V poslední době sledujeme snahy měnit pohled na rodinu. Posunout ji od tradičního, přirozeného modelu, kdy je rodina vnímána a chráněna jako svazek muže a ženy, jehož smyslem je výchova dětí. Nový pohled na rodinu se snaží formovat vláda svou Koncepcí rodinné politiky, kterou představuje ministryně práce Michaela Marksová-Tominová. Základní pilířem je vytvořit alternativní podobu rodiny, snaha vyřešit demografickou krizi tím, že stát co nejvíc otevře cestu k dětem pro ty, kdo v tradiční rodině z různých důvodů nemohou nebo nechtějí žít. Single ženám a také homosexuálním párům.

Marksová-Tominová a její lidé tomu říkají „svobodná volba reprodukce“. Prakticky to znamená otevřít cestu k umělému oplodnění, a ještě ho učinit výrazně finančně dostupnějším. Tedy investovat do něj veřejné peníze. Nejspíš z veřejného zdravotního pojištění. Dominantní postavení v branži oplodňovacích klinik už má ministr financí Andrej Babiš, kterému je přes investiční fond Hartenberg nakupuje bývalý investiční ředitel Penty Jozef Janov. Babiš se vždycky vyznačoval dobrým čichem na zdroje veřejných peněz. Tady si nejspíš hned po nástupu do politiky uvědomil, jak obrovský tlak je schopná vyvinout motivovaná progresivistická menšina, reprezentovaná lidmi, jako je právě Michaela Marksová-Tominová, Jiří Dienstbier nebo Kateřina Valachová. Když se k tomu přidá demografická krize a stárnoucí společnost s nedostatečným počtem dětí, je to ideální prostředí na kasírování veřejných peněz za reprodukci umělou.

Druhou linii rozjel bez většího veřejného zájmu Ústavní soud. Rozhodl, že registrované homosexuální páry mají právo adoptovat dítě. To je obrovský průlom. Zákon dosud tyto adopce výslovně zakazoval. Když v roce 2006 prošel zákon o registrovaném partnerství, jeho proponenti ujišťovali, že na adopce dětí nikdy v budoucnu tlačit nebudou. Zkušenosti z jiných zemí přitom ukazovaly, že skupinová práva sexuálních menšin včetně přístupu k dětem se tradičně prosazují salámovou metodou, aby byli pro společnost stravitelnější. Tady se to vzalo ještě justiční zkratkou. Ústavní soud dal za pravdu muži, který si stěžoval, že zákon zakazující homosexuálům adopce je diskriminační.

Nová, umělá rodina

Tým kolem ministryně práce si koncepci rodinné politiky představuje jako snahu o novou definici rodiny a hodně aktivních zásahů do toho, jak by rodina měla vypadat. Za ideál, který bude podle koncepce potřeba lidem vhodnou mediální osvětou nacpat do hlavy, je považováno zmenšování rozdílů mezi muži a ženami, pokud jde o roli v rodině. Marksová se snaží celou sérií především finančních pobídek tlačit společnost k tomu, aby co nejvíce žen s malými dětmi nastupovalo do práce a co nejvíc mužů se s nimi při péči o dítě střídalo. To je opět podporováno speciálním finančním bonusem.

Marksová s týmem, který si dala na koncepci rodinné politiky dohromady, dochází k závěru, že lidé nemají více dětí, protože jim chybí peníze, možnost sladit práci a péči o děti a veřejné služby. To všechno by měl podle představ Marksové stát nabídnout.

Má se začínat nikoliv u kolébky, ale už u početí dítěte. Tradiční model rodiny stojí na tom, že dítě je dar ze vztahu muže a ženy. Není to něco, na co by měl mít člověk nárok nebo právo. Ve společnosti vždy žili lidé, kteří děti neměli, ať už je mít nemohli, nechtěli, nebo prostě ve správnou chvíli nepotkali správného partnera, s nímž by je počali. Bralo se to jako přirozenost. Každý od života něco dostává. Všichni nemají stejné štěstí a stejný osud. Člověk se musí smířit s tím, že spoustu věcí nemá a nikdy mít nebude.

Pak přišla medicína s umělým oplodněním, které se medicínsky i společensky vyvinulo až do fáze, kdy dítě neplodnému páru odnosí a porodí náhradní matka. Na umělé oplodnění se ale až donedávna pohlíželo jako na zdravotní pomoc párům, které nemají to štěstí, že jsou schopné počít dítě. Přírodě se jen trochu pomohlo. Na asistovanou reprodukci mají podle současných zákonů nárok jen páry. To, že se to v mnoha případech obchází a single ženy nebo ty, které žijí v lesbických svazích, si na kliniku přivedou fiktivní partnery, je jiná věc. Je to něco, co se jednak nedá ověřovat, jednak se celkem přirozeně očekává, že u něčeho tak zásadního, jako je početí dítěte, se nežije ve lži. Legalizace umělého oplodnění pro single ženy a lesby, které fakticky svou koncepcí navrhuje Marksová-Tominová, je zásadní průlom. Ředitelka odboru rodinné politiky na ministerstvu práce Jana Maláčová před časem v Salonu Týdeníku Echo prohlásila, že když se rodí tak málo dětí, musí stát všemi cestami podporovat, aby se jich rodilo co nejvíc. Byť to nebude v tradičních rodinách.

To je nejsilnější útok na tradiční rodinu, který od jakékoliv vlády přišel. Dosud byla vydávána za ideál, k němuž by lidé měli přirozeně směřovat. To, že se to zdaleka ne každému podaří, přibývá rozvodů i dětí narozených mimo manželství, je jiná věc. Byla to ale hodnota, k níž má smysl jako k tomu ideálu směřovat. Dítě bylo i po desetiletích umělého oplodnění vnímáno jako dar, k němuž se může jen lehce medicínsky pomoc těm, kdo neměli štěstí dočkat se ho přirozenou cestou. Nikdy ale nebylo vnímáno jako něco, nač má každý právo a nárok.

Marksová-Tominová chce svou rodinnou koncepcí tento nárok dát. Právě systém nároků je základem sociálního inženýrství, které razí progresivistické kruhy, k nimž patří ministryně i většina lidé z její odborné komise. Vůdčím hlasem je v otázkách početí Jiřina Kocourková, vedoucí katedry demografie a geodemografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlově v Praze. Ta natvrdo přiznává, že ministerská komise pro rodinnou politiku má otočit postoj státu k umělému početí. „Asistovaná reprodukce doposud nebyla vnímána jako součást systému na podporu rodiny. Já sama jsem byla příjemně překvapena, že tato oblast byla zařazena jako jedno z témat koncepce, kterou Odborná komise pro rodinnou politiku zpracovává, a že jsou její členové připraveni a ochotni se jí zabývat. Pokud i díky tomu začne být asistovaná reprodukce vnímána komplexněji, tedy nikoliv jako doposud jen coby zdravotnická záležitost, tak to může být chápáno jako nový impulz ze strany státu na podporu rodin. Ale nejsem si jistá, že je k tomu společnost, nebo spíše politická reprezentace dostatečně zralá,“ řekla Kocourková v rozhovoru pro Ekonom a zároveň tlačí na to, aby stát dal na umělé oplodnění více peněz. Obojí už je součástí koncepce, která putuje po připomínkách mezi jednotlivými ministerstvy.

Rodí se tady nový nárok na státem financovanou umělou výrobu dětí single nebo lesbickým ženám. Progresivisté budou mít radost, že uměle změnili svět. Andrej Babiš zkasíruje miliardy. Celá koncepce je poměrně rozsáhlá. Jsou v ní demografické prognózy i socioekonomické analýzy. Autoři ale úplně ignorují nezpochybnitelný fakt potvrzený psychologickými výzkumy. Největší šanci na štěstí a úspěch v životě mají děti z úplných harmonických rodin. Pak ty, které si přes rozchod dokáží udržet dobré vztahy s oběma biologickými rodiči. Ostatní děti mají handicap, s nímž se musejí snažit vyrovnávat. Stát chce tedy řešit demografickou krizi tím, že bude uměle vyrábět děti, které jsou už na startu znevýhodněny.

Nejvíc nebezpečné ale je, že se rozmělňuje ten ideál tradiční přirozené rodiny, k němuž by měli lidé směřovat. Stát jim nabízí alternativu. Je to, jako by je nabádal. Nemusíte se snažit budovat funkční rodinu, v níž byste mohli mít děti. Stačí skočit na kliniku a bude umělé dítě. Posedlost diskriminací pak vede k tomu, že všechny ty modely budou muset být vydávány za stejně hodnotné.

Norsko zaplatí mužský rod chůvy

Ostatní představy o podpoře rodin už jsou v porovnání s tím o ligu níž, pokud jde o jejich vliv na formování společnosti. Jsou to různé finanční pobídky a služby, které bez vážných potíží může příští kabinet, jenž bude jinak ideově nastavený, změnit.

Velká část stojí na tom, nabídnout místa v různé kolektivní péči o děti rodičům, kteří pracují. Marksová přichází s nápadem „mikrojeslí“. Má to být skupina dětí od půl roku do čtyř let, o něž pečuje na účet státu vždy jedna chůva. Následuje už tradiční nárok na místo v mateřské škole nejdřív pro čtyřleté a později i pro tříleté děti. O tom, co jsou pro autory priority, vypovídá dobře zápis z jednání, když se 28. června koncepcí rodiny zabýval vládní Výbor pro sladění pracovního, soukromého a rodinného života. „Hlavním úkolem platformy je diskuse nad ideovým, hodnotovým rámcem programu mikrojeslí či například akreditace chův. V souvislosti s tímto termínem ‚chůva‘ vznikl návrh na vytvoření podnětu, který by řešil jazyk – neexistuje totiž ekvivalent slova ‚chůva‘ pro mužský rod, ale třeba i ‚mateřská škola‘ je v tomto názvu podle některých členek Výboru diskutabilní. Bude se také diskutovat o rozšíření výboru o zástupce či zástupkyni ministerstva školství. Zdůrazněna byla také větší potřeba osvěty v tématu sladění rodinného života s pracovním. Ať už formou konferencí v rámci projektu z norských fondů, který Oddělení rovnosti žen a mužů realizuje, či formou kulatých stolů s ředitelkami školek.“

Zajímavé pro pochopení myšlení autorů koncepce nové rodiny je i zahraniční inspirace. Jako příklady „dobré praxe ze zahraničí“ se uvádí Německo, kde je podobně jako v Rakousku vysoké procento dětí předškolního věku „v zařízeních péče o děti“. Pak se také vyzdvihuje, že v Německu byl v roce 2013 zaveden „právní nárok na umístění dítěte do služby péče o dítě v prvním roce věku“. To, že je na prvních dvou místech dobré zahraniční praxe citované právě Německo, je pozoruhodné. Právě Německo má totiž nejnižší míru porodnosti v Evropě. Ani od roku 2013 se na tom nic nezměnilo. Na to, aby rodiče malých dětí za každou cenu „slaďovali“, se tlačí i finančně. Koncepce nové rodiny počítá se zrušením odpočitatelné položky na manžela či manželku, který nepracuje.

Smazání rolí

Dalším výrazným rysem je snaha o smazání rozdílu mezi rolí žen a mužů. Stát chce finančně motivovat muže otcovskou dovolenou. Už v květnu vláda schválila týden otcovské poporodní péče, hrazený z nemocenského pojištění. Tlačí se i na to, aby na vyšší rodičovskou dosáhly ty páry, které se doma v péči o dítě vystřídají. Jako příklad dobré zahraniční praxe je tady citováno Polsko, kde vláda Donalda Tuska už v roce 2010 zavedla dva týdny otcovské dovolené. Těžko říct, proč je to tak inspirativní, když i po pěti letech zůstává porodnost v Polsku, podobně jako ve výše citovaném Německu, jedna z nejnižších v Evropě. Polky žijící v Anglii, kde žádná placená otcovská není, mají dětí násobně víc. Víc než skutečně prověřené modely se tady servírují ideové představy autorů koncepce, kteří se z velké části rekrutují z oblasti gender studies. Mezi nimi převládá názor, že velkou roli v rozdílech mezi platy mužů a žen hraje to, že ženy vedle práce pečují také o děti. Většina studií ale dost prokazatelně ukazuje, že ženy si prostě přirozeně vybírají jiné obory a jiné pracovní pozice. Často ty, kde jsou nižší platy.

Další prostor, jak nabídnout lidem alternativu k tradiční rodině, přihrál vládě Ústavní soud zrušením zákazu adopcí dětí homosexuály. Prohlásil, že zákon, který to zakazuje, je diskriminační. Kabinetu teď nezbývá než ho změni. A je zjevné jak. Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier už ohlásil, že kabinet bude prosazovat uzákonění osvojení dítěte homosexuálním registrovaným partnerem. Aktivisté prosazující právo na adopci si už před rozhodnutím Ústavního soudu pochvalovali, že soudní cestu ke změnám považují za rychlejší a účinnější než řádnou legislativní. „Obě cesty se doplňují. Nevíte, která bude ta vítězná,“ řekla někdejší aktivistka, dnes Diestbierova náměstkyně Martina Štěpánková v časopise Týden.

Obě cesty se teď propojily a směřují k tomu, že alternativou tradiční rodiny bude uzákoněno právo mít státem financované uměle počaté dítě.