Ten večer, 4. února 1994, tedy před pětadvaceti lety, bylo v pražských ulicích nezvyklé ticho a prázdno. Začala totiž vysílat první soukromá televize ve východním bloku a byl to historický přelom. Já neměl tehdy televizi, takže jsem se na té ulici vyskytoval, možná i trochu demonstrativně jsem šel do hospody: pamatuju si do jaké, tehdy jsme chodili do Velryby v Opatovické ulici, takže tu vzpomínku lokalizuju na obvykle rušnou, tehdy právě ztichlou ulici Spálenou. Většina obyvatel ale chtěla být doma u toho, vždyť začínaly jiné mediální dějiny. A s nimi začínalo natvrdo to, co by se dalo nazvat první polistopadovou „kulturní válkou“.

Stanice Nova s ředitelem Vladimírem Železným vyhrála výběrové řízení s programem, který velmi rychle opustila, pokud ho vůbec měla kdy v úmyslu dodržet: slibovala tehdy, že se chce věnovat „u nás zatím v nebývalé míře překonávání kulturně-sociálních rozdílů, kultivaci vztahu veřejnosti k minoritám, a to nejen národním“, slibovalo se „kino náročného diváka“ a tak podobně. Nic z toho se nestalo, až na několik zaváhání v počátcích najela Nova na tvrdě pragmatický princip „dáme lidem, co si přejí – a my víme, co si přejí“. Vladimír Železný sestrojil a za chodu dolaďoval dobře seřízenou mašinu, která funěla na plné obrátky a vydělávala k radosti těch, kdo na počátku zaplatili její součástky. Stal se nejen strojvůdcem toho parního stroje, ale i jejím ideologem a vykladačem. Sám se tehdy označil za „intelektuála nového typu“, který stojí v opozici k intelektuálům typu starého, k idealistům, již mají představu, že smyslem médií – a televize jako média nejvlivnějšího především – je spíš kultivace veřejného prostoru, ne jeho devastace, spíš zvyšování než snižování laťky vkusu, spíš umění a kultura než banální zábava a bulvár. Tento spor se tehdy ještě vedl dosti vypjatě a s vervou poměrně vehementní a asi i naivní. Ani na chvíli jsem tehdy neváhal, na čí jsem straně. Železný byl pro mě zosobněním intelektuální zrady, provokoval mě vlastně vším, co říkal, jak vypadal, jak se u toho tvářil, jak u toho panáčkoval s tím zajícem a jak poučoval národ: neměl jsem sice televizi, ale dovedl jsem si to představit. Psal jsem o „nevídané směsi pragmatického cynismu s nekontrolovatelnou žvanivostí, prokládanou pokryteckým svatouškovstvím“.

Dnes bych byl asi mírnější a spíš by nějaká komerční televize člověku nestála za to. Osudy televize Nova a Vladimíra Železného vpluly do jakési normality, která není nijak uspokojivá, ale z její spíše nízké kvality už člověka nenapadne vinit jen nějakou televizní stanici, jíž opravdu šlo především o sledovanost. Představa, že by se to tehdy mohlo vyvinout nějak jinak, nějak lépe a náročněji, je nejspíš iluzorní a opravdu neodpovídá realitě lidské, a tedy ani české, společnosti, která prostě je taková. Spíš povrchní a k sobě nenáročná, spíš jako Nova než nějaký artový kanál, jako třeba ten na ČT, který je myslím docela dobrý, proto ho sleduje pár procent populace. Ale tak to je vždy a skoro všude.

A pokud jde o Vladimíra Železného, ten se o své místo v českých kulturních dějinách bát nemusí. Za peníze z té ufuněné, lacinými pentlemi ozdobené mašiny si pořídil jednu z nejlepších zdejších soukromých sbírek moderního umění, kterou příležitostně vystavuje ve své galerii. Cítí-li u toho uspokojení, nevím, ale aspoň k něčemu mu ta televize byla prospěšná.