Někteří intelektuálové tušili Trumpův příchod už před lety

Ti, kdo viděli americkou krizi s předstihem

Někteří intelektuálové tušili Trumpův příchod už před lety
Ti, kdo viděli americkou krizi s předstihem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem v roce 2016 mimo jiné znamenalo obžalobu tehdejšího amerického intelektuálního provozu. Otázky, které Trump otevřel a na nichž zvítězil, komentátoři a experti na levici i na pravici neotvírali. Pokud má být jejich rolí zajišťovat oběh myšlenek a zkušeností ve společnosti, tak v tom naprosto selhali. Opakovali staré mantry, a nevšimli si, že už nikoho neoslovují. Když mladší generace Američanů přemýšlejících o kultuře a politice začala obhlížet postrumpovské ruiny, hledali v generaci otců někoho, kdo to všechno včas viděl a dal tomu výraz. Protože celý dosavadní slovník a optika musely do šrotu. Když se nechcete připojit ani k hysterickému „odboji“, ani nasednout do Trumpova vlaku, ani propadnout nihilismu, hledáte někoho, kdo aspoň viděl. A kdo měl už dávno k současným elitám podobný odstup, jaký máte dnes vy. Příznačně vás v tu chvíli ani moc nezajímá, jestli byl na pravici, nebo na levici.

Krátce po volbách obletěl internet citát filozofa Richarda Rortyho. Zemřel v roce 2007, ale už v roce 1998 popsal, jak se může dostat k moci někdo jako Trump:

„Odborářům a neorganizovaným nekvalifikovaným dělníkům dřív nebo později dojde, že vláda se ani nesnaží zastavit pokles mezd a export pracovních míst. Přibližně v téže době jim dojde, že bílé límečky z předměstí, které se samy bojí propuštění, nehodlají platit daně na sociální podporu pro kohokoli jiného. V tu chvíli něco praskne. Nepředměstští voliči dospějí k názoru, že systém selhal, a začnou se poohlížet po silném vůdci. Po někom, kdo se postará o to, aby samolibí byrokrati, vychytralí právníci, přeplácení obchodníci s dluhopisy a postmoderní profesoři přestali mít navrch.“

Rorty byl člověk levice, to rozevírání nůžek viděl na prvním místě jako důsledek fungování globalizovaného kapitalismu. Ale levici vytýkal, že opustila pragmatickou a třídní politiku a dala se na postmodernismus. Že rezignovala na americké instituce a rozhodla se bojovat na poli kultury. Právě ty skupiny, na kterých jí tolik záleželo, utrpí největší újmu, prorokoval:

„Jedna z věcí, které se s vysokou pravděpodobností stanou, bude, že všechno to, co za posledních čtyřicet let získali černí a hnědí Američané a homosexuálové, bude smazáno. Laškovné opovržení ženami se zase vrátí do módy. Na pracovištích bude zase možné slyšet slova jako ,negr‘ a ,židák‘. Všechen ten sadismus, který se akademická levice snažila učinit pro své studenty nepřijatelným, se vrátí zpátky jako povodeň. Zášť, kterou méně vzdělaní Američané cítí vůči vysokoškolákům za to, že jim diktují způsoby, si najde svůj prostor.“

Není těžké v tom poznat Trumpa s jeho politickou nekorektností a občasnou nostalgií po dobách, kdy bylo možné nepřátelského demonstranta na mítinku zmlátit. A není těžké zaznamenat levicovou fixaci postavení menšin a všudypřítomný rasismus. Ale to, že jejich budoucí ponížení v zásadě klade za vinu akademické levici, to bylo nové. Ale většina Rortyho díla byla náročná, akademická filozofie a nezdá se, že by to vzbudilo trvalejší renesanci zájmu o něj.

Minulý týden zemřel Angelo Codevilla, intelektuál, který zastával hodně jiná východiska než Rorty. Byl to Američan italského původu, který se přistěhoval v 50. letech až jako teenager, ale byl větší vyznavač amerických tradic a výjimečnosti než většina Američanů. Jeho názory lze směle popsat jako reakční. Ne že by takoví lidé v Americe nebyli, ale existovali na okraji společenského života, vykázaní z mainstreamových institucí a občas dohánění k obskurním spojenectvím. Codevilla naproti tomu v sedmdesátých letech působil v srdci establishmentu – byl vysokým úředníkem senátního výboru pro zpravodajské služby – a byl účastníkem nejdůležitějších zahraničněpolitických diskusí a kroků své doby. Nelze ho tedy označit za nepraktického diletanta. Později učil na Boston University a na Stanfordu, mimo jiné překládal Machiavelliho.

Po republice

V roce 2010 napsal článek Americká vládnoucí třída a nebezpečí revoluce, na kterém by dnes asi nemusel změnit jediné slovo – taky ho víceméně zrekapituloval v předvečer Trumpova vítězství v září 2016 s titulkem Po republice. Jak titulek napovídá, měl za to, že Spojené státy už nejsou republika, jak ji otcové zakladatelé zamýšleli, nýbrž impérium. Ten termín se docela vžil a používají ho kritici americké zahraniční politiky na levici i na pravici. Ale nejen oni. Mají tím na mysli růst moci exekutivy a úřadů na úkor legislativy a lokální demokracie. Analogie se starým Římem je záměrná – císařství si taky zachovalo mnoho formálních prvků republiky.

Codevilla není levičák, a tak tu neblahou historickou výhybku nevidí v 60. letech. Jde dál do minulosti, až k progresivistům Woodrowa Wilsona a pak do doby New Dealu, kdy se začala přesouvat pravomoc do různých vládních agentur, jimž Kongres dával bianko šeky na to, jak budou hospodařit a jaké předpisy se silou zákona budou vydávat. Dnes se kongresmani nenamáhají předstírat, že čtou zákony, které schvalují, ani že je zajímá, zda jsou v souladu s ústavou, nebo ne.

Toto rozrůstání státu se stalo základem vzniku nové vládnoucí třídy. Ta má několik znaků. Spojuje ji přesvědčení, že obyčejným Američanům se nedá věřit a jsou to zaostalí ignoranti. Vládnoucí třída je musí formovat, vést, a to k jiným ideálům než těm ztělesněným americkou ústavou, předělávat je k obrazu svému. Vládnoucí třídu totiž spojuje to, že si je jistá tím, že její vzdělání z ní činí majitele „vědecké“ pravdy. Už Wilson toužil „učinit mladé muže tak odlišnými od jejich otců, jak to jen lze“; a tatáž linie se táhne snahou zbavit co nejvíc práv rodiče a dát státu do rukou co největší moc formovat děti.

Ekonomicky spojuje vládnoucí třídu závislost na vládě – ať už pracují ve veřejném sektoru, nebo v soukromém. Protože uspokojovat priority zhmotněné ve státních předpisech je jistější cestou k výdělku než nabízet na trhu zboží a služby, o které lidi stojí. Organizovaná republikánská strana je v zásadě uskupení lidí s jistými menšinovými charakteristikami, kteří se ucházejí o místo u tohoto stolu. A celá tato třída je institucionálně zkorumpovaná a mnohem méně kompetentní a meritokratická, než o sobě tvrdí (Codevilla koneckonců psal během velké finanční krize).

Lidi v opozici označuje Codevilla pojmem „strana venkova“ a jejich slabost spočívá v tom, že nejsou zdaleka tak homogenní jako vládnoucí třída – jsou kulturně a názorově různorodí. Taky byli systematicky připraveni o možnost kultivovat ctnosti samosprávy – Codevilla třeba vypočítává, že v roce 1940 měli Američané příležitost zasedat ve 117 tisících školských rad, zatímco dnes může dvojnásobný počet obyvatel ovlivňovat vzdělání svých dětí jen v 15 tisících okrscích. Teze o nevhodnosti prostých lidí pro demokracii se tak stává samonaplňujícím se proroctvím.

Ze současných autorů asi nejvíc Codevilla žije v psaní Christophera Caldwella. Ten ve své letošní knize Věk nároků (The Age of Entitlement) nabídl pohled na dědictví zákona o občanských právech, schváleného v šedesátých letech: půlka Ameriky ho pochopila jako stvrzení rovnosti coby rovných příležitostí, druhá půlka jako příslib rovných výsledků. Když ty se během pár let nedostavily, přišly černošské nepokoje a radikálové. Právníci a soudci pak systematicky, strategickými soudními spory, vynalézali další a další skupinová práva a nároky. Žily tak vedle sebe dvě Ameriky, každá se svou vlastní ústavou. Reagan hrál podle Caldwella zvláštní hru: tu tradiční Ameriku rovných příležitostí ujišťoval, že je na její straně, ale tu druhou ústavu rovných nároků nezrušil. Krmil ji za cenu rozpočtových deficitů. Zvolení Trumpa byl podle něho pokus, možná poslední, té tradicionalistické Ameriky o vzpouru.

S Caldwellovou knihou jsou dva problémy. Jednak vás napadne, jak může docházet k analogickému vývoji v jiných zemích, které nemají ani americký zákon o občanských právech, ani americkou justici, ani Reagana. A jednak z celé knihy vyplývá, že s černochy je zvláštní problém, ale Caldwell nikdy neřekne naplno, jaký a proč. Ovšem kdyby řekl to, co si myslíte, že si myslí, asi by se jeho život hodně změnil k horšímu.

Vzpoura elit

Z těch, kteří viděli daleko, došel snad největšího rozšíření Christopher Lasch. Mezi lidmi označovanými jako „postlevice“, ale ani mezi „postliberály“ se asi žádná kniha z roku 1995 nečte tolik jako Laschova Vzpoura elit, která vyšla rok po jeho smrti. Lasch, který taky začínal na levici, byl ve své opozici jejímu „kulturnímu obratu“ a boji za odstranění všech omezení systematičtější než Rorty. „Příslušníci dělnické třídy a nižších středních vrstev chápou to, co vyšší vrstvy ne – že to, do jaké míry je člověk schopen mít kontrolu nad společenským vývojem, nad přírodou, nad lidským tělem a nad tragickými stránkami lidského života a dějin, má své dané meze,“ psal. Protože věří v meritokracii, „mají chabé pochopení pro jakoukoli vděčnost vůči předkům nebo závazky zděděné z minulosti. Považují se za elitu, jež vděčí za své postavení výhradně vlastnímu úsilí“. A pak vypočítává, jak se elity izolovaly od sociální reality – posílají děti do soukromých škol, žijí v enklávách chráněných soukromými bezpečnostními službami. Načrtl tak to, co v roce 2012 podrobně popsal Charles Murray v knize Coming Apart.

„Nejen že nechápou, proč by měli platit za služby, které už nepoužívají. Mnoho z nich už se nepovažuje v žádném podstatném smyslu za Američany, kteří jsou v dobrém i ve zlém nějak zainvestováni do osudu Ameriky. Díky vazbám na mezinárodní kulturu práce i volného času jsou mnozí členové elity hluboce lhostejní k perspektivě národního úpadku,“ pojmenovává Lasch téma, které se v mainstreamu začalo otvírat nesměle po finanční krizi a pak silněji s příchodem brexitu a Trumpa.

Ale Lasch rezonuje nejen v takovýchto přímočaře politických pasážích. V roce 1979 vydal knihu Anatomie narcismu, která popisuje psychologii lidského typu, který se tehdy mohl zdát marginální, ale dnes, v éře masového blouznění zprostředkovaného sociálními sítěmi, se jeví jako rozhodující společenská síla. „Nový narcista není sužován vinou, ale úzkostí. Nesnaží se vnutit ostatním své jistoty, ale najít v životě smysl. Je osvobozen od předsudků minulosti natolik, že pochybuje i o realitě své vlastní existence. Je sice na povrchu uvolněný a tolerantní (…), ale vzdává se bezpečí skupinových loajalit a dívá se na všechny jako na rivaly v získávání výhod od paternalistického státu. Jeho postoje k sexu nejsou puritánské, nýbrž permisivní, ale osvobození od starodávných tabu mu sexuální mír nepřináší. (…) Vychvaluje kooperaci a týmovou práci, a přitom v sobě chová hluboce antisociální impulzy. Chválí respekt k pravidlům a regulacím v tajném přesvědčení, že pro něj neplatí.“

Není divu, že tato pasáž je často citována v éře, kdy se progresivní děti dožadují pozornosti byrokratů a manažerů kvůli stále chiméričtějším ústrkům a kdy jsme na sociálních sítích svědky zoufalého žadonění o uznání i krutých soubojů o status privilegované oběti. A není divu, že lidé léta společností vedení ke konformismu se pak najednou vzbouří a druhdy banální otázku, zda jsou očkovaní, považují za frontální útok na svou autonomii a důstojnost.

K čemu to je, připomínat si, co někdy někdo zajímavého řekl? Možná k tomu, že si člověk uvědomí, že má smysl se snažit porozumět tomu, co se ve společnosti děje, že to je s použitím schopností běžných smrtelníků možné. A za to pak člověk může zakusit i respekt k těm, co byli před námi.

A na ty myšlenky není pozdě, i mezi lidmi, kteří třeba nečtou, se šíří jakoby osmózou, protože odpovídají potřebě po výstižném pojmenování. Od popových hvězd očekáváme, že budou buď plácat hlouposti, anebo opakovat nějaké konvenční fráze, které je naučí PR manažeři. Jaké je to pak překvapení, když zpěvačka Lana Del Rey řekne letos v lednu v rozhovoru pro BBS: „To šílenství s Trumpem… Jakkoli to bylo špatné, bylo potřeba, aby se to stalo. Potřebovali jsme reflexi největšího problému našeho světa, a to není změna klimatu, ale sociopatie a narcismus. Zvlášť v Americe. Není to kapitalismus, je to narcismus.“

2. října 2021