SMS, Krnáčová a širší souvislosti dneška

Svobodní zednáři pro 21. století

SMS, Krnáčová a širší souvislosti dneška
Svobodní zednáři pro 21. století

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Asi nejpodivnější moment kampaně před letošními obecními volbami přišel toto pondělí. Na tiskové konferenci hnutí ANO vyjela topkandidátka Adriana Krnáčová po úřadujícím pražském primátorovi Tomáši Hudečkovi. Ze svého mobilu vylovila více než měsíc starou esemesku od Hudečka, aby novináři viděli, jak primátor žadonil o schůzku. Měla tím jistě být demonstrována míra Hudečkova pokrytectví, jehož TOP 09 jde v metropoli do voleb s heslem-narážkou na Babišovo hnutí: „Kmotři, estébáci, komunisti, fízlové, nedáme vám Prahu.“ A tento Hudeček si dovolí tajně, za zády voličů, Krnáčové „nabízet jednání“ (slova pocházejí z nápovědy, kterou svým čtenářům dodal Babišův server iDNES.cz).

Nedělal bych si o pražském primátoru Hudečkovi přílišné iluze, je až dětsky mocichtivý a možná by ANO pro další vládu nad Prahou nakonec bral. Ale o jeho nejniternější plány tu vůbec nejde, sms „zveřejněná“ Krnáčovou o nich nic nevypovídá. Nemůže posloužit jako důkaz, že by v Hudečkových politických plánech zastávala Krnáčová nějakou výlučnou pozici. Hudeček jí na první udivenou odpověď, o co mu jde, v další sms vysvětloval, že s „ostatními lídry větších stran“ se už sešel, čili že mu takříkajíc chybí do sbírky kontaktovaných lídrů. Když kandidátka ANO i tuto sms přečetla, sama se tím usvědčila buď z hašteřivosti, nebo neschopnosti logicky myslet.

Adriana Krnáčová se rychle vyvíjí v Babišovu pohromu a zdá se, že pokud by volby v Praze skutečně vyhrála, svému šéfovi to u Pražanů dlouhodobě pokazí. Nicméně jako polehčující okolnost pro její sms extempore by tu mělo zaznít, že je asi sama produktem naší informační společnosti, toho, jak se asi o tuzemské politice přemýšlí v kruzích, kde nejspíš sama čerpá svoje informace a představy.

Metadata a nic

V době nekončící informační exploze mají pro společnost stále větší význam metadata, tedy „strukturovaná data o datech“. Termín je mimo branži knihovníků známý například badatelům, když si vyžádají archiválii a na ní najdou heslo o obsahu, původu, rozsahu a stáří. Metadatizuje se však i české politické zpravodajství, které už nějakou dobu dost často vypadá jako dějiště zpravodajských her. Sbírají a vypouštějí se jakési elementární údaje o komunikaci mezi ostře sledovanými lidmi (čas, četnost, případně místo schůzky). Zpravidla nenásleduje žádné přesvědčivé vysvětlení, nic, co by divákovi a čtenáři celou věc vsadilo do kontextu, v lepším případě více či méně přesvědčivé dohady. Tím ale, jak privilegované místo ve zprávách tato metadata dostávají, se čtenáři automaticky sugeruje, že komunikace, o níž tedy nic spolehlivě nevíme, musela obsahovat nějaké nekalosti. Snad jen v takto zdeformovaném informačním prostředí může nějakou začínající političku napadnout, že zaujme prostým faktem, že jí kdosi poslal esemesku, jejíž výpovědní hodnota je pro poškození soupeře téměř nulová.

Nebude asi taky úplně náhoda, že člověk s mentalitou metadaťáka skončí v politické stáji Andreje Babiše, jehož impérium dnes obsahuje zpravodajskou i mediální složku. Vicepremiér se v těchto metadatech vyžíval, než mu zřejmě některý z jeho poradců vysvětlil, že už toho exponování bezpečnostní divize Agrofertu bylo příliš. Je to skutečně sběr dat typický pro zpravodajce. Nicméně ani zpravodajci snad nechodí za vedením služby nebo za politiky, kteří jsou příjemci jejich zpráv, s takovými neprůkaznými polotovary. Zpráva o schůzce dává smysl jen tehdy, když k ní existuje důvodné podezření z jiných dějů, zpráv nebo aspoň souvislostí. Metadata potřebují, aby po nich následovala náplň. Taky Karel Randák, který v médiích upíchl fotografie z Monte Argentaria, pro Babiše jednu dobu pracoval.

Toskánská aféra nebyla informačně zcela jalová, alespoň jsme se tehdy dozvěděli, že tu Mirek Topolánek a Marek Dalík bydleli ve vile, u jejíhož „pronájmu“ stál pán s vazbami na JaT.

Zprávy pro lidské červy

Ale co jsme se dozvěděli, když – a to je pouze jeden příklad – se letos, mimochodem během ostrých jednání o postech ve vznikající vládě, Babiš a jeho novináři pohoršovali nad zcela banálním faktem, že se v jedné pražské restauraci sejde předseda lidovců Pavel Bělobrádek, sponzor téže strany Luděk Sekyra a ministr za sociální demokracii Jan Mládek?

Deník Blesk (nepatří Babišovi) z toho potom dokonce vyrobil „tajnou schůzku v luxusní restauraci“. Tak určitě, scházet se v restauraci, která sídlí v pražské Pařížské, to chce univerzitu v konspiraci.

Ale ono to není úplně k smíchu. Jsme tu konfrontováni s pouštěním polozpráv servírovaných čtenáři jako zprávy z jemu nedostupného světa, zpráv, které v něm, který se stejně v duchu považuje za lidského červa, nakonec mají vyvolávat závan tajemna, krátký mžik do exkluzivního světa, jemu navždy upřeného. Od takového pocitu pak asi není daleko k podezření, že tihle boháči v luxusních restauracích domlouvají něco na úkor společnosti. Lidem, kteří ráno vstanou a jdou do práce, se bude těžko vysvětlovat, že kromě jejich světa složeného ze stálých pracovišť existuje svět, v němž pracovní den sestává z řetězu schůzek po kavárnách a luxusních restauracích. A že tento paralelní svět sice na normálního člověka působí nezdravě a dekadentně, přesto je ale nevyhnutelný pro každou moderní společnost, aby se její rozhodovací mechanismy nezadřely. Metadata o schůzkách a esemeskách vybraných lidí jsou jakési zaručené zprávy ze světa svobodných zednářů pro 21. století.

10. října 2014