Sáhněte si na peníze, naposled

Sáhněte si na peníze, naposled

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Je to asi nejbizarnější pasáž dokumentárního filmu Matrix AB. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš rozdává předvolební koblihy ve vestibulu stanice metra I. P. Pavlova.

Dostane se při tom do řeči s ošuntělým a dezorientovaně působícím chlápkem. Ten mu chce nejdřív zaplatit za koblihu a pak si postěžuje, že se ho ministrův bodyguard snaží vystrnadit z nedalekého stanoviště, kde žádá kolemjdoucí o drobné. „Já vám dám drobák,“ zareaguje Babiš, vytáhne ze zadní kapsy kalhot pětitisícovku a pošle muže v kapuci, aby si šel „něco koupit“.

Zfilmovaná transakce mezi oligarchou a žebrákem vzbudí úsměv, hlavně díky Babišově poněkud škrobené nonšalantnosti, navazující dojem o štědrém srdci novodobého vladaře. Komickou scénku ale můžeme pojmout také jinak. Odmyslíme-li si herecký výkon hlavního aktéra a absurdní kontury celé situace, sledujeme vlastně ukázku jednoho po staletí užívaného zvyku – předávání fyzických peněz, používaných většinou na úhradu za zboží či služby, případně jako dar. Že na tom není nic pozoruhodného? Z perspektivy české kotliny se zdá, že není. Zatím. Za deset dvacet let už může scénka „Babišovy drobné pro bezdomovce“ posloužit jako dokument, po kterém sáhnou tvůrci televizních pořadů typu Hledání ztraceného času nebo Retro.

Hotovost potřebuje babička a lupič

Mince a bankovky postupně mizí z každodenního života. Z velké části je vytěsňuje stále se rozšiřující používání platebních karet, mobilních peněženek a internetového bankovnictví. To se dá označit za přirozený, z hlediska spotřebitele dobrovolný proces. V posledních měsících se některé evropské vlády snaží tento trend direktivně uspíšit. Chtějí zakázat používání vysokých bankovek a stanovit nebo snížit horní mez pro platby v hotovosti. Ministři financí Evropské unie vyzvali před dvěma týdny Evropskou centrální banku (ECB), aby zvážila stažení bankovky v hodnotě 500 eur, a k zavedení stropu pro hotovostní transakce. Argumentuje se hlavně bojem proti praní špinavých peněz a financování terorismu, jako konkrétní podnět se uvádějí loňské teroristické útoky v Paříži.

Některé země EU už cíleně směřují k bezhotovostní ekonomice. Například Švédsko, které před lety začalo s likvidací bankomatů, takže dnes se ve Stockholmu platí elektronicky i pouličním umělcům. Také ve Švédsku se argumentovalo bojem s kriminalitou. „Hotovost teď potřebuje už jenom tvoje babička – a bankovní lupiči“ nebo „Hotovost je krev v žilách kriminality“ – tak zněla hesla v kampani. Podobně je na tom Dánsko. V dalších státech Unie se snižují limity pro placení mincemi či bankovkami. Například Francie loni v září srazila tuto hranici z 3000 na 1000 eur (zahraničním turistům ale umožňuje platit hotově až do deseti tisíc).

Logika je zdánlivě jednoduchá, elektronické platby se dají na rozdíl od těch „z ruky do ruky“ mnohem snáze kontrolovat. Ekonomové, kteří poskytují zastáncům řízeného opouštění hotovosti teoretickou základnu, se často odvolávají na unikající příjmy, které se státům ztrácejí v šedé ekonomice právě ve formě fyzických peněz – na nezaplacených daních, při kriminálních aktivitách, ale i kvůli méně efektivní měnové politice. Asi nejproslulejší zastánce přechodu na čistě elektronické platby, harvardský profesor Kenneth Rogoff, vyzývá k zavržení hotovosti už několik let. Odhaduje, že snaha o ukrytí čehosi před pozorností úřadů připadá ve většině zemí na více než polovinu objemu hotovostních transakcí.

Také poslední, velmi silná vlna požadavků na „odhmotnění“ plateb se opírá o teoretickou práci. Konkrétně o studii Brita Petera Sandse, bývalého šéfa banky Standard Chartered, podle níž se po světě každým rokem otočí dva biliony dolarů spojených s nelegálními aktivitami. Kromě eurové pětistovky by se proto měla stáhnout také stodolarovka, padesátilibrovka a bankovka v hodnotě 1000 švýcarských franků. „Vzhledem k dostupnosti a efektivnosti elektronických plateb jsou bankovky s vysokou hodnotou v moderní ekonomice nesporným anachronismem. Hrají malou roli ve fungování zákonné ekonomiky, ale stěžejní roli v ekonomice podsvětí. Působí ironicky, že je státy poskytují kriminálníkům,“ uvedl Sands.

Jeho studie přišla jako na zavolanou. Během několika dnů v první polovině února se za stažení vysokých bankovek vyslovili další autority, mimo jiných Lawrence Summers, americký ministr financí z doby prezidentování Billa Clintona, nebo šéf Europolu Rob Wainwright. A myšlenku o ukončení platnosti 500eurové bankovky podpořil také guvernér ECB Mario Draghi.

Německá láska k bankovkám

Evropští propagátoři placení bez mincí a bankovek však proti sobě mají velkého soupeře – Německo. Když nechal ministr financí Wolfgang Schäuble vypustit zprávu o možném zákazu hotovostních plateb nad 5000 eur (cca 140 tisíc Kč) – údajně pod tlakem Francouzů –, spustilo to na stránkách německých novin téměř panické reakce. Ukázalo se, že Němci mají k hotovosti mnohem vřelejší vztah než Skandinávci a představa, že někdo bude kontrolovat jejich platby, je přímo děsí. S neskrývanou rezervovaností se k novým plánům postavilo také vedení Bundesbanky. „Měna je založena na důvěře a bylo by fatální, kdyby se důvěra občanů narušila,“ řekl člen její bankovní rady Carl-Ludwig Thiele v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, když předtím neopomněl zdůraznit, že hospodářství eurozóny se stále nachází v křehké situaci. Ozvaly se i další osobnosti. Bývalý předseda německého ústavního soudu Hans-Jürgen Papier dokonce prohlásil, že taková omezení mohou být i protiústavní. Za takové situace se asi nedá předpokládat, že by Německo sehrálo při nucené elektronizaci plateb v EU podobnou úlohu jako kdysi při prosazování eura.

Podobná vlna odporu se vzedmula také v Rakousku. Bulvární deník Kronen Zeitung přišel s vlastní „iniciativou“ a vypočítal pět hlavních důvodů, proč by se Rakušané neměli hmotných peněz vzdávat. V zemi se podle něj v hotovosti uskuteční až 89 procent transakcí. Zdůraznil, že přímý kontakt s penězi pěstuje odpovědnost u dětí, a apeloval na tradice hotovostních sbírek pro charitu nebo v kostelech. Deník se také odvolává na experty, podle nichž odklon od hotovosti částečně popře svůj původní záměr a podnítí kriminalitu přes internet. Rakouští lidovci (ÖVP) dokonce vystoupili s požadavkem, aby se právo na úhradu v hotovosti zakotvilo v ústavě. Získali sice podporu u krajní pravice, koaliční socialisté nicméně změnu ústavy považují za předčasnou, i když jsou také proti plné elektronizaci. Nepříjemnou ránu pro zastánce virtuálního eura pak představuje neústupnost Švýcarů, kteří v současnosti používají nejvyšší bankovku na světě v hodnotě 1000 franků (zhruba 24 500 Kč). Švýcarská národní banka ústy svého mluvčího vzkázala, že hodnota bankovek podle ní nemá co do činění s úspěšností boje se zločinem. Podle údajů banky kolovaly v roce 2014 tisícifrankové bankovky v celkové hodnotě přes 38 miliard franků, což odpovídalo téměř dvěma třetinám objemu veškeré hotovosti v oběhu.

Proč nezakázat sekyry

Někteří ekonomové poukazují na to, že svádět omezování hotovosti pouze na boj s kriminalitou je falešné. Hans-Werner Sinn, uznávaný šéf mnichovského ekonomického institutu Ifo, podezírá evropské vlády a centrální bankéře ze skrytého záměru, že si omezením hotovosti osobují další nástroj na ovlivňování měnové politiky a celého hospodářství. Připomněl, že komerční banky musejí za ukládání peněz u ECB této instituci nestandardně platit úroky, místo aby od ní úroky za vklad dostávaly. Evropská centrální banka se tím snaží banky motivovat ke štědřejšímu poskytování půjček, jež mají rozpumpovat hospodářský růst. Bankám se podle Sinna vyplatí i za těchto podmínek ukládat peníze do ECB jen proto, že náklady na obsluhu vlastních trezorů jsou přinejmenším srovnatelné. Pokud by ale došlo ke stažení nejvyšší bankovky, finanční domy by musely ukládat peníze ve dvoustovkách, což by znamenalo více než dvojnásobné množství bankovek, a tedy ještě vyšší náklady. ECB by se tím uvolnily ruce k dalšímu roztažení „záporného“ úroku, podle Sinnova odhadu až na 0,75 procenta. Německý ekonom tvrdí, že hlubší negativní úrok vychází vstříc předluženým jihoevropským zemím, které by za normálních okolností musely platit vysoké úroky. „Namísto toho, aby musely platit úroky za své dluhy, dostanou předlužené státy úroky od střadatelů, kteří jim půjčili svoje těžce vydělané peníze. Tímto způsobem se v zadlužených státech uchová životní standard a dluhy budou uhrazeny věřiteli,“ uvedl ekonom a dodal, že italský státní rozpočet už nyní ze záporných úroků fakticky těží více, než vybere na dani z přidané hodnoty.

Jiní odborníci zase zdůrazňují, že právě záporné úroky motivují občany, aby vybírali svoje vklady z bank, kde jsou peníze jen minimálně úročeny a po započtení inflace vlastně ubývají, místo aby přibývaly. Pokud by vláda lidem znemožnila uchovávat hotovost, připravila by je o možnost ochrany vlastních úspor. Slovenský ekonom Juraj Karpiš, který působí v bratislavském think-tanku INESS, říká, že stahování vysokých bankovek nebo přísnější zastropování hotovostních operací je třeba chápat jako vykročení k méně svobodné a prosperující společnosti. „Anonymita finančních transakcí se samozřejmě dá zneužít na trestnou činnost, na druhé straně občanům garantuje možnost využít finančního soukromí. Tuto možnost potřebujeme v některých životních situacích téměř všichni. Z toho, že se sekerami dá vraždit, nevyplývá, že sekery je třeba zakázat,“ podotýká Karpiš. Skeptici, jako je on, také poukazují na možnost, že se zločinci a teroristé přeorientují z hotovosti na bitcoin nebo jinou digitální měnu, což už se koneckonců delší dobu děje.

Masaryka nedáme

Je paradoxní, že stahování eurové pětistovky by asi nejvíce komplikací způsobilo v nejproblematičtější zemi eurozóny. Mnoho Řeků se během dluhové krize pojistilo a vybralo si aspoň část úspor z bankovních účtů. Od konce roku 2009 se vklady řeckých bank ztenčily téměř o polovinu. Luxování účtů se odrazilo také na celkovém rozšíření hotovosti v oběhu. Její objem se odhaduje na 50 miliard eur, což odpovídá víc než čtvrtině řeckého hrubého domácího produktu. Ve většině ostatních států EU se hotovost pohybuje na úrovni šesti až osmi procent HDP.

Komu by odbourání mincí a bankovek prospělo, je více než zřejmé. Pro stát, respektive politiky, může být lákavé dvojnásobně – kromě možných vyšších příjmů by dostaly také dokonalejší přehled o transakcích občanů – prostřednictvím daňových úřadů, policií či různých finančních analytických útvarů. Švédi nebo Dánové se takového posílení vládní moci nejspíš nebojí, v systémech postižených oligarchizací jsou ale obavy přinejmenším nasnadě.

Čistě finančně na postupující elektronizaci vydělávají telekomunikační a softwarové firmy a především banky. Nejen díky nucenému přesunu hotovosti na síť, ale i pomocí psychologie. Také jste se někdy přistihli, že při placení kartou utrácíte tak nějak snadněji? Má to něco do sebe. Výzkumy ukázaly, že informace o uhrazení určité ceny aktivuje v mozku dotyčného plátce centrum bolesti, cena je zkrátka vnímána jako něco nepříjemného. A fyzické odevzdávání bankovek a mincí doléhá na naši nervovou soustavu mnohem bezprostředněji než automatické odečtení sumy po přiložení karty. Tato zákonitost vychází z poznatků nositele Nobelovy ceny za ekonomii, izraelského psychologa Daniela Kahnemanna. Obchodníci si popsaného jevu všimli a snaží se jej využívat. Ještě před několika lety se taxikáři v New Yorku spoléhali raději jen na hotovost – také proto, že od zákazníka dostávali povětšinou nějaké spropitné, zpravidla deset procent. Dnes už hotovost nechtějí a vědí proč. Vydělají víc. Zákazník si buď může zvolit výšku spropitného sám, nebo na terminálu vybrat mezi několika hodnotami, a to 20, 25 nebo 30 procent. V průměru šoféři žlutých taxíků dostávají k dobrému 22 procent, tedy více než dvojnásobek než v éře hotovosti.

Na závěr dodejme, že v Česku se nic nemění. Zákon dál omezuje platby v hotovosti na 270 tisíc korun. Česká národní banka podle tiskového oddělení nechystá žádné návrhy na snížení této hranice, vůbec neuvažuje o stažení „Masaryka“ neboli bankovky v hodnotě 5000 korun. Aktivita v tomto směru, oficiálně zdůvodněná bojem proti daňovým únikům, by se dala očekávat od ministra financí. Zdá se však, že se zatím spokojil s elektronizací tržeb. Možná by mu také chybělo, že před volbami nemůže kromě koblih rozdávat i pětitisícovky.

26. února 2016