„Když mohl zradit Gorbačov, proč já, diplomatický pěšák, bych nemohl udělat něco podobného?“ Tato slova pronesl Milan Švec, když se svou emigraci snažil vysvětlit několik let poté svému příteli. Zástupce československého velvyslance ve Washingtonu, absolvent moskevského institutu mezinárodních vztahů MGIMO a přesvědčený marxista Milan Švec ovšem obyčejným pěšákem nebyl. Přesto přeběhl na „druhou stranu“. Stalo se tak v květnu 1985, dva měsíce po nástupu Michaila Gorbačova k moci. Ve vedení československé komunistické strany tím způsobil poprask.

Údiv byl o to větší, že osmatřicetiletý slovenský rodák Švec byl chráněncem úhlavního dogmatika partaje Vasila Biľaka, který mu právě nabídl post velvyslance v Čínské lidové republice. Komunisté na případ vydali informační embargo, jež nebylo těžké dodržet, protože o útěku prominentního diplomata zpočátku mlčeli i Američané.

Dvojitý agent

Špionážně laděný příběh z počátku gorbačovské éry měl razítko „tajné“ třicet let – až do loňského roku. Teprve tehdy se Úřad pro zahraniční styky a informace, civilní rozvědka, rozhodl svazek „Zrádce“, jak případ pojmenovala StB, předat do Archivu bezpečnostních složek. Tam jej také získal Týdeník ECHO. Přibližně v téže době vyšla na Slovensku kniha Agent s pasem diplomata, kterou napsal Švecův někdejší přítel, novinář Michal Havran.

Bývalý redaktor deníku Smena v předmluvě tvrdí, že příběh, napsaný na základě rozhovorů s „bývalým československým diplomatem“, je skutečný, zpovídaný tam ale vystupuje pod jménem Richard Švehla. „Jde o Milana Švece, kniha vychází z toho, co mi vyprávěl, když jsem ho v 90. letech několikrát navštívil v USA,“ řekl Havran Týdeníku ECHO. Pravé jméno prý neuvedl proto, že od Švece, který zemřel v roce 2000, neměl k vydání knihy svolení. Havran v knize tvrdí, že Švec alias Švehla se stal agentem CIA a Američanům krátce před emigrací vydal klíčový dokument Varšavské smlouvy.

Čerstvě odtajněné svazky StB zase ukazují, že Švec, pod krycím jménem Marten, byl také spolupracovníkem československé rozvědky. To ale bývalý diplomat v rozhovoru s Havranem zamlčel. I když ani spojení verzí z obou zdrojů zřejmě neodkryje úplný příběh „dvojitého agenta“ Švece, stojí za to se o to alespoň pokusit. Případ Biľakova favorita ukazuje vzestup, náhlý veletoč a pád zástupce živočišného druhu, který byl v 80. letech stále vzácnější – přesvědčeného komunisty.

„Emigrace Švece měla v kolonii pracovníků zastupitelského úřadu a jejich rodin značný morální dopad, neboť nikdo nemohl očekávat, že tak vysoký funkcionář, bývalý pracovník ÚV, jak sám při každé vhodné příležitosti zdůrazňoval, tak politicky a zásadově exponovaný a po tři roky předseda základní organizace KSČ, se mohl k něčemu podobnému odhodlat,“ uvádí se ve zprávě StB bezprostředně po Švecově emigraci.

Pestrá styková základna

První rada washingtonské ambasády Švec byl v květnu 1985 povolán ministrem zahraničí do Prahy, mělo se jednat o jeho novém angažmá v Číně. Tři dny před plánovaným odletem ale pracovníci velvyslanectví zjistili, že Švecův byt je prázdný, diplomat z něj zmizel s manželkou i dvěma malými syny, skříně s oblečením byly vyklizené. O den později americké ministerstvo zahraničí oznámilo, že Švec emigroval.

„Byl jsem jeho skutkem zaskočen – jako mnozí jiní na velvyslanectví i doma,“ vzpomíná po letech v rozhovoru pro Týdeník ECHO Švecův tehdejší nadřízený, exvelvyslanec v USA Stanislav Suja. Podle něj byl Švec „schopný analytik, který uměl navazovat kontakty“. Suja připomíná, že Švec jako jediný z československých absolventů MGIMO, kde studoval v letech 1966 až 1971, ukončil aspiranturu na kandidáta věd v tehdejším moskevském „Institutu USA a Kanady“. Po návratu z Moskvy se nadějný kádr přestěhoval natrvalo do Prahy a nastoupil na federální ministerstvo zahraničních věcí. Už jako šestadvacetiletý získává post tajemníka na československé ambasádě ve Washingtonu, tedy ve městě, kam se v dalším desetiletí vrátí a odkud emigruje.

Později Švec odchází na Mezinárodní oddělení ÚV KSČ, které má pod palcem právě Vasil Biľak. „Zakrátko se tam vypracoval na požadovanou úroveň, získal Biľakovou důvěru, stal se jedním z jeho kádrů, a dokonce oblíbencem. Biľak se zasadil i o jeho opětovné vyslání na velvyslanectví do Washingtonu,“ vzpomíná Suja.

Na ambasádu do USA se Švec vrací v roce 1982, kdy umírá sovětský vůdce Leonid Brežněv. Zároveň je naverbován československou StB jako „ideospolupracovník po linii politické rozvědky“. Řídící důstojníci ho chválí, že patří k nejaktivnějším agentům ve Washingtonu, a oceňují jeho pestrou „stykovou“ základnu. „Měl kontakty s pracovníky Stadepu (State Department, americké ministerstvo zahraničí – pozn. red.), Kongresu, Bílého domu,“ píše rozvědka a poznamenává, že zároveň udržuje kontakty „s přáteli ze ZÚ SSSR“ (zastupitelského úřadu – pozn. red.).

Milenka a útěk od nehody

Když Švec přeběhl na druhou stranu, StB uložila všem zasvěceným bobříka mlčení. Zpráva o jeho útěku se v Československu začala šířit (ale jen v určitých kruzích, protože velvyslanecký rada pochopitelně nebyl veřejně známou postavou) teprve dva měsíce poté. Michal Havran, jeho spolužák z bratislavských studií novinařiny, která Švec začal krátce předtím, než přešel na MGIMO, vzpomíná, jak si v létě 1985 listoval na koupališti v americkém magazínu US News and World Report, který jeho redakce měla povolení odbírat, aby měla přehled, co píšou „nepřátelé socialismu“. Časopis mu málem vypadl z rukou, protože v něm u článku s titulkem Sovětští defektoři: tajemství, která vyzrazují Spojeným státům spatřil velkou fotografii Milana Švece a řádky o tom, že vysoký československý diplomat předal Američanům důležité informace o vojenské rozvědce Varšavské smlouvy. V textu se dále psalo, že „washingtonští činitelé si mnou ruce radostí“, protože během tří měsíců emigrovali na Západ kromě Švece ještě další tři „vysoce postavení komunističtí agenti rozvědky“ – Oleg Gordijevskij (šéf KGB v Londýně), Vitalij Jurčenko (důstojník KGB v Římě) a Sergej Bochan (první tajemník sovětské ambasády v Aténách).

Proč vzorný kádr komunistické diplomacie, Biľakův miláček a blízký přítel řady prominentů včetně syna Gustáva Husáka emigroval? Havran ve své knize, vzniklé na základě rozhovorů se Švecem, nabízí jiné vysvětlení, než naznačují dokumenty StB, které diplomatův přítel v době psaní vzpomínek neměl možnost studovat.

Švec po své emigraci dostal místo analytika v několika amerických nadacích zabývajících se zahraniční politikou (například Institute for National Strategic Studies), uveřejňoval články v předních amerických denících a časopisech včetně Foreign Affairs a v městečku Bethesda nedaleko Washingtonu se zabydlel v domě „ukrytém před zraky veřejnosti v hustém lesíku“, jak píše Havran. Ten ho tam po roce 1990 navštívil. Našel tam podle svých slov zatrpklého muže, který propadl alkoholu. Švec Havranovi tvrdil, že emigrovat se rozhodl poté, co se v Kremlu žezla ujal Gorbačov a začal vyklízet „pozice socialismu“. „Gorby ustupoval a zatahoval nás do toho všechny,“ nechal se slyšet Švec. Pár týdnů po Gorbačovově nástupu prý sovětský velvyslanec Anatolij Dobrynin ve Washingtonu před diplomaty socialistických zemí prohlásil: „Přátelé, víte, co se děje v Sovětském svazu. Víte určitě i o projevu soudruha Gorbačova. Soudruzi, přátelé, to je konec socialismu!“ Tehdy si prý biľakovec Švec řekl, že uchrání rodinu před „bordelem“ a zmizí. Tak to alespoň mezi panáky vodky vysvětloval svému starému příteli Havranovi. Na jeho otázku, proč tedy coby zásadový marxista neemigroval na Kubu či do Nikaraguy, nýbrž do USA, ale odpověď nepřišla.

V knize Agent s pasem diplomata se dále uvádí, že Švec alias Švehla přiznal, že krátce před emigrací, během své návštěvy v Praze, předal americkému diplomatovi přísně tajný dokument, který získal v Biľakově sekretariátu. Mělo jít o materiál ze zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Tím prý Američany přesvědčil, že to s přeběhnutím myslí vážně. Sám zpovědník Havran ale váhá: Nevymyslel si tohle všechno, nepracoval jako agent CIA už léta?

Po Švecově emigraci se – není divu – vyrojilo množství jeho kritiků, kteří do té doby mlčeli. Ve svazích StB si tak můžeme přečíst například hlášení o jeho údajně nesnášenlivé povaze: „Přecitlivělá, až podrážděná reakce Švece na jakoukoliv kritiku.“ Nebo jinde: „Jakákoliv skromnost či zdrženlivost při prosazování osobních požadavků mu byla cizí.“ Rok před přeběhnutím prý Švec tvrdě vyžadoval přidělení luxusnějšího služebního bytu ve Washingtonu a nesplnění jeho přání ho údajně přivádělo k zuřivosti. Je pochopitelné, že StB na „zrádci“ nenechala nit suchou. „Emigrace Švece poškodila prestiž ČSSR,“ píše se v jedné zprávě. „Abychom se vyhnuli resp. v maximální míře eliminovali podobné problémy a zklamání, je pro budoucnost nutné (…) nedovolit, aby se ten který pracovník obrnil ‚nedotknutelností‘,“ nabádá se dále.

Estébákům byly v souvislosti se Švecovou „zradou“ podezřelé dvě „závadové“ události, které podle nich mohly americké služby využít k jeho získání. Sovětští „přátelé“, tzn. v hantýrce tajných KGB, upozornili během prvního Švecova pobytu v USA své pražské soudruhy, že nadějný diplomat má v Baltimore americkou milenku „v oblasti zábavných podniků“, což o něm ví i FBI. Další problém v jinak vzorném Švecově životopise se vyskytl tři čtvrtě roku před jeho emigrací. Diplomat zavinil ve Washingtonu v opilosti nehodu a ujel od ní. Brzy byl ale policií dostižen a v noci po výslechu nepřišel domů, vrátil se až ráno. Stačil by tento dopravní incident, při němž nebyl nikdo zraněn, k získání agenta CIA v osobě do té doby skalního komunisty?

Prázdné lahve od vodky

Jak to ve Švecově případě ve skutečnosti bylo, se možná už nikdy přesně nedozvíme. Není jisté, jestli americké zvláštní služby budou někdy mít zájem podrobnosti o jeho přeběhnutí zveřejnit. A sám Švec vlastní verzí příběhu nepřesvědčil ani svého dávného přítele Havrana a zřejmě ani čtenáře jeho knihy. Přitom se dá říct, že je v dobovém kontextu smolař. Lidé, kteří spolupracovali se západními rozvědkami například v 50. letech, ať už z jakýchkoliv důvodů, většinou takto zpochybňováni nebývají, jsou dnes považováni spíše za hrdiny.

Havran na konci svého vyprávění líčí návštěvu ve Švecově domě krátce po jeho smrti před patnácti lety. Exdiplomatova manželka novináři ukázala prostor za knihovnou nedaleko ložnice. Byl naplněný prázdnými lahvemi od ruské vodky. „Dlouho jsem nevěděla, co tam v noci dělal,“ vyprávěla Švecova žena. „Ale jednou jsem na to přišla. Čekal, až usnu, pak se pomalu vytratil z postele, sešel dolů a otevřel další láhev. Každou noc. Každou noc.“