Po čtrnácti dnech jsem se vrátil z uklidňující dovolené. Naše tři dcery, my dva, žádná únavná turistika, šplhání po horách, nedej bože třeba vytrvalostní jízdy na kole nebo jiné progresivistické modely trávení zaslouženého volna. Dokonce ani hotel nebo penzion, jež už vůbec nevidíme jako vhodné pro pobyt ve výhradně rodinném kruhu. Malý skromný domeček na ligurském pobřeží, ukrytý v olivovém sadu.

Z postele jsme nevstávali dříve než po desáté, pak jsme dvě hodiny snídali a četli druhý díl Kaiserova Havla, děti lítaly po háji nebo tak něco. K vodě jsme se dostali kolem jedné, ale ještě předtím jsme si u místního pekaře nakoupili pizzu nebo focacciu. Sluncem zalitou pláž jsme opouštěli zpravidla kolem páté, abych nakoupil v malých obchodech několik druhů rajčat, česnek, někdy cukinu, petrželovou nať, lilek, několik druhů cibule, brambory, meloun, broskve, děti dost často k mé nelibosti vyžadovaly jahody. Ale ryba, jiné mořské organismy nebo zřídka nákup kusu masa byly převážně v mé kompetenci. Z toho jsem pak připravil večeři. Všechny moje čtyři holky zbožňují, když jim vařím. Večer jsme si zase četli. Tak to šlo den co den, celých čtrnáct dní. Práci jsem sledoval jen velmi okrajově, spíše jen ve standby režimu. Ale všechno má svůj konec.

Vrátím se do redakce, a nestačím se divit, jaký že se to mým kolegům povedl kousek s titulní stranou. Jaký ryk se spustil. A nestačil jsem se divit, co všechno tam zase strážci morálky a etiky nacházeli, někteří obzvláště bystří v tom dokonce viděli můj rukopis. Tento ohlas všechny pochybnosti, které jsem s touto titulní stranou měl, rozptýlil a jejímu myšlenkovému otci jsem za to složil poklonu. Musím se totiž k něčemu přiznat: věděl jsem, že dva mladí lidé různého původu na titulní straně asi budou, ale v jednom mailu jsem to kolegům rozmlouval a preferoval jsem jiný návrh. Nechtěl jsem rozumovat z velké dálky a nechal jsem rozhodnutí na nich, občas si totiž říkám, že mám připomínek přespříliš, a tak aspoň když jsem na dovolené, bych mohl dát pokoj.

Tato titulní strana byla proti mým vnitřním zásadám: černoši se totiž v Česku na titulních stranách neprodávají a mám to bohužel empiricky ověřeno. Milí progresivisti, důvodem ale není xenofobie, rasismus, fašismus, nesnášenlivost, no prostě ta slovíčka, která tasíte, když má někdo jen trochu odlišný názor. Černochů je totiž v Česku málo, prostě tu nejsou – a lidé se s nimi neumějí identifikovat, nemají s nimi spojené žádné konotace, proto je tyto motivy nezajímají. Nic víc, nic míň. Černoši na titulní straně jsou z komerčního hlediska pohroma.

Můj milý kolega, autor nápadu, citlivý a empatický muž se silně vyvinutým smyslem pro pomoc potřebným, sám říká: „Dal jsem se do služeb zla, tak mu věrně sloužím.“ Tím myslí pravicové a konzervativní osazenstvo redakce, ale překonal dosavadní status quo. Dokázal, že i černoch na titulní straně umí zaujmout. Hlavně pokud vás ale zaujal text Martina Weisse.