Užívat každého dne, utrácet a nesplácet dluhy. Slavné latinské přísloví Carpe diem se naplňuje ve vládní politice. To je jasné už při pohledu na státní rozpočet, který ani při vyšších příjmech nesnižuje tempo půjčování. Údaje o rozpočtu jsou abstraktní a člověk si jen těžko uvědomí základní princip lehkomyslnosti, kterým se řídí ministři. Dokonalým příkladem či ilustrací jsou však zdravotnické finance v podobě, jak byly nastaveny pro letošní rok.

Nemocnice měly v roce 2013 hluboký deficit, který jen u čtyř velkých státních ústavů dosáhl pěti miliard. Loni ministr Martin Holcát, sám náměstek jedné z velkých nemocnic, v Praze-Motole, přidal nemocnicím víc než jeho předchůdce Leoš Heger za tři roky, plných deset miliard. Tím se mu však pouze podařilo odstranit schodek, minulých dluhů se nemocnice nezbavily. Teď přidává ministr Svatopluk Němeček, dříve ředitel jiné velké nemocnice, v Ostravě, dalších deset miliard. Ani letos se však nemocnice dluhů nezbaví.

Pro vysvětlení, proč to nejde, není třeba chodit daleko. Nejen Němeček, celá vláda se tím chlubí. Zruší nenáviděné poplatky, bude to však stát pět miliard. Také se budou zvyšovat platy nemocničnímu personálu, a tím se vyčerpá druhých pět miliard.

Taková bohorovnost státu v pozici dlužníka není na místě už z toho důvodu, že dává všem špatný příklad. Také nejde jenom o pochybnou morálku. Od července 2013 platí zákon, podle kterého jsou veřejné instituce povinny splácet faktury do třiceti, po domluvě s věřitelem nejdéle do šedesáti dnů. Miliardový dluh znamená, že nemocnice nedokáže v termínu splatit miliardu korun a věřitel musí čekat déle než dva měsíce, v případě některých ústavů to je až půl roku. S vědomím ministerstva dochází k porušování zákona. Jako každému nepořádnému dlužníkovi i nemocnicím hrozí konkurz, to však nechává politiky chladnými.

Iracionální rozměry vládního hospodaření připomíná zvyšování platů lékařů a sester, které všem státním nemocnicím nařídil ministr. Těžce zadlužená Fakultní nemocnice U sv. Anny v Brně se loni snažila vylepšit bilanci a propustila desetinu zaměstnanců. Dluhů se nezbavila a teď musí zbylým lidem platy navýšit.

Nemocnice U sv. Anny je příkladem, že ani nejgeniálnější ekonom nemůže pod dohledem tuzemské vlády dobře hospodařit. Sv. Anna dostala od vlády úkol provozovat jedno z největších vědeckých center v zemi, známé ICRC, které má být špičkou v evropské neurologii. Centrum vyrábí jen dluhy, nemocnice je musí hradit, a ještě odepsat čtyřmiliardovou investici. Experti tehdejšího ministra školství Petra Fialy před dvěma lety doporučili ICRC zrušit, současný ministr Marcel Chládek to však odmítl. Nechce se mu vracet dvě miliardy, kterými na výzkumný ústav přispěla Evropská komise. To už se státu vyplatí vyrábět dluhy, zvlášť když to je na účet jakési nemocnice.

Následovat římského básníka Horatia a jeho slavné Carpe diem se v prostředí nemocnic zdá nanejvýš přirozené. Lidé do nemocnic, a zvláště do těch velkých, které se pyšní nejlepšími specialisty, často přicházejí vážně nemocní a mnozí nevědí, jestli se vůbec vrátí. Samotní lékaři jsou se smrtí konfrontováni v běžném provozu. Proč se tedy starat o pomíjivé věci, jako jsou peníze. Kdo ví, kde sami budeme zítra.

Tento postoj pacientů i lékařů se dá pochopit, v případě politiků a ekonomů však je trestuhodný. Jejich povinností je zajistit nemocnicím bezpečné podmínky, aby přežilo co nejvíc těžce nemocných. Takové prostředí není k dispozici v zadlužené firmě už z toho důvodu, že musí nakupovat s rizikovou prémií, a že se jí tak všechno podražuje. Na každém kroku se šetří a ani lékaři, byť s vyššími platy, si nemohou být jisti, že je nepropustí třeba za rok, až se opět změní politika.

Utrácet miliardy, a přesto nezlepšit finanční podmínky nemocnic, takové jsou zatím výsledky Sobotkovy vlády ve zdravotnictví. Konkrétní kroky ke zlepšení finanční situace jsou zatím v nedohlednu. Vláda sice slibovala transparentní novelu zákona o zdravotních pojišťovnách, která by zlepšila využívání peněz tím, že posílí kontrolu nad neprůhledným rozdělováním peněz v pojišťovnách, a také tím, že zabrání personálnímu propojení pojišťoven, nemocnic a dodavatelských firem. Novelu v druhém lednovém týdnu schválila, ovšem úplně bezzubou, protože se omezuje na zveřejňování paušálů, které pojišťovny každoročně platí jednotlivým ordinacím a nemocnicím, a střety zájmů stíhá jen velmi formálně. Proč se tím však trápit a přidělávat si vrásky. Žijeme jen jednou a jen jednou také býváme ministry.