Donald Trump je v osobním styku velmi příjemný a má schopnost dobře naslouchat, říká Dan Schneider

Vracíme se k Reaganovi

Donald Trump je v osobním styku velmi příjemný a má schopnost dobře naslouchat, říká Dan Schneider
Vracíme se k Reaganovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Budapešť o minulém víkendu hostila významnou americkou konferenci CPAC (Conservative Political Action Conference). Ve Spojených státech pořádá Americká konzervativní unie tuto konferenci každoročně, první ročník v roce 1974 otevřel svým proslovem Ronald Reagan. Uvádí se, že vystoupení Donalda Trumpa na téže konferenci roku 2011 zahájilo jeho politickou kariéru, která vedla do Bílého domu a posléze ještě k ovládnutí Republikánské strany trumpovským, „populistickým“ křídlem.

O tom, v jaké kondici americká pravice a tamní konzervativní hnutí jsou, jestli se Trump může vrátit k moci a co by to znamenalo mezinárodněpoliticky, jsme v Budapešti mluvili s Danem Schneiderem, výkonným ředitelem pořádající ACU. Posledních pět roků jeho unie vedle americké konference pořádá ještě jednu menší zahraniční. Konferencím se nevyhýbají menší skandály. Loni se mezinárodní CPAC konala v Brazílii. Řečník z USA, bývalý Trumpův poradce Jason Miller, byl po schůzce s pravicovým prezidentem Jairem Bolsonarem zadržen a několik hodin vyslýchán na letišti na pokyn ústavního soudce, který byl s Bolsonarem v prudkém střetu. Letos před Budapeští zase v několika amerických listech vycházely články, z nichž by čtenář usoudil, že se americká pravice chystá definitivně znemožnit s maďarským premiérem Viktorem Orbánem: „Takže přední američtí konzervativci, údajně hluboce oddaní ideálům osobní svobody, omezené vlády, volného trhu, lidské důstojnosti a podobně, spojí své síly s jedním z nejvíce autoritářských a antisemitských státníků světa“ (The New Republic). Z České republiky na CPAC v Budapešti mluvil jako jediný host bývalý prezident Václav Klaus.

Zvenku dění v Republikánské straně vypadá jako souboj mezi neokonzervativci a trumpisty. Kdo v něm vede?

Jak známo, ve Spojených státech máme systém dvou stran; a ten systém nutí různé proudy v politice působit spolu pod jednou střechou. Jakési frakční soupeření se u nás odehrává v podstatě neustále, kromě toho se jednotlivci přesouvají mezi oběma stranami. Za Bushovy administrativy, a sem počítám vlády jak George Bushe staršího, tak jeho syna, v Republikánské straně naprosto dominovaly elity. Řadoví konzervativní aktivisté ve straně následovali elitu, hlavně proto, že neměli na výběr. Donald Trump jim tu alternativu poskytl. Trumpův přístup k vládnutí, k médiím, k problémům, které se během vládnutí objeví nečekaně... Tento proud měl v Republikánské straně i v širším konzervativním hnutí pravděpodobně vždycky většinu. Ale teprve teď ve straně vykonává moc.

A co se stalo se zahraničněpolitickými neokony? Někteří se kvůli Trumpovi přesunuli k Demokratické straně, do tábora podporovatelů Joea Bidena.

Přesně tak. Když se předsedou naší ACU stal Matt Schlapp a já jsem se stal výkonným ředitelem – oba zhruba ve stejné době –, první, co jsme udělali, byl rozjezd několika výzkumných center pro různé politické oblasti, včetně zahraniční politiky. Nabrali jsme na to lidi, mimo jiné K. T. McFarlandovou (v 80. letech působila ve vedení ministerstva obrany, později jako mluvčí Pentagonu – pozn. red.), a jí jsme velmi konkrétně řekli, že od ní potřebujeme znovu vzdělat americkou veřejnost v Reaganově doktríně. Cítili jsme po letech, kdy ve Washingtonu a samozřejmě v Republikánské straně udával tón neokonský pohled, pokusit se oživit pokornější přístup k zahraniční politice, jak ho praktikoval Ronald Reagan. Ve chvíli, kdy jsme ji oslovili, byla K. T. jedinou osobou ve Washingtonu, která pořád ještě Reaganovu doktrínu veřejně prosazovala a hájila. Byla to šťastná kombinace, že jsme právě v tu chvíli McFarlandové byli schopni nabídnout platformu. Nechci si za to připisovat příliš velké zásluhy, ale ukázalo se to jako užitečný krok, i pro veřejnou diskusi. Naskicuji vašim čtenářům, co se Reaganovou doktrínou myslí. Přátelsky nabízet jiným státům, jestli se nechtějí podílet na snahách USA ve světě. Naopak neokonzervativní přístup, upřímně řečeno, nebere na ostatní národy vůbec zřetel. Neokonzervativci svět vidí tak, že je na něm jen jediná správná cesta, a celý svět tuto jedinou správnou cestu musí přijmout. To je ovšem absurdní. Co je dobré pro Českou republiku, nemusí být dobré pro Ameriku, a co je dobré pro Spojené státy, nemusí být dobré pro Guatemalu. My sice jako Amerika potřebujeme úspěšnou Českou republiku, potřebujeme na opačné straně planety úspěšné Japonsko, potřebujeme, aby naši spojenci byli silní. Ale musíme vás nechat, abyste si budoucnost určovali sami.

Takže rozdíl ve stupni arogance je hlavní rozdíl mezi reaganovským a neokonzervativním táborem?

Reaganova doktrína je šířeji ukotvená. Stojí na třech pilířích: silná ekonomika, silná kultura – základním předpokladem je pro nás soudržný národ se společně sdílenou kulturou – a silná armáda. Neokonzervativní přístup se mnohem méně stará o kulturu země i o její ekonomickou silu. Mnohem víc ho zajímá možnost předvádět sílu navenek. Dick Cheney ve svých memoárech napsal, že když byl ministrem obrany za George Bushe mladšího, hledali ve vládě nějaký stát, na který by zaútočili, jen aby mohli světu předvést naši vojenskou moc. To je, řekl bych, nemorální přístup, nahlížet jiné země jako pěšáky, a na tu či onu zemi zaútočit, aby svět viděl, čeho jste schopen. Reaganova doktrína prosazuje silnou armádu, ale předpokládá, že když budete mít armádu dostatečně silnou, skoro ji nebudete muset použít. Neměli bychom se hnát do válek, neměli bychom vyhledávat situace, v nichž budeme světu demonstrovat, čeho jsme schopni. Neměli bychom vést silou, ale morální autoritou. To je Reaganův přístup a to je přístup, který jsme mohli sledovat i za Donalda Trumpa.

Kam mezi tyto dva póly byste umístil Bidenovu vládu?

Nikam. Bidenova administrativa především demonstruje svou slabost. John Bolton často opakuje postřeh, že slabost je provokace. Když jsou Spojené státy slabé, země jako Rusko si to mohou vyložit jako pobídku někde zaútočit. Slabost je špatně, demonstrace síly pro demonstraci síly je taky špatně. Fakt si myslím, že nejpřípadnější pro Ameriku a pro celý svět je reaganovská cesta.

Když už kritizujeme neokonzervativce – nesou nějaký díl zodpovědnosti za válku na Ukrajině? Přece jen to bylo za Bushe mladšího, kdy Washington začal dost silou nastolovat členství Ukrajiny v NATO, dnes je náměstkyní ministra zahraničí pro Ukrajinu a Rusko už podruhé neokonzervativní Victoria Nulandová.

Samozřejmě že pokud je pracovní metodou neokonzervativců přimět jiné země, aby přejaly naše způsoby, a současně to vyhrocovat k rozdvojení světa na my versus oni, musí to vést k velmi nepřátelskému postoji vůči Rusku. Dáváte mi složitou otázku. Za tu válku v první řadě nese zodpovědnost Vladimir Putin, to je jasné. Ale také bych si dovolil tvrdit, že kdyby Spojené státy pokračovaly v zahraniční politice podle Reaganovy doktríny, jinými slovy kdyby pokračovala Trumpova linie, Rusko by na Ukrajinu nevtrhlo.

Proč ne?

Protože na jedné straně by Rusko za vlády Donalda Trumpa nevnímalo z naší strany stejný stupeň ohrožení, a na druhé straně by vědělo, že pokud se rozhodne k takové akci, ponese větší následky. Poměr mezi rizikem a odměnou se s příchodem Joea Bidena zcela otočil. Riziko plynoucí z útoku na Ukrajinu pro Putina se za Bidena snížilo, vyhlídka na zisk vzrostla. Proto jsem zaváhal se zodpovědností neokonů za Ukrajinu. Když si odmyslíme zásadní zodpovědnost Putinovu, na americké straně bych vinu v tomto případě nehledal u neokonů, ale ve slabosti Bidenovy administrativy. Ono se jaksi obecně ví, že Bidenova vláda je čistá katastrofa. Je to katastrofa pro mír ve světě, katastrofa pro naši ekonomiku, katastrofa pro bezpečnost uvnitř naší země.

O zahraniční politice jsme právě mluvili. Proč je Biden katastrofa ekonomicky?

Máme nejvyšší inflaci za 40 let.

Pořád jste skoro na polovině té naší.

Hm. U nás těch osm procent přišlo strašně rychle. Ale překvapení to není. Bidenova administrativa téměř znemožnila průzkum nových energetických nalezišť. Bez energie ale ekonomika nemůže růst. A my jsme Spojené státy učinili energeticky závislými na dovozu ze zemí, jako je například Rusko. Současně se náš prezident snaží na Rusko uvalovat sankce. Prodražují se energie. Zadruhé se prezident pokouší zvyšovat daně, a to pro každého, ačkoli tvrdí, že plánuje zdanit jen bohaté. Ne, pokouší se zdanit všechny. A zatřetí podnítil masivní výdaje ze státního rozpočtu, které inflaci dál ženou vzhůru.

Kdo na americké pravici Bidenovy slabosti, té malátnosti jeho vlády, využije? Trumpovi bude v době příštích prezidentských voleb 77 let. Bude skoro stejně starý, jako když ho Biden porazil.

Prvním, který při takové otázce každému přijde na mysl, je guvernér Floridy Ron DeSantis. Inteligentní člověk, zásadový, s jistou silou osobnosti. V tomto ohledu nikoli nepodobný Trumpovi. DeSantis se může vykázat konkrétními úspěchy na Floridě, mohl by na nich stavět v prezidentské kampani.

Sklízí dnes uznání za to, jak šel od podzimu 2020 proti proudu a rušil covidová nařízení a omezení?

Naprosto ano. Tady je i základní rozdíl mezi DeSantisem a Trumpem. Kdykoli Donald Trump mluví o covidu, vždycky zdůrazní, jak efektivně za státní peníze pomohl farmaceutickým firmám s vývojem vakcíny, což má naprostou pravdu. Přitom ale spousta amerických konzervativců o vakcíně nechce ani slyšet, nemají rádi roušky, sociální rozestupy a podobně. A především tito lidé uznávají DeSantise.

On bohužel DeSantis nepůsobí tak dobře v televizi.

Chcete říct, že není tak šarmantní jako Trump. A máte pravdu, Donald Trump dokáže být okouzlující, dokonce i když je v útočném nastavení. Tento druh šarmu DeSantisovi skutečně chybí. Ale pokud se mě ptáte, jestli by měl šance v prezidentských volbách, jestli by mohl vyhrát proti demokratickému kandidátovi – naprosto. Musíme ještě zmínit Mikea Pence, Trumpova viceprezidenta. Pence by určitě byl schopný postavit si silný tým. Ale jemu zase hodně konzervativců vyčítá, že udělal málo pro to, aby zabránil Bidenově inauguraci po volbách, které oni pokládají za právně neplatné. I když to ústava nedovoluje, nemálo Američanů je přesvědčeno, že viceprezident tuto pravomoc má. Nemá. S Pencem se to ale stejně táhne.

A myslíte si, že Trump do příštích prezidentských voleb půjde?

Myslím, že každý den se snaží propracovat o něco blíž k rozhodnutí a každý den je blíž odpovědi, že ano, půjde. Což nijak nevylučuje, že se ještě rozhodne opačně.

Znáte se s ním? Jaký je osobně?

Ano. V osobním styku je velmi příjemný. Co může lidi překvapit, je jeho schopnost dobře naslouchat. V soukromí působí jako člověk, který se chce učit, něco se dovědět.

Takže mediální obraz, podle něhož se Trump nedokáže soustředit víc než pár minut, není pravdivý?

Absolvoval jsem sezení trvající dvě hodiny, kde jsme s prezidentem byli dejme tomu ve třech a kde on nemluvil víc než deset procent času. Politika je dnes nastavená tak, že konkrétní osoba je důležitější než politická strana. Což nepochybně pomáhá Donaldu Trumpovi. Republikáni ještě mají čas ptát se, kdo bude tou správnou osobou, která je povede zpátky k vítězství.

Když se člověk podívá na americkou pravici, respektive konzervativní hnutí, vidí život, jakému pravice v Evropě většinou už odvykla. Toryové v Británii, křesťanští demokraté v Německu, republikáni ve Francii své pozice trvale vyklízejí. V USA člověk vidí zuřivý boj v Republikánské straně, ale kromě toho i nepřehlednou řadu konzervativních skupin, webů, influencerů... Čím si ten rozdíl mezi Evropou a Amerikou vysvětlujete?

Nejdřív bych upozornil, že v Americe jsou Republikánská strana a konzervativní hnutí dvě různé věci. Jistě, republikáni jsou z obou stran ta konzervativnější. Ale léta bylo skutečným cílem Republikánské strany prohrávat pomalu, pozice vyklízet pomalu. To naprosté většině konzervativců akorát tak bralo elán, jsou to lidé a chtějí vyhrávat. Na této rovině se mimochodem odehrála hlavní ze změn, které republikánům přinesl Trump. Jeho nezajímá řízený úpadek, on chce vítězství. Na republikánské elity ve Washingtonu působí představa boje, jehož účelem je vítězit, velmi nekomfortně. Má to vícero důvodů. Cítili by se trapně, kdyby na koktejlové party měli svým přátelům do očí vysvětlovat, proč bojují za přijetí toho či onoho zákona. Donald Trump řadovým členům strany a konzervativním aktivistům slíbil skutečný boj a dodal ho. Jinak bych nebyl tak skeptický k Evropě, podobný vývoj jako nedávno u nás pozoruji v různých zemích – od Španělska, kde se vynořila strana VOX, k Marion Maréchalové ve Francii (neteř šéfky Národního sdružení Marie Le Penové a současně její potenciální vyzývatelka – pozn. red.), která je myslím k boji na pravici připravena. Pořád si říkám, kdy asi Francie dozraje k ochotě přepnout na někoho, kdo dokáže konzervativní pozice prosazovat účinněji. A podobné války, jaká byla za pomoci Donalda Trumpa vybojována v naší Republikánské straně, se odehrávají mezi konzervativci v Holandsku a jinde.

Jaký je vlastně vztah mezi Americkou konzervativní unií a Republikánskou stranou? Chápu to správně, že ACU spíš zastupuje řadové členy?

Určitě je to tak, že naprostá většina našich aktivistů, lidí, kteří se zúčastní konference CPAC, by sama sebe označila za republikány. Někteří by se označili za nezávislé, pár za libertariány, já sám se považuji za klasického liberála. Ale máme mezi námi i registrované demokraty. Republikánská strana ztratila v konzervativním prostředí hodně ze své dávné síly. Obecně dnes Američané více váhají připojit se k politické straně, dokonce k církvi. Radši si vyberou konkrétní iniciativu, zúčastní se té či oné politické bitvy, místo aby někam natrvalo vstupovali.

No a považuje se vaše Unie za páku normálních konzervativních aktivistů a řadových republikánů na vysokou politiku?

Republikánská strana má svého voleného předsedu a v každém federálním státě takzvané národní výbory Republikánské strany. Je to tedy velmi formálně hierarchizovaná struktura. V ACU jsme oproti tomu vlastně jen parta lidí. Nejsme dokonce ani organizace, jsme volné hnutí řadových konzervativců, kteří mají starost o svou zemi. A kteří se pokoušejí uplatnit vliv ovlivňováním dalších konzervativců, ve volební místnosti, na sociálních sítích.

Proč jste se rozhodli letos pořádat SPAC v Maďarsku?

Chtěli jsme už delší dobu mít konferenci v Evropě. Samozřejmě nějakou dobu trvá, než se z Ameriky zorientujete v evropské politice. Pak hledáte vhodné téma, organizačního partnera. Ale Maďarsko se pro nás dost brzy stalo jasnou volbou. My vyznáváme svobodu jednotlivce, jenže občanská práva nelze dobře chránit, pokud vám chybí národní suverenita. Dnes jsou v Evropské unii dvě vůdčí země v obraně národní suverenity (kromě Maďarska má Schneider na mysli Polsko – pozn. red.). Maďarská strana měla z našeho zájmu nelíčenou radost. Nebylo pak moc o čem přemýšlet.

Ale taky jste si tím vysloužili nevítanou publicitu doma. Četl jsem, co před konferencí o vaší volbě Budapešti psali ve  Washington Post. Týdeník New Republic rutinně napsal, že si dáváte dostaveníčko u antisemity Orbána.

Nemám teď právě na hlavě svou jarmulku, ale považuji za naprosto absurdní náznaky, že bych se stýkal nebo nějak spolupracoval s antisemity. Jedno z prvních rozhodnutí, která jsem v ACU udělal, bylo zavedení šabatových večeří na konferencích CPAC. Židé nevěří tomu, že je Viktor Orbán antisemita nebo fašista. Ale v Americe každý chápe, co Washington Post nebo New York Times hájí: radikální socialismus. Kdysi byly tyto noviny schopny tisknout fakta, ale to bylo.