Život v bublinách

  - Foto: Shutterstock
Život v bublinách

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Kdo sleduje veřejnou debatu, odnese si z ní dojem, že žije v zemi, kde je společnost rozdělena nějakou tvrdou civilizační linií. Na její jedné straně stojí síly „dobra“, které jsou velmi často vydávány za „západní“. Na druhé straně jsou líčeny východní síly, které nás mají stále více stahovat do východní, autoritářské sféry, vlády pevné ruky. Je to vyhroceně a fatalisticky škatulkováno na dělení mezi Brusel (tedy spíš Berlín) a Moskvu.

Západní demokrat je v tom dělení ten, kdo chce otevírat Evropu muslimským migrantům. Kdo je k tomu skeptický, je okamžitě zařazen za východní hranu jako ustrašený Čecháček nebo rovnou xenofob. Vypadá to, že se každý musí rozhodnout, jestli bude v konceptu rozdělené společnosti zastáncem aktivistů, vítajících migranty kolem pražské Kliniky, nebo bude už při zdrženlivosti k migraci zařazen mezi příznivce xenofoba Konvičky. Prostě si musí vybrat: Klinika, nebo Konvička.

Symboly jsou samozřejmě pro společnost a veřejnou debatu důležité. Musejí ale symbolizovat to, co se v ní skutečně odehrává. Média si vždycky vybírala a budou vybírat silné příběhy, názory a události, protože přitahují pozornost čtenářů. Smysl a relevanci ale mají jen ve chvíli, kdy jsou to jen vyhrocenější obrazy reality, kterou společnost zažívá. Když jsou to marginální úkazy bez hlubšího dopadu, je to jen referování o bizarních postavách, událostech nebo fenoménech. Většina lidí má najednou dojem, že veřejná debata vůbec neodráží svět, v němž žijí, ale líčí jim nějaký úplně jiný, ve kterém se neobjevují jejich názory, hodnoty ani problémy. A přestávají tomu, co je jim předkládáno, přirozeně věřit. Elity, které jim takovou veřejnou debatu servírují, se pro ně stávají nedůvěryhodnými.

V té chvíli přestávají být elitami, protože nemají schopnost žádný tón udávat. Žádné širší vrstvy je totiž nenásledují. Právě schopnost vést a hrát roli vzoru je rolí elit ve zdravé společnosti. Ti, kdo sami sebe považují za vyvolené, ale jaksi nemají schopnost nikoho přesvědčit a vést, žádnými elitami nejsou. Jsou to pseudoelity nebo spíš karikatury elit.

Do tohoto stadia se dostala řada západních zemí. Naplno to můžeme sledovat ve Spojených státech, kde právě z propasti mezi elitami vedenou veřejnou debatou, úplně ignorující svět, v němž žije většina Američanů, vzešel Donald Trump.

Kdo tady dělá dusno

Pohled na naši veřejnou debatu a to, co z různých sociologických průzkumů o hodnotách, politických a společenských postojích víme o společnosti, ukazuje, že míříme do podobné pasti. Mluvící hlavy ve veřejné debatě vytvářejí dojem, že žijeme v čím dál ostřeji rozdělené společnosti. Při hlubším pohledu je však vidět něco jiného: společnost čím dál víc se rozdrobující do subkultur a bublin, mezi nimiž ubývá společně sdíleného. Projevuje se to v mnoha sférách – od politiky přes kulturu po obchod.

Týdeníku Echo (17/2016) to velmi přesně vystihl psychiatr Cyril Höschl. „Řada z nás si klade otázku, do jaké míry je současné klima ve společnosti vskutku znepokojující. Zatím to vypadá tak, že dusné ‚klima‘ je vytvářeno pouze opačnými cípy Gaussovy křivky. Na Slovensku sice například uspěl ‚fašista‘ Kotleba, čehož se všichni novináři chytli, ale daleko víc se zadařilo mnohým sympatickému a schopnému dvojjazyčnému diskutéru Sulíkovi.“

Pro naši debatu jsou těmi dvěma opačnými cípy Gaussovy křivky na jedné straně aktivisté z Kliniky a spol., kteří dělají z posprejování pár pražských aktivistických kaváren symbol, že žijeme v těžce xenofobní zemi, a na druhé konvičkovci. Energii soustředí do vzájemného boje, a dělají tím dusno. Všem ostatním, kteří se s jejich názory ani náhodou neidentifikují, servírují obraz rozdělené společnosti s dusnou atmosférou. Podobně popsal nebezpečí, kdy se u zásadního společenského tématu líčí rozdělená společnost, v níž se drtivá většina společnosti vůbec nenachází, v rozhovoru pro Lidové noviny kardinál Dominik Duka. „Jsou dva extrémní způsoby reagování. Ten jeden nechce vidět problémy, nevidí, že existuje i politika džihádistů a otázka sociálního zabezpečení. Když někteří naši občané demonstrují za přijetí milionu nebo i neomezeného počtu uprchlíků, museli bychom jim také položit otázku, jestli jsou ochotni se zříci čtvrtiny svých příjmů. Pak je druhý extrém těch, kteří řeknou ani noha, a společně se obracejí do šovinistické a zcela nerozumné pozice.“ Za jednoho z těch „cípů Gaussovy křivky“ Duka označil i kněze Tomáše Halíka, který patří k předním hlasatelům teze o rozdělené společnosti. „Jestliže budeme jenom říkat jednu část reality, ale ne tu druhou, pak strach ve společnosti poroste mnohem více. Některé ingerence do otázek, které se týkají politického života, vyžadují od církve, od kněze i profesora, aby hovořil stylem, který je vlastní jeho postavení. A vystoupení profesora Halíka bylo emotivně přeexponované. Proto jsme vydali toto stanovisko,“ vysvětloval Duka, proč nechal biskupskou konferenci zveřejnit prohlášení od Halíka se distancující.

Virtuální realita mluvících hlav

Sociologických dat, na nichž by šlo rozpadající se společnost přesvědčivě popsat, mnoho není. Do jisté míry se k tomu dají použít průzkumy o politických preferencích. Z těch je celkem dobře vidět, že veřejnou debatu udávají extrémy. Dobře se to nyní ilustruje na tématu postoje k migraci, kterou považuje (a je úplně jedno, že k nám zatím žádní migranti z Blízkého východu nejdou) za největší hrozbu většina společnosti.

Extremista Konvička se se svými bizarními názory ve veřejném prostoru producíruje už více než rok. Média mu zajišťují reklamu, jaké se nedostává řadě parlamentních stran. V žádném průzkumu ale nikdy neměl šanci dostat se do sněmovny. Podporu mu vyjadřovalo nejvýš kolem procenta lidí. Extrémní rysy má i parlamentní strana Úsvit. Ta se po odchodu předáka Tomia Okamury pohybuje se třemi čtyřmi procenty pod hranou volitelnosti. Okamurův novotvar Strana přímé demokracie je s 2,5 procenta též nevolitelný.

Prostým součtem je zřejmé, že se skutečně extrémními názory tady sympatizuje něco kolem pěti šesti procent lidí. To číslo zůstává plus minus stejné, přestože se bezpečnostní situace v Evropě vyhrocuje. Šanci na ovlivňování politiky by měli jen v případě, že by se všichni spojili pod jednou značkou. I tak by však byli marginální silou.

Podobné je to s fanoušky vítací kultury vůči migrantům a zastánci dalších progresivistických trendů. Jediným skutečným nositelem jejich názorů je Strana zelených. I po nástupu charismatického kverulanta Matěje Stropnického, který umí se svými rozhovory o regulaci práva na létání a šetření na houbičkách na nádobí trhnout rekordy ve čtenosti, ale dosahují na 3,5 procenta. Určitou část vyznavačů těchto názorů stále přitahuje sentiment po Karlu Schwarzenbergovi k TOP 09. Snaha je udržet nutí Miroslava Kalouska křepčit s tibetskou vlajkou. Část se jich najde mezi stoupenci ČSSD, kde jejich zájmy obsluhuje progresivistické křídlo Dienstbier-Marksová-Valachová. A možná jich pár přitáhl k Babišovu ANO ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který mentálně (kromě své lásky k létání) patří k zeleným.

Sociologové se shodují, že progresivistický proud, jemuž se říká pražská kavárna nebo sluníčkáři, má podporu tak sedmi až deseti procent společnosti. A přestože zní velmi silným hlasem z některých soukromých, ale především kolonizuje veřejnoprávní média, další následovníky zjevně není schopen pro svou představu o světě strhnout. Říkat mu elity je tedy více než zavádějící.

Takže jaká rozdělená společnost, když je na jedné straně extrém pěti procent konvičkovců a na druhé do deseti procent klinikářů?

Podle únorového průzkumu CVVM je přitom 65 procent občanů proti otevírání země migrantům. Stejný názor mají všechny parlamentní politické strany. Povinné kvóty a přerozdělování, jež se snaží přes Evropskou unii prosazovat Němci, všechny odmítají. Necelá třetina společnosti je pak ochotna tyto lidi přijmout do doby, než budou schopni vrátit se zpět. Jen tři procenta obyvatel jsou pro jejich trvalé usídlení v Česku. Takže jaká rozdělená společnost? Extrémní debata jen vůbec není schopna odrazit různé druhy obav a odporu, které různé společenské vrstvy proti příchodu migrantů mají.

Falešný konstrukt rusofilů

Dalším tématem, na němž se servíruje rozdělená společnost, je vztah k Rusku. V médiích se to hemží články o ruské propagandě, prokremelských webech typu Aeronet, ruských obchodních strukturách prorůstajících českou ekonomikou. Z těch textů to vypadá, jako by tady narážely na živnou půdu, ovlivňovaly masy a značná část společnosti byla fanoušky Vladimira Putina. Realita je úplně jiná. Drtivá většina společnosti je k Rusku nejen kritická, ale přímo ho považuje za hrozbu. Vůči Aeronetům máme velmi slušnou imunitu. Podle průzkumu STEM z loňského května, který zjišťoval, co považují lidé za největší světové hrozby, bylo 59 procent lidí přesvědčeno, že politika Ruska je vysoce nebezpečná. Pro srovnání: islámský fundamentalismus považovalo za hrozbu 82 procent, příliv migrantů do Evropy 71 a terorismus 78 procent respondentů. Nebezpečnější než Rusko byl ještě mezinárodní organizovaný zločin (tam si samozřejmě lidé automaticky dosazují převaděče migrantů) a situace na Blízkém východě.

Rusista Štěpán Černoušek napsal už v roce 2014 v analýze o soužití Čechů a Rusů: „Anexe Krymu Ruskem, angažmá ruských vojáků na Ukrajině, vyhrožování celému světu z úst ruského prezidenta Putina a jeho většinová podpora v ruské společnosti vedly k prudké změně nálad v české veřejnosti směrem k Rusům, ať už turistům, či trvale usazeným obyvatelům. Podle agentury STEM nyní vnímá Rusko jako hrozbu 65 procent Čechů, což je o 29 procent více než loni, a dokonce třináctkrát více než v roce 2003, kdy Rusko za nepřátelskou zemi považovala jen 4,8 procenta Čechů. Výsledky aktuálních výzkumů veřejného mínění potvrzují i naše vlastní zkušenosti a pozorování. Na vzrůstající napětí a zhoršení vzájemných vztahů můžeme usuzovat i z mnoha mediálních výstupů. Velké pozornosti se dočkaly například aktivity některých hotelů odmítajících ubytovat ruské občany, případně prohlášení některých českých škol odmítajících přijmout ruské studenty.“

Podle průzkumu STEM o vnímání cizinců v roli sousedů se to jen potvrzuje. Rusa by bez problémů přijal za souseda každý druhý Čech. Slováka 93 procent našich spoluobčanů, Angličana 82, Francouze 79, Američana 78 a Němce 73 procent. Osobní preference potvrzují, že jsme bytostně prozápadní. Člověk, který každý den čte v médiích o poruské společnosti, svůj svět a své názory nemůže poznat.

Jistěže tu žije část rusofilních lidí i fanoušků silové politiky Vladimira Putina. Je to ale jen jedna z mnoha subkultur, nikoliv jedna polovina rozdělené společnosti.

Hvězdy už jsou jen globální a lokální

To, co je mnohem silnějším trendem, je štěpení společnosti do subkultur, kde ubývá sdílených zájmů, hodnot a příběhů. Americký sociolog Charles Murray v knize Coming Apart popisuje, jak se americká společnost rozdělila na elitu a nižší vrstvu. Na mnoha případech ukazuje, jak jsou to zcela oddělené světy, které se navzájem neznají a nemají tušení o svých radostech a starostech. Veřejná debata, již vede elita, vůbec není schopna reflektovat zájmy nižších vrstev. Ty se cítí čím dál víc zrazeny a utíkají k Donaldu Trumpovi. Je to znak rozdrobené společnosti, z níž se vytratila soudržnost.

U nás jsou problémy jiné. Tím, kdo necítí, že se ve veřejné debatě probírají skutečné problémy a hodnoty jejich životů, je podstatná část společnosti včetně středních vrstev a skutečných elit.

Společnost rozdrobená do paralelních světů se asi nejvýstižněji odráží v kultuře. Pomalu z ní mizí masové fenomény, a nové se nerodí. Těžko dnes najdete knihu nebo film, které by četly nebo viděly masy napříč společenskými vrstvami a uměly o tom vést debaty. Velké hvězdy a bestsellery je schopen vyprodukovat anglosaský svět. Jsou to některé seriály jako třeba Hra o trůny. Ty je pak schopna sdílet stejná společenská vrstva v řadě zemí, což je povyšuje na globální fenomén. Toho široce sdíleného je ale čím dál méně.

To je obrovská výzva, jak pro politiky, tak pro obchodníky. Dnes už není možné jednoduše udělat masovou kampaň. Pro úspěch je potřeba dostat se přesně cílenými zásahy do bublin jednotlivých subkultur. Poznat jejich hodnoty a problémy a nabídnout jim vizi, která je v souladu s jejich světem. Falešná debata o tvrdě rozdělené společnosti zabíjí schopnost vystupovat z bublin do společně sdíleného veřejného prostoru.

13. května 2016