o politické směřování, pouze o pravdivé zpravodajství, bez něhož společnost a demokracie v éře fake news nepřežijí atp. Načež mu oponoval mladý redaktor slušně čteného webu, že oni jsou tedy levicoví taky a při žádosti o státní podporu neuspěli, neboť jsou nejenom k vládě, ale obecně k establishmentu kritičtí. Následovalo rozpačité ticho.

V Rakousku mají dlouhou tradici podpory hlavně regionálních novin, datuje se od poloviny 70. let. Neoficiálně je doplňována masivní inzercí státních a polostátních podniků v rozsahu, který by u nás mezi mediálními manažery musel vyvolat prudkou závist. Německá politická třída byla v tomto ohledu dosud přece jen upejpavější, asi našeho souseda na severozápadě brzdí dožívající povědomí o tom, že alimentace nezávislých novin a časopisů vládou se jaksi nehodí. Ale něco už se v tomto směru událo. Minulá spolková vláda Angely Merkelové uvolnila desítky milionů eur na podporu distribuce a nabídla vydavatelským domům úlevy na sociálním pojištění pro kameloty. Nová vláda, která se ujala moci v prosinci, v koaliční smlouvě píše: Chceme garantovat celostátní pokrytí periodickými tiskovinami a vyzkoušet, jaké možnosti podpory jsou tu vhodné. Velké mediální domy v Německu už řadu let hospodaří s napjatými rozpočty; lehce si domyslíme, že za každou, i nepřímou podporu jsou vládě náležitě vděčné. Míra devótnosti novinářské třídy vůči státu a vládě dostoupila za pandemie stavu, který ředitele Springeru Matthiase Döpfnera přiměl napsat, že většinu novinářů tvoří asistenti propagandy ve službách vrchnostenského státu à la NDR. Napsal to v soukromé korespondenci, za kterou se po jejím úniku firma veřejně omluvila. Když dnes člověk sleduje produkci takových legendárních značek, jako jsou Frankfurter Allgemeine Zeitung, jejich neustálý boj proti dezinformační scéně, jejich až dojemné zdůrazňování toho, jak jsou lidé na každé druhé demonstraci oškliví na vládu a novináře, těžko se ubrání dojmu, že se tu potenciální příjemci právě snaží zaujmout ty, kdo budou rozhodovat o příštích subvenčních titulech.

Švýcarské sebevědomí

Švýcarsko jde podobnou cestou už delší dobu, stát novinám na pomoc s distribucí uvolňoval desítky milionů švýcarských franků ročně. Dosud se to týkalo listů menších, do čtyřicetitisícového nákladu, od nynějška by si na zvětšený balík s penězi měly sáhnout i velké mediální koncerny. Je výmluvné, že nejlepší švýcarské a patrně i evropské noviny současnosti, Neue Zürcher Zeitung, vyhlásily, že o státní pomoc žádat nebudou. Nechybí jim sebevědomí a nepotřebují politiku.

Michalu Klímovi už teď můžeme prozradit, že výsledkem této státní podpory je v každé jmenované zemi nějaký druh dvorního zpravodajství. Velmi to napomáhá rozdělování společnosti, v níž politika a novinařina utvářejí kartel, který společně vymetá s tou menšinou veřejnosti, která někdy z dobrých, jindy ze špatných důvodů stojí v opozici vůči státu a novinářům zásadně nedůvěřuje. Ve Švýcarsku si ta revoltující část veřejnosti dokonce prosadila referendum o zákazu subvencování médií, koná se tuto neděli.

Podobné podezření na kartel proti domnělému plebsu máme i u nás. Už před volbami všech pět stran dnešní koalice vyjádřilo svou bezpodmínečnou podporu veřejnoprávním stanicím, které se definitivně přeměňují na obří chráněné dílny. A teď na Úřadu vlády vznikají úvahy, jak do tohoto kartelu zahrnout celý hlavní proud. Někdo by tu ostudu, která může rychle získat stejnou dynamiku jako v podnikatelském sektoru, měl típnout v zárodku.