Naše jižní sousedy čeká 4. prosince, tedy tento víkend, reparát prezidentských voleb. V těch – jak známo – 22. května zvítězil bývalý předseda Zelených Alexander Van der Bellen naprosto těsným rozdílem šesti desetin procentního bodu (50,3 % : 49,7 %) nad kandidátem Svobodných (FPÖ) Norbertem Hoferem. Zatímco po sečtení hlasů odevzdaných staromódně přímo ve volebních místnostech vedl Hofer, výsledek nakonec zvrátily korespondenční hlasy.

A protože se v mnoha volebních místnostech korespondenční lístky počítaly a nedbalo se při tom moc na formální pravidla (obálky se otevíraly dřív než v zákonem stanovenou dobu, v některých případech bez účasti zástupce Svobodných), Ústavní soud ve Vídni vyhověl stížnosti Hoferovy strany, že teoreticky mohlo dojít k podvodům, aniž by nějaké skutečné falšování ve prospěch Van der Bellena bylo prokázáno. Termín reparátu stanovený původně na začátek října poslanci o dva měsíce posunuli, když prý ministr vnitra zjistil, že pořádně nelepí volební obálky – čili opět korespondenční volba.

Odpovědí na to by v každém normálním státě bylo zrušit nikoliv jenom výsledek nebo termín voleb, ale vůbec možnost hlasovat poštou. Jenom během listopadu vyšlo najevo několik případů, kdy se na Facebooku objevily nabídky odkupu volebních lístků (bianco podepsaných prodávajícím). Policie případy vyšetřuje, jak jinak, s plnou vážností. Existuje tušení, byť obecné – protože kdo se půjde udat pro porušení volebního zákona? –, že se touto cestou skutečně dá s volbami rozsáhle manipulovat. Touto cestou se totiž volič nemusí identifikovat, stačí podpis na poslaném lístku.

Do první prezidentské volby letos na jaře se nechalo zaregistrovat 890 tisíc korespondenčních voličů. Vzhledem k tomu, že celkově je oprávněných voličů v zemi něco přes šest milionů, projevilo o tuto atypickou formu hlasování zájem neuvěřitelných 12 procent voličů. V květnu hlasovalo pro Van der Bellena jen o 31 tisíc občanů víc než pro Hofera. Při tak těsných poměrech může mít svůj význam, řekněme, hlasování v mnoha muslimských rodinách, kde patriarcha může určovat hlasování a zkontrolovat lístky všech dospělých (muslimové mají v západoevropských zemích ve zvyku skutečně výrazně volit levici, ve Francii při minulých prezidentských volbách 9:1), anebo poměry v domovech důchodců či léčebnách dlouhodobě nemocných, kde mohou obálky s lístky jít přes pana ředitele. Rakousko dosáhlo jisté proslulosti v tom, že v něm i místa ředitelů domovů důchodců mohou být obsazena stranicky.

Všechny možné pochybnosti o korespondenční volbě se zatím rozbíjejí o fetiš vysoké volební účasti. Ale ten fetiš si osvojili socialisté a lidovci, když začaly klesat jejich zisky v relativních i absolutních číslech – a není to zas tak dlouho.

Politicky jsou tyto volby do jisté míry generační souboj. Hoferovi bylo teprve 45 let, zato Van der Bellen brzy oslaví 73. narozeniny. Profesor Van der Bellen ztělesňuje generaci osmašedesátníků – progresivistů, kteří by v jeho postavě symbolicky také v Rakousku dovršili svůj dlouhý pochod institucemi. Hofer by naopak znamenal, že dnešním (stárnoucím) elitám, tvořeným osmašedesátníky a jejich odchovanci, lid vypověděl poslušnost. V řádu věcí je i jakási mezigenerační rivalita a naopak přesgenerační spřízněnost. Mladí lidé tíhnou ke starouškovi Van der Bellenovi a proti svým rodičům. Proto se všechny strany s výjimkou Svobodných spojily v parlamentu, aby se reparátu voleb směli účastnit i teenageři, jimž 22. května ještě nebylo předepsaných šestnáct roků, ale 4. prosince už bude. Předpokládá se přitom, že šestnáctiletí budou houfně volit pana profesora.

Rakouská prezidentská volba se může samozřejmě stát „jen“ ozvukem posunu, jehož jsme byli svědky v Británii nebo ve Spojených státech. Van der Bellenovi udělali na konec této kampaně jeho příznivci společenský galavečer, kde se vedle různých jmen rakouského veřejného života objevily takové strhující osoby budoucnosti jako Aleksander Kwaśniewski, Romano Prodi – nebo mýtař Georg Kapsch z firmy, ano, z firmy Kapsch. Kampaň zeleného profesora má trvalou schopnost sbírat velké dary i od soukromých, přirozeně zámožných sponzorů, zatímco Hofer zůstal odkázaný na stranickou kasu.

Hoferovi, kterého širší veřejnost ještě před rokem vlastně neznala, se mezitím podařilo to, že si na něj ona veřejnost rychle zvyká. Je to sice svobodný, tedy „extremista“, ovšem s příjemným, nedryáčnickým vystupováním. Svobodní věří, že příchod jejich kandidáta do prezidentského úřadu dál urychlí oddémonizování značky FPÖ a předseda strany Heinz-Christian Strache pak konečně získá prvenství v parlamentních volbách. Anebo to může účinkovat obráceně: Svobodní se konečně uplatní v prezidentské volbě a ve volbách do parlamentu už přijdou zkrátka. Vzhledem k tomu, že Strache se výrazně víc než Hofer v minulosti projevoval jako člověk s výstředními názory – na kapitalismus, na Ameriku, ovšemže i na historii německého nacionalismu ve střední Evropě –, bylo by možná lepší, kdyby teď vyhrál Hofer a Svobodní se voličům přejedli.

Kandidát Svobodných má potíž s hospodářským liberalismem, v kampani vystupoval proti dohodě o volném obchodu EU–USA, známé jako TTIP. Van der Bellen, původně pro TTIP, ho následoval (není to jediná podobnost s duelem Trump–Clintonová). Naproti tomu další nepříjemná stránka Svobodných – partaje po léta vedené mezitím zesnulým Jörgem Haiderem –, jíž byl vždycky arogantní vztah ke slovanským sousedům, je překonána. Svobodní před měsícem v parlamentu oficiálně mluvili o tom, že by se Rakousko mělo připojit k visegrádské čtyřce. A přestože obě vládní strany, socialisté a lidovci, tak radikální změnu evropské politiky odmítají (viz rozhovor s místopředsedou lidovců a ministrem zahraničí Sebastianem Kurzem na str. 16–19), prezident se svou symbolickou vahou může dělat vysoce symbolickou politiku. U nás se málo zaznamenalo, že Hofer jaksi dopředu – nejdřív během své podzimní audience na Pražském hradě u Miloše Zemana a před dvěma týdny i při setkání s Václavem Klausem pro změnu ve Vídni – udělal i jakoby za Svobodné tečku za nepřátelskou Haiderovou politikou vůči České republice, charakterizovanou dvěma výrazy: Benešovy dekrety a Temelín.

Pro Hofera je dnes důležitější odpor proti liberální přistěhovalecké politice evropského establishmentu. Alexandr Vondra používá bonmot podepřený svou čtvrtstoletí dlouhou zkušeností v evropské politice: když se Německu z nějakých důvodů nechtělo přijít s nějakou ideou pod svým jménem, udělalo to za něj buď Lucembursko, nebo Rakousko. Pokud zvítězí Van der Bellen, tato tradice přežije svou smrt. Pokud nezvítězí, zbývá Němcům pro takto nedůstojnou práci v EU jen malé lucemburské knížectví.