Proč teroristé z Palestiny rozpoutali další kolo konfrontace

Hamás vs. Izrael

Proč teroristé z Palestiny rozpoutali další kolo konfrontace
Hamás vs. Izrael

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Izrael o právě probíhající kolo bojů neusiloval a termín jejich zahájení si nevybral. Od poslední vydatné přestřelky s Gazou v listopadu 2012 se sice na další kolo násilností pečlivě připravoval (oběma stranám bylo jasné, že dříve či později k další konfrontaci dojde), současnou eskalaci však vyvolali jednoznačně teroristé z Hamásu. Toto hnutí se totiž v posledních měsících dostávalo do problémů a využilo proto jednu z klasických metod, jak se pokusit znovunabýt na relevanci a na síle – vyvolat konfrontaci s vnějším nepřítelem. Jedná se o učebnicový příklad.

Problémy Hamásu nepocházely tentokrát ze strany Izraele. V poslední době ztratil důležité spojence v Sýrii a v Libanonu a ruce pryč od něj postupně dávaly i ropné monarchie Perského zálivu s výjimkou Kataru. I poslední katarské peníze však do Gazy nedoputovaly, neboť byly v červnu po cestě zablokovány v Arabské bance. Stejně tak soukromí džihádističtí sponzoři začali v posledních letech utrácet peníze na jiných bojištích Blízkého východu, především v Sýrii. A nakonec i Írán byl nucen Hamás pod tíhou mezinárodních sankcí a bojů v Sýrii a v Iráku finančně odstavit na druhou kolej.

Nejzásadnější ztrátu však pro Hamás znamenala změna režimu v Egyptě. Kde jsou ty časy, kdy vládl v Káhiře muslimský bratr Mursí! Egyptská armáda začala po loňském převzetí moci vlastní islamisty nekompromisně potlačovat a zaměřila se i na jejich dceřinou organizaci Hamás i na další džihádistické skupiny operující z Gazy na Sinajském poloostrově. Káhirští generálové samozřejmě nezměnili politiku z lásky k Izraeli, nýbrž s ohledem na vlastní pud sebezáchovy. Vztahy mezi izraelskou a egyptskou armádou jsou však nyní užší, než tomu bylo za vlády Husního Mubáraka. V důsledku přeskupování sil a finančních toků tak Hamásu začaly docházet peníze a ekonomice Gazy se přestalo dařit. Začala narůstat nespokojenost. Jarní vstup Hamásu do palestinské Vlády národní jednoty byl první viditelnou známkou slabosti celého hnutí.

Není pochyb o tom, že členové Hamásu stáli za červnovým únosem a vraždou izraelských studentů na Západním břehu. To neznamená, že byla akce nutně provedena na přímý rozkaz nejvyššího vedení. Mohlo se jednat o místní aktivitu vycházející však z centrální kuchařky. Hledání mladíků vedlo k rozsáhlé izraelské bezpečnostní akci, v jejíž síti se ocitlo i mnoho klíčových členů hnutí ze Západního břehu. Zatýkáni byli navíc nezřídka ve spolupráci s bezpečnostními složkami Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse. Ten totiž i přes vznik Vlády národní jednoty dobře ví, kdo je jeho nepřítelem číslo jedna. Není to Izrael.

Na Západním břehu rostla nervozita a začalo docházet k častějším střetům s demonstranty a k pokusům o teroristické útoky. Nepokoje se rozrostly po brutální vraždě mladého Palestince z Jeruzaléma. V tu chvíli vycítil Hamás slabost Jeruzaléma, a tím i ideální možnost k pokusu o posílení vlastního postavení. Do jisté míry mu jde i o velmi cynický fundraising, kdy musí o peníze soupeřit s arabskými státy i s ostatními džihádisty po celém Blízkém východě. Hamás o sobě potřeboval dát vědět a začal z Gazy raketami ostřelovat izraelské území. To vše navíc v době ramadánu, což mu mělo zajistit větší podporu arabských vládců i arabské ulice. Během čtyřiadvaceti hodin před započetím izraelské operace vystřelil z Gazy přes sto raket. Další kolo moderní asymetrické války odehrávající se v přímém přenosu začalo.

Asymetrická válka

Asymetrická válka spočívá v boji mezi armádou státu a teroristickou organizací ovládající konkrétní území a disponující rozsáhlým zbrojním arsenálem. Teroristům jde navíc o dosažení maximálního počtu mrtvých mezi civilisty na obou stranách konfliktu. Asymetrické války se totiž nevedou jen na samotném bojišti, ale i na televizních obrazovkách celého světa. Více mrtvých znamená v tomto konkrétním případě větší mezinárodní tlak na Izrael. Právě proto jsou rakety odpalovány z obydlených čtvrtí Gazy a sklady zbraní i velící bunkry se nacházejí pod výškovými budovami, ve školách, v nemocnicích a v mešitách. Proto vedení Hamásu zalezlo do podzemních bunkrů a zároveň vyhrožuje palestinským civilistům odplatou, uposlechnou-li izraelské výzvy k opuštění domovů před nálety na – pod obytnými domy hluboko zakopanou – vojenskou infrastrukturu.

Vlastní hrdinství teroristů je pak demonstrováno neutuchajícím ostřelováním izraelských měst i snahou o spektakulární akce, pokud možno v době hlavních zpravodajských relací. Měří se dolet raket a je snaha zasáhnout maximální množství měst, byť je jim na vzdálenější cíle odňata těžká bojová hlavice, aby dolétly dále. Hamás měl před započetím bojů téměř deset tisíc raket. (Libanonský Hizballáh jich má přes sto tisíc!) Je až neuvěřitelné, že s pomocí více než 1300 vypálených raket za prvních deset dní bojů dokázal zabít jednoho izraelského civilistu a zranit jich „pouhých“ pár desítek. (Přes sto raket Hamásu zasáhlo samotnou Gazu, zhruba 250 jich sestřelila izraelská protiraketová obrana a okolo tisícovky dopadlo na izraelské území.)

K malému počtu obětí na izraelské straně přispívá nedokonalost raket, byť mnohé nesou nálož o hmotnosti desítek kilogramů. Dalším důvodem je úspěšnost protiraketového systému, jež se pohybuje okolo 86 procent. (Systém se snaží sestřelit pouze rakety směřující na obydlená místa.) A v neposlední řadě Izraeli přeje štěstí. Ani jinak se však zatím Hamásu naštěstí příliš nedaří – jeho komanda se pokusila o neúspěšné útoky na vlastní izraelské území skrze tajně vykopané tunely i přes Středozemní moře a vypuštěný bezpilotní letoun byl záhy sestřelen. Mnoho škod nenapáchaly ani rakety odpálené z Libanonu, Sýrie a Sinajského poloostrova. Nejsilnější a nejúspěšnější zbraní Hamásu tak zůstává narůstající počet vlastních civilních obětí a zhoršující se humanitární situace na vlastním území, byť se snaží o spektakulární ofenzivní úspěch i v době psaní těchto řádek.

Je škoda každého zmařeného nevinného života, ať už se jedná o Palestince, nebo Izraelce. Izrael od počátku operace podnikl 2000 náletů a svrhl stovky tun bomb. Je si plně vědom propagandy Hamásu a síly světového veřejného mínění. Izraelci velmi dobře vědí, že dojde-li k zabití jednotlivých Palestinců, konají se po světě demonstrace. Desítky tisíc mrtvých Syřanů, Alžířanů, Iráčanů, Libyjců nebo Súdánců naproti tomu prakticky nikoho v Londýně, Paříži, Berlíně nebo Káhiře nezajímají. V první řadě je však Izrael demokratickou zemí, která civilisty jednoduše nezabíjí. Vlastní občany navíc na rozdíl od Hamásu aktivně brání a neobětuje. Pokud dojde ve válce k vědomému zabití civilistů, přijde spravedlivý soud. Dilema velitelů s ohledem na schválení každého jednotlivého útoku je proto obrovské.

Je až s podivem, že si stovky izraelských náletů na hustě obydlené oblasti (Gaza je jedním z nejhustěji obydlených míst na světě) vyžádaly za deset dní „pouze“ 230 obětí, z nichž tvoří nejméně třetinu příslušníci Hamásu nebo Palestinského islámského džihádu. (V roce 2012 bylo ze 169 identifikovaných obětí 101 /60 %/ členů teroristických skupin a 68 /40 %/ civilistů.) Kéž by se i nadále dařilo Izraeli počet civilních obětí minimalizovat a zároveň likvidovat teroristickou infrastrukturu! Války bez civilních obětí však neexistují a nikdy neexistovaly. U asymetrických válek to platí dvojnásob. Hlavní odpovědnost za civilní oběti na obou stranách navíc padá na toho, kdo současné kolo zabíjení zahájil.

Foto: ČTK/ZUMA/Ezz Zanoon

Mír až do další války

Delší klid zbraní dříve či později nastane. Úterní egyptský návrh na příměří byl racionálním tahem – nikoli ale vycházejícím z nutnosti nalezení tzv. zlaté střední cesty mezi znesvářenými stranami, ale s ohledem na dojednání příměří trvalejšího a dosažení hlubší změny poměrů v Gaze a na Sinajském poloostrově. I proto měl návrh podporu arabských zemí a Izraele. Hamásu jde nicméně o něco jiného, o návrat do let slávy, kdy si podmanil Gazu, byl opěvován al-Džazírou a kdy blízkovýchodní vládci neměli opravdový strach z vlády vlastních džihádistů. Izraeli tehdy džihádisty naopak přáli.

Situace se momentálně změnila a odpor k džihádistům je nyní rozšířenější. Vychází z povědomí o jejich schopnostech rozsévat zmar a zkázu bez ohledu na státní hranice. Hamás nyní tahá za kratší konec a hledá řešení spojené s tradičním oznámením velkolepého vítězství. Pocit, že se mu zatím stále nedaří, vedl i k odmítnutí egyptského příměří či k neprodloužení čtvrtečního příměří humanitárního. Hamás potřebuje viditelný úspěch, pak bude ochotný na příměří přistoupit. Dokud úspěchu nedosáhne, bude se v bunkrech schovávat za vlastní obyvatele a doufat v narůstající počet mrtvých Palestinců.

Vinit Izrael z toho, že tvrdě reaguje na raketové ostřelování vlastních měst, je absurdní. Izrael totiž nemá jinou volbu – a Hamás to dobře ví. Jestli nakonec vyjde Hamás z tohoto kola konfliktu na domácí palestinské a širší arabské scéně posílen, se teprve uvidí. I pokud k tomu dojde, nebude to mít dlouhého trvání. V žádném případě to však neznamená, že bude Hamás rozdrcen (to Izrael velmi dobře ví) a že se tentokrát jedná o poslední konfrontaci mezi Gazou a Izraelem. I nyní si lze bezpečně vsadit, že se obě strany okamžitě po dojednání příměří začnou připravovat na další kolo bojů. Již nyní přemýšlejí o válce budoucí.

Jistota příštího válčení však neznamená, že bychom znali jeho přesnou podobu, natožpak čas. Po poslední, respektive druhé, izraelsko-libanonské válce v létě 2006 by si nikdo ve světě ani v Izraeli nevsadil, že bude mezi Hizballáhem (teroristickou organizací fungující na stejných principech jako Hamás) a Izraelem panovat na libanonsko-izraelském pomezí po nejméně osm let takřka absolutní klid. Izraelci samotní tehdy považovali celou válku za zpackanou a zřizovali vyšetřovací komise.

Hizballáh se tehdy sice tradičně prohlásil za vítěze, utrpěl však značné ztráty a samotný vůdce hnutí Hasan Nasralláh později prohlásil, že kdyby věděl, že Izrael bude reagovat na únos a vraždu vlastních vojáků tak razantně, do žádného konfliktu by tehdy nešel. Můžeme jen doufat, že izraelskou reakci na zabití tří studentů a následné ostřelování země vyhodnotí předáci Hamásu podobně. Bez tvrdé izraelské reakce by se tak ale nikdy nestalo. Blízký východ prostě není postmoderní Evropou a procházkou růžovým sadem. Na Blízkém východě jde o holou existenci jednotlivců, národnostních i náboženských skupin i celých států. Taková je tamější realita, ať se nám to líbí, či nikoli. Stačí si naladit zmiňovanou al-Džazíru. Nebo se pro inspiraci podívat na další epizodu seriálu Hra o trůny.

Tomáš Pojar

18. července 2014