Minulý týden vyvolal v Londýně pozdvižení guvernér Bank of England Andrew Bailey. Před poslanci rozpočtového výboru parlamentu prohlásil, že tváří v tvář sílící inflaci se cítí „helpless“, bezmocný, jak zdražování zabránit. Rostoucí ceny potravin označil za „apokalyptické“. „Je to víc než nepříjemné. Odhadovat inflaci 10 procent a pak říct: z 80 procent s tím nemůžeme nic dělat. Je to extrémně obtížná pozice,“ prohlásil Bailey.

Britská centrální banka má stejný mandát jako Česká národní banka. Udržovat stabilní ceny, které neklesají ani nestoupají o víc než dvě procenta. Prohlásit při pětkrát vyšším tempu zdražování, že s tím neumím nic dělat, je fakticky rezignace na roli, kterou v souboji o stabilitu cen Bank of England má. Andrew Bailey prohlásil, že je to největší test, jakým centrální banka prochází za pětadvacet let od chvíle, kdy získala v roce 1997 za labouristické vlády Tonyho Blaira nezávislost. Do té doby rozhodovalo o nastavení úrokových sazeb ve Velké Británii ministerstvo financí.

Když banka spí za volantem

Andrew Bailey už nějakou dobu čelí od ekonomů, investorů i politiků ostré kritice za to, že „spí za volantem“. Že nejednal včas, když se začaly ceny zvedat, a nechal to dojít až k jejich vzestupu o 10 procent. Vládnoucí britští konzervativci Baileyho ostře kritizují za to, že dopustil tak velký propad život úrovně. Člen bankovní rady Bank of England Michal Saunders řekl, že inflace mohla být nižší, pokud by Bank of England začala zvedat úrokové sazby dřív a dala by tím najevo, že je proti zdražování připravena udělat cokoli. Velká Británie má při inflaci 10 procent stále úrokové sazby na jednom procentu.

Britská libra se ale v reakci na guvernérova slova nepropadla. Ten den naopak posílila. Baileyho výrok totiž zastínila nová čísla o nezaměstnanosti. Ta je ve Velké Británii nízká navzdory rekordnímu zdražování téměř za padesát let. Níž než na současných 3,7 procenta byla naposled v roce 1974. Inflace je naopak nejvyšší za posledních třicet let. Ekonomové jsou přesvědčeni, že právě nedostatek lidí a nízká nezaměstnanost budou dál tlačit na zvyšování platů a hnát ceny dál vzhůru. „Přestože ekonomika se v březnu propadla a už v této chvíli může být na hraně recese, růst pracovních příležitostí sílí a u platů dokonce akceleruje,“ řekl pro Financial Times Paul Daley z Capital Economics. S tím, že růst sazeb je nezbytný, jinak se zdražování dál zesílí.

Defétistická slova guvernéra Baileyho o bezmocnosti rozdráždila britského premiéra Borise Johnsona. Prohlásil, že v žádném případě nesdílí pesimismus Bank of England, že by se nedalo s inflací nic dělat. „Nemyslím si to. Tahle země má skvělou budoucnost. Musíme se ale vypořádat s krátkodobou globální inflací, která je vyvolaná pandemií, přetrháním obchodních vazeb a rostoucími cenami energií. Ale my to zvládneme.“ O tlaku na růst platů a o tom, že i britská inflace zdaleka nemá jen globální, ale i domácí důvody, už ale Boris Johnson mlčí.

Pasivní guvernér velké inflace

Britský příběh se v mnohém podobá našemu. I u nás ceny tlačí nahoru nejen globální důvody, ale prudký růst příjmů v posledních dvou letech především u státních zaměstnanců, kterým Andrej Babiš v covidu přidával a rozšiřoval jejich počty. Plus rekordně nízká nezaměstnanost, kterou máme se 3,4 procenta ještě nižší než Britové. Firmy si stěžují, že „nejsou lidi“ a jejich nedostatek je tlačí do zvyšování platů. Česká národní banka ale na rozdíl od Adrewa Baileyho nespí za volantem. Od podzimu úrokové sazby rychle zvedá. Až naráží na silný odpor politiků. Především Andreje Babiše, ale aktuálně i prezidenta Miloše Zemana. Ten veřejně vystoupil s tezí, že zvýšení úrokových sazeb inflaci nesnižuje. Proto si za nového guvernéra vybral současného člena bankovní rady Aleše Michla. Dlouhodobého odpůrce zvyšování úrokových sazeb, který tvrdí, že to nemá smysl, protože inflace je globálního původu a Česká národní banka s ní nemůže nic dělat. Zvyšováním úroků by prý jen dál zdražovala lidem a firmám úvěry, čímž by přispívala k vzestupu cen a poslala ekonomiku do recese. Při svém jmenování na Pražském hradě Aleš Michl rovnou řekl, že on sazby zvyšovat nebude a máme se připravit na dva roky vysoké inflace. Koruna v reakci na to dramaticky oslabila. Česká národní banka musela proti oslabování zasáhnout po mimořádném měnovém zasedání. Musela intervenovat proti vlastnímu guvernérovi.

Přestože se to na první pohled nezdá, jsme ještě v horší situaci než Britové, kterým aspoň stále posiluje libra. Tím zlevňuje zboží z dovozu a zdražování zmírňuje. Faktor Michl, přestože jeho slova nezní tak strašně jako přiznání „bezmocnosti“ Andrewa Baileyho, je ještě nebezpečnější. Sám Michl ale nemá sílu rozhodovat. Teď se s napětím čeká, koho příští měsíc prezident Miloš Zeman jmenuje na tři uvolněná místa v bankovní radě. Jestli v ní Aleš Michl získá většinu. Pak by úplně jinak vyznívala jeho slova ze jmenovacího obřadu na Pražském hradě. Je tu ještě možnost snižovat inflaci prodejem devizových rezerv a posilováním koruny. To zatím Aleš Michl nevyloučil.

Jak ale trefně říká v rozhovoru pro Lidové noviny bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer, z této inflace se neprožereme. Neodejde sama, jak přišla. Je potřeba s ní něco dělat. Dřív než se lidem uhnízdí v hlavě přesvědčení, že taková inflace na úrovni patnáct a víc procent je novou normou, a začnou se podle toho chovat. „Základní ekonomická historka, tedy výklad skutečnosti, kterým jsme se řídili, byla: peníze mají hodnotu, můžeš o jejich zdroj přijít, je potřeba mít něco našetřeno. Dneska vládne u mnoha lidé úplně jiné vyprávění: rychle to utrať, protože všechno, co chceš, bude za rok mnohem dražší,“ říká Singer.

Všechno utrať, bude dráž

To je základ psychologie inflačních očekávání, která se utrhla z řetězu. Lidé budou utrácet ve strachu z drahoty. Tím budou dál roztáčet ceny. A v práci si říkat o vyšší plat, který jim šéfové v mnoha firmách budou muset dát, nebo jim při nízké nezaměstnanosti utečou jinam. Přesně proto je potřeba inflaci co nejrychleji zastavit. Ne se smiřovat s tím, že se tady na ni dva roky budeme nečinně dívat, jak nabízí Aleš Michl. Za ty dva roky bude zboží klidně o 40 procent dražší než dnes. Ale co je ještě horší: změní se uvažování lidí: vzestup cen si zabudují do hlavy jako normální. Proto je stabilita cen takovou hodnotou a nezbytnou podmínkou prosperity a společenského smíru. Velké inflace vedly v historii k velkým katastrofám, ať to byla předválečná hyperinflace v Německu, nebo zima neklidu v osmdesátých letech ve Velké Británii, kdy se ve vlně stávek začaly rozpadat i základní veřejné služby včetně odvozu odpadků.

Historie nabízí poučení, jak se rychlou razantní reakcí z velkého zdražování dostat. Ten příběh je znám jako éra velké inflace ve Spojených státech. Bylo po obou ropných šocích. Tedy po podobném globálním vlivu, jakým je dnes pandemie a válka na Ukrajině. Ceny energie letěly vzhůru. Vláda to ještě zhoršovala různými kompenzacemi. Je to doba, která dala světu stagflaci. Ekonomicky velmi nebezpečný stav, kdy ekonomika stagnuje nebo padá, ale ceny prudce rostou. Amerika se točila v nebezpečné inflační spirále. Prezidenti Richard Nixon i Jimmy Carter situaci ještě zhoršili státem kontrolovanými cenami, které vedly k nedostatku benzinu i některého zboží. Do toho v roce 1980 nastupuje do čela americké centrální banky Fed Paul Volcker. Dává jasně najevo, že končí doba „levných peněz“ a přichází čas „hodně drahých peněz“. V roce 1980 dosahuje inflace 14,8 procenta. Je tedy velmi podobná našim současným 14,2 procenta. Volcker dva měsíce po nástupu do funkce zvedá s Fedem sazby na 21 procent. Nezaměstnanost se během pár měsíců zvedá na dvouciferná čísla. Přichází ne jedna, ale dvě recese. Začátkem roku 1983 už je ale inflace zpátky na 3,5 procenta a od té doby dodnes jen dvakrát výjimečně a krátkodobě překročí pět procent.

Dnes je s 8,5 procenta zdražování v Americe nejvyšší od Volckerových časů. Proto se na jeho úspěšnou šokovou terapii tak vzpomíná. Americe přinesla dlouhá léta cenové stability. Předchozí éra velké inflace trvala od roku 1965 do zmíněného roku 1980. My zatím zažíváme rekordní inflaci necelý rok. Rychlý zásah proti ní by nejspíš přinesl recesi výrazně kratší. Vybíráme si teď v rozjeté inflační spirále už jen ze dvou špatných řešení. Buď centrální banka nebude dělat nic – a nás čekají roky prudkého zdražování a nestability. Nebo zasáhne jako Volcker. Ceny srazí. Byť se za to zaplatí pádem ekonomiky. Ten ale přijde i v životě s inflací. Jen bude vleklejší a ponese s sebou následky nedůvěry v to, že ceny zas budou stabilní. Je doba, která klade nejen na politiky, ale i centrální bankéře vysoké nároky. My i Británie teď máme smůlu, že nás jimi neprovázejí odvážné osobnosti typu Paula Volckera.