Čtenářům Týdeníku Echo se ta zpráva už asi donesla. Šéf hnutí ANO Andrej Babiš a jeho partnerka Monika se po mnohaletém společném životě vzali. Pana Babiše si u nás v redakci docela všímáme, ani tenhle významný přelom v životě magnáta české ekonomiky a politiky se asi nedá přehlédnout. Do kalendáře tuzemských událostí také byl zanesen s, řekněme, zvýšenou péčí. Svatba byla ohlášena v květnu, brzy potom, co byl Andrej Babiš odvolán z úřadu vicepremiéra a ministra financí, zasazená do kontextu předvolební kampaně, v níž tak AB získá publicitu navíc. Dalo se aspoň předpokládat, že pozitivní. A stalo se.

Svatba Andreje a Moniky Babišových také měla jakési širší poselství než závazek dvou lidí ke společnému životu. Hodně svateb je takových, naplánovaných do nejmenších detailů, aby všechno bylo správně, aby se všichni dobře najedli a napili, bavili se a neporvali, aby obřad a oslava odpovídala představě, kterou o sobě sezdávaný pár chová a již je třeba vykreslit přítomným – přímo i prostřednictvím masmédií. I s ohledem na to se vybírá místo, program, všechno, některé páry si řeknou ano na louce a pozvou pak hosty k veganské tabuli, jiné třeba v ringu a uctí společnost steakem mezi dvěma řízky.

Novomanželé Babišovi se při plánování svatby nemuseli omezovat ohledy na finance, budiž jim přáno. Dá se předpokládat, že měli svatbu přesně takovou, jakou ji mít chtěli. Takže se vzali na Čapím hnízdě, kde taky jinde. V tom mýtickém srdci babišismu, zemském ráji, kde nadšené dětičky tleskají ručkama při pohledu na roztomilá zviřátka. A kde se scházejí nejmoudřejší hlavy české země, aby sdílely myšlenky, jež budou formovat její budoucnost. A taky je to hmotný důkaz toho, že šéfovi ANO zatím projde úplně všechno, že mu jeho voliči rozumějí a jejich řady se množí bez ohledu na sprosté pomluvy ve věci nějakých dotačních podvodů.

Obrazové výstupy z velkého dne manželé a jejich marketingový štáb udrželi pod kontrolou, množství oficiálních fotografií dokládalo, že výprava svatby se držela stylu běloskvoucí dortovosti. Ženich na těch snímcích působí tu zadumaně, vědom si vážnosti okamžiku, jindy vitálně, jako člověk, který umí „zapařit“, o čemž ostatně jeho tým veřejnost průběžně přesvědčuje i na Babišově facebookovém profilu. Velice podstatnou zprávu ale čerstvý ženich vyslal tím, nač se na jeho svatbě „pařilo“ – novomanželům a jejich hostům zahrál a zazpíval Michal David.

Až doposud byla za hlas Andreje Babiše na tuzemské popscéně považovaná kapela Kryštof, svým způsobem to bylo a snad i nadále je ideální spojení. Podobně jako politický program Babišova hnutí jsou i texty té populární skupiny těžko srozumitelná skrumáž slov, jejíhož významu je těžké se dopátrat, mohou znamenat prakticky cokoli, ale mezi početnými fanoušky mohou vyvolat dojem jakéhosi básnění. Podobně i Babišovy proudy vědomí na politická témata mohou v příznivě naladěném posluchači vyvolat dojem, že jsou vyjádřením nějakých myšlenek. Michal David je ovšem ve srovnání s Richardem Krajčem mistr přesného a lapidárního vyjádření. „Kolu pijeme spolu“ –  tady není prostor pro vícero interpretací. Především ale: Michal David je dnes ztělesněním jakési kontinuity lomozícího kolovrátku, která přesahuje režimy i generace. Andrej Babiš sám sebe prezentuje jako politik pomalu revoluční, přišel zvenku do světa „tradičních stran“ a chce ho odstranit, makat na tom, nebýt politikem, řídit stát jako firmu, všichni to už znají zpaměti.

A ano, jeho rétorika a zakaboněná naštvanost, jež ji podbarvuje, nějakým způsobem souzní s tužbami velké části voličstva. Kulturně ale Andrej Babiš a jeho dost možná přicházející stát revoluční sílu nebo vizi nepředstavují, vlastně naopak, vrcholí v něm (alespoň zatím, bůh ví, co ještě přijde) důležitá místní tradice – broukismus pytlíkismus, který si občas orazí v rytmu osmdesátkového diska, aby tak načerpal sílu k dalším výkonům. Odpoutaný od tradic, měřítek si popaří. Naváže kontakt s lidem.

A navíc, dát českému světu najevo, že mám na své straně Michala Davida, to je skutečná demonstrace síly. Protože hlas toho zpěváka skladatele je – s krátkou přestávkou na počátku devadesátých let – hlasem nejenom české zábavy, ale i české moci – nebo aspoň jedné z jejích tváří. Tým, který ho má ve svých řadách, je „ten správnej tým“ a teď velmi pravděpodobně i ten vítězný.