Prastará žena na poušti. Žena sbírající lebky jelenů a rozumějící řeči chřestýšů. Žena dotýkající se tajemství pohlaví květin. Žena prorok, která byla vždy věrná sobě a svému umění. Georgia O’Keeffe (1887–1986), ikona amerického malířství 20. století, americká legenda, inspirátorka svobodných žen – a také nejdražší umělkyně v dějinách.

Je to klišé, ale v každém klišé je nějaká podstatná pravda. Georgia O’Keeffe, jejíž vídeňská retrospektiva je špičkovou výtvarnou událostí středoevropského začátku roku, během svého dlouhého života obsáhla vývoj, který naplnil dokonale cestu moderního umění i emancipace ženy-umělkyně. 

Když jako téměř stoletá umírala, byl u toho už celý národ a v Americe ji znali i ti, kdo se o umění příliš nezajímali. V roce 1970 ji časopis Life dal na obálku a nazval „americkou ikonou“. A když v témže roce uspořádalo newyorské Whitney Museum retrospektivu, byl to vstup do síně slávy: hlásili se k ní v té době abstraktní expresionisté i pop-artisti. Byla americkou klasičkou, americkým národním pokladem. Patti Smith jí složila hold několik texty a básnickou sbírku Babel z roku 1978 věnovala právě jí. Její přítel, fotograf Robert Mapplethorpe, umírající v roce 1989 na AIDS, vytvářel pod vlivem jejích rostlinných zátiší portréty květin, které byly poctou umělkyni stejně jako sexu, tělesnosti, kráse, přírodě, tajemství…  

Osud a okolnosti jí byly mimořádně příznivé. Ostatně představa, že každý pořádný umělec, natož umělkyně musí trpět nepřízní okolí, je klišé evropského původu, které v Americe nemusí platit. 

Narodila se v průmyslovém jezerním státě Wisconsin v umění nakloněné farmářské rodině, která jí nebránila uplatnit vlastní nadání. Otec byl původu irského, matka byla Maďarka, což vtisklo její tváři zajímavé rysy, které se ke stáru měnily až v jaksi indiánské. Tím dokonale splývala s místem, které si vybrala – rančem v poušti Nového Mexika nedaleko Santa Fe. Opsala tak cestu ze severu na jih, která jako by symbolizovala její cestu k sobě samé. Cestu od světa průmyslu a techniky, dolů, směrem k přírodním a starým kulturám, které byly civilizací vytěsněny do pouští a prérií. V Novém Mexiku našla ještě čerstvé stopy pozoruhodné kultury puebel – indiánských sídel vystavěných v nehostinných místech, jimž jejich tvůrci a obyvatelé vzdorovali s velkou důmyslností a „ekologickou“ šetrností. 

Nejskvělejší americký pár

Na začátku její tvorby byla ale jiná fascinace. Jako mladá žena vpadla O’Keeffe v roce 1908 do centra rodící se newyorské moderny. Navštívila slavnou galerii 291 na Páté avenue (tehdy se její sláva však teprve rodila, založena byla v roce 1905) a kromě jiného tam prý uviděla erotické kresby Augusta Rodina. To byl, jak se píše, zlomový okamžik a bod, od kterého bylo i jí jasné, že také ona se bude chtít vyjadřovat svobodně. 

Druhým výsledkem návštěvy bylo seznámení se s „hlavním manažérem“ americké moderny, fotografem a galeristou Alfredem Stieglitzem (1864–1946). S ním pak vytvořila nejoslnivější pár amerického umění první poloviny 20. století. Stieglitz ji nejdřív fotografoval a jejími akty – dnes cudnými, kdysi skandálními – výstava ve Vídni začíná. Vztah ale naplno vypukl až v roce 1916, vzali se na Stieglitzovo (byl o 23 let starší) naléhání v roce 1924 a jejich soužití nepostrádalo dramatické momenty. Kromě vášně, jejímž plodem jsou i tisíce milostných dopisů, které si psali, i když byli spolu, jej provázela též žárlivost, neporozumění. Jistěže nesnesitelný pocit, že žena předčí umělecky muže. A významné též bylo, že to bylo manželství bezdětné. (Kdo ho chce prožít v příkladném podání, lze mu doporučit životopisný film z roku 2009 s Jeremym Ironsem a Joan Allenovou…)

Důležité je, že tento příkladný příběh zasvěcení jedné mimořádně nadané ženy se odehrával v americké verzi, v čemž spočíval další díl jejího štěstí moderní umělkyně. Byla to totiž americká, nikoli evropská moderna. Amerika samozřejmě přijímala základní podněty z Evropy. Byla – dalo by se říct – od Evropy odvozená: ostatně hodně pomohla v tomto smyslu první světová válka, před kterou se několik důležitých modernistů odjelo schovat na Nový kontinent. Nejdůležitější byl asi Marcel Duchamp, který např. slavnou Fontánu – čili pisoár, výkop konceptuálního umění – vystavil v Americe, a to v roce 1917. Máme tedy výročí… 

Amerika evropské modernisty přijala vlídně a se zájmem, ale přece jen si šla svou vlastní, řekněme klidnější a soustředěnější cestou. A v něčem také umírněnější. Modernisté nebyli, na rozdíl od Evropy, z Ameriky vyháněni, nebyli různými režimy pronásledováni a vysmíváni (výstava Entartete Kunst neboli Zvrhlé umění). Nebyli také jinými režimy využíváni a zneužíváni, k čemuž se zase pravda mnozí osudově nabídli. Amerika byla prostě svobodná, nechala dělat každého, co je mu libo. Když se tím uživil, tím lépe. A modernisté se nakonec uživili docela dobře, neboť trh, to je Amerika, a kupci záhy poznali, že moderní umění je dobrý artikl.  

Amerika byla nejen svobodná, ale i jaksi nevinná. Pokušení evropského modernisty nadchnout se pro nějaké politické náboženství (především tedy komunismus, ale byli i „reakční“ modernisté, např. italští futuristé, kteří podporovali fašismus) bylo v Americe podstatně slabší, ba pokud umělec nechtěl, nemusel se takovým zkouškám vůbec vystavovat. Mohl se jaksi více soustředit na původní, estetické obsahy umění, mohl se celý oddat abstrahovaným otázkám tvorby, jejího tajemství a krásy. Byl v zásadě pokrokový a jistě si přál bratrství, osvobození a společenský pokrok. Stál na straně chudých a utlačovaných, to jistě, ale v podstatě ho politika nemusela vůbec zajímat. Nebo ho politika aspoň nechala být.

O to víc mohl trpělivě a soustředěně – s koncentrací, kterou by na neklidném starém kontinentu nenašel – pracovat na svých několika důležitých tématech. A byla to americká témata: samota moderního života jako na obrazech Edwarda Hoppera anebo rozlehlost stále jaksi divokého světa, ve kterém je člověk udiveným cizincem, jako na obrazech Granta Wooda a dalších klasiků.

Obrazy Georgii O’Keeffe jsou nepochybně americké, jak si lze jen představit, ale Američané na nich chybí. Jsou moderní a zároveň krásné a zcela nepolitické – a není na nich jediná lidská postava. Jsou to ve svých klasických formách čisté harmonie tvarů a jemných barev. Především hráškové zeleně a bílé žluti, později okru, pouštní červeně a pískové hnědi. Bývá řazena mezi abstraktní umělce, ale není to přesné, protože její malby téměř nikdy neopouštějí předmětný svět, jsou to detaily přírodnin, květů, kamenů, kostí, lebek… 

Nebo krajin. Zprvu malovala ty velkoměstské, tedy manhattanské, na něž hleděla z výšky nádherného bytu ve třicátém patře hotelu Shelton na Manhattanu: několik newyorských „vedut“ je na výstavě ve Vídni. Ale důležitější jsou její obrazy divočiny, jež je v Americe nekonečná. Ty jsou pravým odkazem amerického umění, které v 19. století vzniklo právě pod dojmem té úžasné přírody, která se setkala s okem civilizovaného muže. Nyní vstoupila na tuto půdu žena. První její krajiny jsou inspirovány pobyty v Stieglitzově domě na břehu Lake George ve státě New York: její obrazy jezerní krajiny přecházejí plynule do abstraktních vizí čisté souhry barev a tónů.

Další mocnou inspirací pak bylo poznání pouštní krajiny Nového Mexika, kam začala jezdit roku 1929. Používala k těmto cestám starou fordku s přívěsem, do níž nakládala vybělené kosti uhynulé zvěře, především lebky, kterými byla uhranuta. Do krajiny pouští, prérií a polopouští Nového Mexika pak v roce 1946, po Stieglitzově smrti, definitivně odešla, usadila se ve svém ranči, případně nazvaném Ghost Ranch, který v roce 1940 zakoupila. Dalo by se říct, že s drsnou scenerií duchů a kostí dokonale splynula. Její popel byl na její přání vysypán a větrem rozfoukán v okolí Ranče duchů.  

Čistá řeč květin

Jak už bylo řečeno, v encyklopediích – a třeba také na Wikipedii – je Georgia O’Keeffe představována jako abstraktní malířka. Ale to asi není přesné a výstava ve Vídni to ukazuje. Čistě abstraktní malířkou byla jen během krátkého období na přelomu 10. a 20. let, kdy její kompozice připomínají obrazy Františka Kupky – a bylo by zajímavé se dozvědět, jestli ho tehdy znala. 

Ale je to spíš výjimka. Už tehdy – tedy od začátku let dvacátých – vytvářela zvětšené kompozice květin a květů, jakoby viděné pod zvětšovacím sklem či objektivem. Jsou to nakynulé tvary květinových útrob, blizen, okvětí, pestíků… Nelze se vyhnout intepretacím sexuálním či jaksi freudovským, jimž se ovšem sama umělkyně bránila a zlehčovala je. Tvrdila, že prostě nemůže za to, že květy připomínají vaginy a ony pestíky penisy. Že je prostě maluje takové, jaké jsou. „V podstatě květiny nesnáším,“ řekla, když už toho asi měla dost. „Jejich výhoda je ale v tom, že jsou jako modely laciné a hlavně se nehýbou.“ Možná tam byla jakási intuitivní touha po nenaplněném mateřství, ale to je takové psychologizování vhodné tak do kaváren. Ano, možná…

Důležitější je, co divák vidí a cítí při pohledu na její nádherné obrazy květů – a skal, kamenů, západů slunce, bílých lebek… Jsou to obrazy, které se zastavují přesně na pomezí vážného umění, líbivosti a dekorativnosti. Vzbuzují v „obyčejném“ divákovi oprávněné, ale blíže nereflektované pocity, že tak nádherný obraz by nám mohl viset v obýváku, jenže na to nemáme ani náhodou peníze. Tak si alespoň pořídíme kalendář s těmi zvětšenými květy nebo hrnek s vybělenou mufloní lebkou. A v poučenějším nebo snobštěji založeném pozorovateli pak budí touhu mluvit kunsthistorickým jazykem a spřádat věty, do nichž by mohl zapojit výrazy jako „organické aspekty“, „přírodní struktury“ nebo „archetypální kompozice“. Jak je komu libo. 

Především to ovšem jsou obrazy, které se obejdou beze slov. Jsou nádherné právě tím, že nevyžadují, aby je nějaký cizí „jazyk“ vysvětloval, komentoval, interpretoval. Jsou krásné ve své čistotě tvarů, v nichž poznáváme objemy květů, do nichž hledíme jako by pod zvětšovacím sklem či objektivem, nakynulých květinových útrob, blizen, okvětí, pestíků… Je to řeč něžné barevnosti a intimní elegance, které je schopna jen příroda a velký umělec ji umí napodobit. A teprve za tím je možné tušit a vyprávět nějaký příběh. A jak známo, americký příběh bývá velký příběh. 

A když už jsme u těch cen, za něž by se ty obrazy daly pořídit: na výstavě je k vidění olejomalba Jimson Weed / White Flower No. 1, která byla před dvěma lety v newyorské Sotheby’s vydražena za 44,4 milionu dolarů, což je více než miliarda korun. Je to doposud rekordní částka za výtvarné dílo, jehož autorkou byla žena. To je také americký příběh.

Georgia O’Keeffe, Bank Austria Kunstforum, Vídeň, 7. 12. 2016 – 26. 3. 2017.