Na srdeční infarkt zemřel v 78 letech Ernst Zündel. Byla to osoba, na kterou je asi lepší nevzpomínat, ale jeho „životní osudy“, jeho „tvorba“ a „boj“ jsou zajímavé a příznačné pro jeden důležitý fenomén poválečného světa, tedy pro to, pro co Němci mají termín Holocaustleugner, v němž se spojují jak významy slova popírat, tak i lhát.

Podle klasické knihy Deborah Lipstadtové Denying the Holocaust (česky 2001) má popírání holocaustu předchůdce v první vlně revizionismu, který se brzy po válce objevil ve Spojených státech. V podstatě šlo o pokus relativizovat důvody vstupu USA do války a nastolit tezi, že ta byla Hitlerovi vnucená, a že zakročoval-li proti Židům, pak asi srovnatelně jako Američané, kteří perzekvovali během války Japonce amerického původu. V šedesátých letech uveřejnil svou apologetiku nacistického Německa amatérský historik David L. Hoggan, v níž tvrdil, že „zločiny Spojenců byly surovější, ničivější a bolestnější než vše, co se v těch nejhroznějších obviněních přičítá Němcům“.

Tato první vlna „revizionismu“ se tedy především orientovala na relativizaci německé viny za rozpoutání války a snažila se přikrášlit obraz nacistického režimu, jenž byl více či méně skrytě obdivován.

Druhá vlna už má podobu otevřeného antisemitismu a bez rozpaků popírá samotný holocaust, který začne označovat za obrovský podvod spáchaný světovým židovstvem. Židé měli ve spolupráci s vítěznými Spojenci – ti měli špatné svědomí za zločinně vedenou válku s Němci (bombardování) – sestrojit monstrózní „důkazový aparát“, který sloužil po konci války k ožebračení Německa obrovskými reparacemi, které zaplatilo Izraeli za miliony imaginárních mrtvol.

Tato teorie obrovského spiknutí je obsahem knihy Podvod dvacátého století (1977) Arthura R. Butze, profesora elektroniky z Illinois, rovněž velkého oblíbence extrémně pravicových a rasistických organizací. Němci se nemají za co stydět, psali tito autoři, to mnohem spíš Američané, Angličané a Francouzi: pokud se Němci nechovali k Židům v rukavičkách, nedělali nic jiného, než by dělal každý jiný národ v podobné situaci. 

Mluví-li se o třetí revizionistické vlně, pak ta nenabízí sama o sobě nové „historické“ objevy, ale charakterizuje ji razantní vstup do veřejného prostoru, využívání různých metod a strategií public relations a promyšleného působení na veřejnost. Právě do té vlny patřil Ernst Zündel, neúnavný distributor širokého sortimentu antisemitských a popíračských publikací a brožur, rozesílatel tiskovin, pamfletů a prohlášení, exhibicionista, který si uměl získat pozornost médii, komik a kašpar, který psal rabínům a židovský organizacím, kterým nabízel „přednášky“, provokatér, který se hlásil na místo ředitele Projektu depozitáře dokumentace holocaustu a o Vánocích dával do novin inzeráty s přáním všeho nejlepšího „židovským přátelům“. Nutno říci, že v roce 1995 mu židovská extremistická organizace vypálila byt v Torontu.

Zündel se narodil se v Německu roku 1939, zažil jako dítě „hlad, zimu a nemoci“ a život za „americké okupace“. V devatenácti odešel do Kanady, kde se vyučil retušérem fotografií. V Kanadě ho významně ovlivnil přední antisemita této země Adrien Arcand, který ho představil předním severoamerickým antisemitům. Tehdy se z něho stal „skutečný Němec“, vzpomínal pak Zündel, který nenáviděl současnou spolkovou republiku a mluvil o ní jako o okupované zemi. Šlo přitom o zřejmě schopného člověka, profesionálně patřil v Kanadě k žádaným novinovým grafikům: v dílně mu visela obrovská svastika obklopená obrázky Hitlera a jiných nacistů.    

V Kanadě je popírání holocaustu trestné a Zündel byl poprvé postaven před soud v roce 1985 a odsouzen k 15 měsícům, ale rozsudek byl kvůli procedurálním vadám zrušen. Podruhé se dostal před soud v roce 1988, když byl obžalován za vydání brožury Zemřelo skutečně šest milionů lidí?, kterou už v polovině sedmdesátých let poprvé rozšiřoval v desetitisících exemplářů Angličan Richard Harwood (vlastním jménem Richard Verrall). Zuřivý antisemitismus v ní už ani není zastírán.

Do procesu s Zündelem se tehdy razantně zapojil francouzský profesor literatury Robert Faurisson, jeden z nejagilnějších evropských popíračů, který angažoval bostonského „odborníka“ na plynové komory Freda A. Leuchtera. Ten se vypravil do Osvětimi a po pár dnech „studií“ na místě a několika týdnech zkoumání vzorků doma vydal stostránkovou expertizu, v níž vyhlásil, že v Osvětimi se nikdy žádné zplynování lidí neuskutečnilo. A třebaže byl před soudem odhalen jako technický diletant, stala se „Leuchterova zpráva“ standardní argumentační výbavou „jiné verze historie“, navíc podepřená exaktními metodami přírodních věd. Spolu s plynovými komorami je v ní zpochybněno používání plynu cyklon B, o kterém Faurisson tvrdí, že byl používán pouze k hubení vší. A jako falzum je napadeno i jedno z nejcennějších intimních svědectví z časů holocaustu, Deník Anny Frankové. 

Zündel se pak po sérii soudních procesů a několikaměsíčních vězeňských pobytů přestěhoval do USA, odkud byl však v roce 2003 vrácen do Kanady, tam další dva roky vězněn, pak deportován do Německa, kde byl na něj vydán zatykač za „Volksverhetzung“, štvaní lidu. 1. března 2005 byl dopraven do Německa a v červenci 2005 stanul před soudem v Mannheimu za systematické popírání holocaustu a antisemitské štvaní. K soudu chodil v pracovní helmě a stylizoval se jako mučedník. Tím se skutečně v některých pomatených myslích stal. V roce 2010 byl propuštěn a dožil se časů, kdy to, oč se snažil, už dávno poletuje na internetu k okamžitému použití.