V roce 1966 bylo ve střední Evropě deštivé a studené léto. Příležitostí jít k vodě a ponořit se do ní bylo jen pár, což mohlo tradičně vodomilným Čechům (a Slovákům) kazit náladu. Tyto ohledy nejspíš ale nebyly ty hlavní, proč zdejší tisk zatajil nejdůležitější světové koupání toho roku, možná jednu z nejdůležitějších koupelí ve dvacátém století.

Šestnáctého července 1966 vlezl tehdy 72letý Mao Ce-tung do řeky Jang-c’ a hodinu v ní (údajně) plaval, přičemž překonal (údajně) 15 kilometrů. Dle střízlivějších názorů většinu doby stál ve vodě. John K. Fairbank ve svých Dějinách Číny napsal, že to mezi Číňany způsobilo podobný poprask, jako kdyby britská královna přeplavala kanál La Manche. Opravdu nešlo o jen tak nějaké soukromé koupání. Byla to součást mohutné inscenace, triumfálního návratu předsedy Maa z jihu, ze Šanghaje, kam se stáhl v minulých letech. Návrat na sever – nejprve do střední Číny, pak do Pekingu, jinými slovy do centra moci. Za „Velkým kormidelníkem“ se na místě do vody vrhly tisíce nadšených, oblečených mladých lidí (v Číně nebylo zvykem se koupat a plavat uměl málokdo), kteří svírali v pravé ruce malou rudou knížečku s Maovými citáty a mávali s ní nad hlavou. Slavnostně vyzdobená (lampiony, slavobránou, nápisy s hesly) byla i řeka. Když z ní Mao vylezl a oblékl se do bílého županu, pronesl o jejím proudu, že je „sice prudký, ale když se člověk nebojí těžkostí, nakonec v boji zvítězí“.

Z banální věty se okamžitě – jako skoro pokaždé, když Mao něco pronesl – stalo heslo. S nadšením je opakovaly miliony a miliony hrdel a v kaligrafickém provedení se brzy třepotalo na všech nárožích a ulicích lidové Číny. O Maově „velkém koupání“ jako o předsedově triumfu informovaly všechny čínské sdělovací prostředky, které přinesly v rudém rámu fotografie s velkou předsedovou hlavou podivně umístěnou na hladině. Takže opravdu není jisté, zda plaval. Ponoření velkého tlustého těla předsedy Maa (Číňané jsou drobní a tehdy byli až na výjimky všichni hubení, Maova tloušťka byla obdivovanou součástí kultu) symbolicky odstartovalo Velkou proletářskou kulturní revoluci, jednu z nejšílenějších epizod v dějinách Číny.

Jen takové malé nedopatření

Na Západě se samozřejmě o Maově koupání jako o orientální výstřednosti informovalo a fotografie se přetiskly. Co ale s takovou scénou v novotnovském Československu? Jak její bizarnost – tedy to, že soudruh Mao vlezl do řeky, a tím začala nová, jak se záhy ukázalo, ještě radikálnější, ještě fanatičtější etapa revoluce – přiblížit a vysvětlit občanovi, který si tak nějak zvykl na „normální poměry“? A který je nyní především rád, že ta zdejší revoluce už snad skončila, že komunisté se zklidnili a dají člověku konečně pokoj. Časem možná i trochu té svobody a normálního života, jak je kousek za západními hranicemi v Evropě běžné.

Když listujeme nejčtenějšími periodiky tehdejšího Československa, Rudým právem a Literárními novinami, je zprvu nápadné to mlčení o Číně. V Rudém právu se první zprávy objevují až začátkem srpna, kdy je v Číně kulturní revoluce už týdny v běhu. A jsou to zprvu úplně malé noticky. První zpráva, že se v Číně něco děje, se v Rudém právu objeví 31. července a vypadá jak jen možno nenápadně. Nepatrný článek se jmenuje Čou Jangovy zločiny (titulek je kurzivou, což značí redakční distanc) a píše se v něm, že jistý Čou Jang, vedoucí oddělení propagandy ÚV KS Číny, byl odhalen jako „zrádce, falsifikátor historie a agent buržoasie uvnitř strany“. Jeho kontrarevoluční činnost se kdysi projevila tvrzením, že Mao Ce-tungova teze, jak literatura slouží dělníkům, rolníkům a vojákům, je zastaralá. Tím se „dopustil kontrarevolučního jednání a stal se agentem imperialismu“.

To ale přece čtenáři museli dobře znát! Skoro stejným slovníkem se před patnácti lety odsuzovali domácí agenti imperialismu a články podobného typu vycházely nikoli zastrčené v zahraniční rubrice, ale na první straně, doplněné rozhořčenými dopisy pracujících. A předtím, než to přišlo do středu Evropy, se to samé psalo, když probíhaly procesy v Sovětském svazu. Každému muselo dojít, že v Číně se zase jen v další vlně opakuje masová forma státního zločinu, chronický průvodní jev každého komunismu. Jednou se mu říká stalinismus, pak maoismus nebo třeba kimirsenismus. Za pár let polpotismus, jímž komunismus dosáhne téměř ideálu: vyvraždí skoro celou populaci. Lišit se budou výrazové prostředky a okolnosti, ale vždy půjde o něco velmi podobného, velmi krvavého, brutálního a velmi, ehm, „vznešeného“. Neboť vždy se to vraždění děje v zájmu nejušlechtilejších ideálů. 

Ovšem co nyní s dalším kolem „kulturní“ revoluce v poklidném Československu? Vždyť tím zdejší komunismus už prošel a komunisté, a nejen ti reformní, by nejraději dělali, že to byl jen jakýsi omyl na cestě. Jakési nedopatření, které se už nebude opakovat, protože myšlenka je samozřejmě správná. Prekérnost situace spočívala v tom, že Čína v jakési děsivé karikatuře předváděla světu to, co je v komunistické ideji pevně přítomno jako nějaké děsivé kuře ve vejci. Komunisté věděli, že pohled na vyvádění bláznivých, zfanatizovaných výrostků, kteří pobíhají s rudými páskami po Pekingu, Šanghaji i jiných městech, musí v lidech, kteří to nedávno zažili – byť třeba v trochu mírnější a evropštější formě –, vyvolat hrůzu a nechuť k samotné ideji. Věděli, jak napsal v říjnu 1966 reformní komunista Jan Štern v Literárních novinách (a byl to v nich první jakýsi komentář k dění v Číně), že když zfanatizovaní gardisté vodí své profesory v předklonu a v oslovských čepicích po ulicích, vysmívají se jim, plivou na ně a týrají je, je vysmívána a poplivána sama idea komunismu a revoluční přeměny světa. Představa, že takhle vypadá skutečná tvář revoluce, je musela upřímně děsit. Nelze vyloučit, že i tento zážitek mohl u mnohých z nich vést k definitivnímu rozchodu s komunismem.

Problémy ve velké Číně

S Čínou měl „tábor socialismu“ potíž již delší dobu. První náznaky odcizení se objevily už po XX. sjezdu sovětských komunistů a Chruščovově kritice stalinismu. Tu Mao odmítl jako chybu a přiznání slabosti. Pak následovalo několik let odcizování, na které Západ hleděl se směsicí škodolibosti a naděje. Až v roce 1963 musel i Sovětský svaz oficiálně přiznat, že s nejlidnatější zemí světa, v níž zvítězil komunismus, má zásadní problém a vztahy mezi oběma zeměmi jsou poznamenány hlubokou „roztržkou“.

V podstatě realisticky založený Chruščov se znepokojením sledoval, do jakých bláznivých kousků se čínští soudruzi pod Maovým vedením pouští – zděšení vyvolával hlavně tzv. Velký skok. Museli mu také vstávat zbylé vlasy na kulaté hlavě hrůzou, když na vlastní uši slyšel, jak Mao v roce 1957 říká: „Možná ztratíme 300 milionu lidí. No a co? Válka je válka. Léta uplynou a dáme se do práce a přivedeme na svět víc dětí než předtím.“ Později Mao jako správný básník (jímž v podstatě byl) dodal: „Svět se nezboří, ženy budou rodit, ryby plout...“

Sovětský svaz byl v té době – jako po celou svou existenci – dosti nebezpečnou imperialistickou zemí. Nechat se ale Čínou zatáhnout do světového konfliktu se mu skutečně nechtělo. Také na další sociální experimenty už neměli v sotva se trochu zmátořené zemi příliš chuť. Mao v nich ale hodlal pokračovat. Revoluci si nedovedl představit bez kampaní, bez mobilizací mas, bez neustálých „skoků vpřed“.

Do určité míry se tu opakovala roztržka s jugoslávským Titem, avšak podstatně výstřednějším způsobem. Příčiny hlubokého rozkolu byly přitom evidentní. Čína byla příliš obrovskou, příliš svéráznou, příliš odlišnou zemí, než aby se chovala jako replika Sovětského svazu. Navíc v postavě „Velkého kormidelníka“ měla v čele nezvladatelného, sebevědomého, rozmarného a nevypočitatelného samovládce. Ten si s obrovskou zemí dělal, co chtěl, a řídil se logikou, jíž rozuměl jen on sám. Byl neodstranitelný a nekritizovatelný. A pokud se dostával do těžkostí, pak jen vlastní vinou. Jako se to stalo po krachu jím vyvolaného „Velkého skoku“, šíleného pokusu změnit zaostalou zemědělskou zemi v průmyslovou tím, že jí to prostě nařídí. Decimováni byli především rolníci, kteří například museli odevzdat všechny kovové nástroje na tavbu oceli, v jejíž výrobě měla Čína „předehnat Británii a dohnat USA“… Taková ocel byla samozřejmě k ničemu.

Výsledkem v zemi byl chaos a obrovský hladomor, jemuž na přelomu 50. a 60. let podlehlo podle nových studií 30 až 40 milionů Číňanů, především na venkově. Mao na sebe teatrálně vzal vinu, kterou se mu ovšem soudruzi neodvážili vyčítat. Na čas se stáhl, i když funkce si ponechal. Později se vyjádřil, že se k němu vedení strany chovalo jako k mrtvému příbuznému na pohřbu: s úctou, ale on sám nemohl nic říct.

V roce 1966 vyrazil znovu do útoku. Tentokrát se neměla měnit jen ekonomika, nýbrž hlavně mysl, duch, mentalita. Mao zaútočil jako správný revolucionář zleva. „Bouřit se je správné. Revoluce je dobrá,“ znělo jeho slavné heslo, jímž znovu rozbouřil svou obrovskou zemi. Útok byl mířen na stranické funkcionáře, na technokraty, na partajní byrokracii, de facto na systém. Administrativou Mao vždy jako správný umělec pohrdal, což ho činí bližším Hitlerovi než Stalinovi (těch paralel s nacismem a fašismem je více, ostatně, jsou to všechno rodné sestry). Mao kolem sebe soustředil oddané kádry, opřel se o ministra obrany, maršála Lin Piaa a svou čtvrtou manželku, mstivou fúrii, bývalou herečku Ťiang Čching. Ta měla na starosti reglementaci „umění“ a – dalo by se říct – zajišťovala ideové zázemí. Když se cítil být znovu silný, zaútočil. Obvinil pragmatické funkcionáře a partajní špičky, že „sešli z revoluční cesty a dali se na dráhu restaurace kapitalismu“. Tomu je nutné učinit přítrž. Je třeba obnovit revolučního ducha, zvednout prapor revoluce. Mao vylezl z vln, dal povel: revoluce je jako plavání, provádí se revolucí, v ní se lid učí být revoluční. Je správné dělat revoluci. Palte na štáby! – Tak se jmenoval jeho slavný text, kterým de facto vyzval k občanské válce.

Palte na štáby

Od začátku srpna 1966 začíná i zdejší tisk (Rudé právo) skoro den co den přinášet krátké zprávy z postupu revoluce. Nejsou původní, nýbrž přejaté z agentur nebo zahraničního tisku: především z jugoslávského, případně z deníku italské KS l’Unità. Agentura Nová Čína se cituje doslova, neboť citáty jsou dostatečně výmluvné. Je to svým způsobem napínavé a „zábavné“ čtení, které dává dohromady představu jakéhosi dystopického románu, jenž se odehrává v zemi, kterou zachvátilo šílenství. Peking a další velká města jsou oblepena plakáty s revolučními hesly (ta c’-pao) a s texty, které oslavují Maa a zatracují jeho nepřátele. Všude jsou Maovy portréty, některé dosahují desítek metrů. Města obsadily davy zfanatizované mládeže, Rudých gard (chung-wej-pching). Jejich příslušníci pobíhají s rudými páskami na rukou, mávají rudými prapory, skandují hesla a terorizují každého, na koho ukáží prstem. Vnikají do úřadů, do škol i domácností, kde kontrolují, jak lidé „plní usnesení o odstranění všech feudálních, kapitalistických a buržoasních zvyklostí“. Těmi jsou starožitnosti, sošky, jídelní tyčinky, mořské mušle, porcelánové vany, čajové číšky, talismany, ubrusy, župany, lepší kusy nábytku. To všechno vynášejí z domů a hážou na hromady, roztloukají, pálí a ničí. Terčem revolučního boje jsou ozdobné štíty na domech, tradiční figurky a dekorativní fresky. Rozbíjeni jsou kamenní lvi a draci před vchody domů. Pekingské „Zakázané město“, nejcennější část metropole, je naštěstí úřady uzavřené. I když se objevují výzvy, aby ušetřeno nebylo ani ono na jeho místě byla zřízena výstava idejí Mao Ce-tunga. (Naštěstí Čankajšek odvezl ty nejcennější předměty v roce 1949 při úprku Kuomintangu na Tchaj-wan.) Zavřen je hřbitov pro cizince, neboť na něm leží imperialisté a revizionisté. Stálým terčem útoků je sovětská ambasáda i velvyslanectví jiných zemí, socialistických i západních – britská ambasáda je nakonec podpálena. Když diplomaté protestují, úřady jim doporučí, aby neprovokovali a chodili zadním vchodem. Z veřejných i soukromých knihoven jsou vynášeny a páleny knihy klasiků světové literatury, spisy Shakespeara, Stendhala, Huga, Tolstého, neboť jsou reakční a zpátečničtí. Předseda Mao ostatně řekl, že čím více člověk přečte knih, tím je hloupější. Stačí jedna kniha jeho citátů, sestavená maršálem Lin Piaem. Z té se nekonečně mentoruje, učí se nazpaměť, cyklisté ji mají umístěnu mezi řidítka. Střídavě hledí na cestu a střídavě zírají do knihy a během jízdy vykřikují hesla. Revoluční dělníci a řemeslníci se zapřísahají, že nepošpiní své dílny, obchody a továrny starými kapitalistickými jmény. Rovněž se tedy přejmenovávají ulice a náměstí. Ulice, kde sídlí sovětské velvyslanectví, se mění na „Protirevizionistickou“. Značky sovětských, stejně jako východoněmeckých nebo polských aut, ale i našich tater a škodovek byly strhávány. Místo nich byly na ně lepeny obrázky koho asi jiného než milovaného soudruha Maa…

Desátého srpna přináší Rudé právo zprávu o usnesení ÚV KS Číny o „kulturní revoluci“ (z 1. srpna), jež v šestnácti bodech nastiňuje její hlavní cíle. Tím je prý především nutnost potřít „skupinu, která se vetřela do vedení KS Číny a sleduje kapitalistickou cestu“. „Tyto síly“, píše se v usnesení, „jsou stále silné a urputně se brání, a proto boj proti nim bude třeba ještě několikrát opakovat.“ Řešením je permanentní revoluce, jíž se musí dát volný průběh: „Nebojte se nepokojů. Masy mají jediné východisko, osvobodit se...“

Je to výzva k čistce, kterou mají provést adolescenti. Mladí revolucionáři, děti často ne starší než dvanáct let, propadají frenetickému nadšení. Odstraňují pomníky starých básníků, neboť prý opěvovali feudální zřízení. Hanobí hroby národních klasiků, jejich terčem se stal i slavný malíř Čchi Paj-š’ (1864–1957). Nebyl totiž dostatečně uvědomělý, neboť nemaloval revoluční scény, ale zátiší s krevetami a akvarijními rybkami. Všechno staré musí pominout. Bojovat je především nutné proti „čtyřem přežitkům“, starému myšlení, staré kultuře, starým obyčejům a starým návykům, a pěti skupinám: kapitalistům, statkářům, kulakům, kontrarevolucionářům a pravičákům. Kdo je takto označen, je lynčován a vláčen ulicemi. Na krk si musí pověsit cedulku s hanobícím nápisem, takový člověk nesmí sedět v autobuse, v kině, v restauraci. Kdokoli si na něj může plivnout.

Často je to při vší hrůze groteskní. Změnit se má i pořadí semaforových barev: červená přece nemůže znamenat stop, když je to revoluční barva. V armádě se má zrušit povel „napravo, vyrovnat“ a zavést „nalevo, vyrovnat“, protože všechno napravo je reakční. Rozpustit se musejí šachové kroužky, protože šachy jsou feudálním přežitkem. Zrušit se mají květinové záhony a vykácet okrasné stromy, místo nich se má pěstovat zelenina (to není dejme tomu úplně neracionální). Nesmí se prodávat sluneční brýle, protože je slabost dívat se skrz ně na slunce, jež je symbolem předsedy Maa, který je naším sluncem. Z obchodů zmizely parfémy a kosmetika, neboť je to reakční přepych. Prodávat se nesmějí hrací karty ani jiné společenské hry. Místo zbytečného zboží jsou nabízeny Maovy portréty a Maovy knihy. Nic jiného uvědomělý Číňan nepotřebuje. Maovo učení musí nastoupit na všechny pozice a vést k přeměně duchovních názorů celé společnosti. To je podstata kulturní revoluce: nový člověk, nový mozek, člověk bez mozku. „Ať Maovo učení vede ke smetení všech strašidel a démonů, k rozmetání všech překážek, k dovršení a vítězství velké kulturní revoluce!“ Revoluční vlna je jako prérijní požár, který po celé zemi spálí všechny úpadkové vlivy feudálních a buržoazních tříd, jakož i všech starých návyků, starých názorů, starých obyčejů a vůbec veškeré kultury…

Celý podzim 1966 je zdejší čtenář odkázán na krátké zprávy. Delší komentáře se objevují až v polovině října, kdy Rudé právo pošle do Pekingu redaktora Zdeňka Hořeního, později normalizačního šéfredaktora. Jeho reportáže působí docela realisticky a je z nich patrné, že ani on, jistě skalní komunista, si takhle revoluci nepředstavuje. Racionálně usoudí, že za vším tím šílením jsou pragmatické zájmy Maovy stranické kliky, která prachsprostě zneužila zfanatizovanou mládež k uskutečnění čistky a převratu ve stranickém aparátu. Coby konzervativnímu komunistovi je mu především líto toho času, sil a energie pro vybudování opravdového spořádaného komunismu – samozřejmě sovětského typu.

Vize invalidních sourozenců

Kulturní revoluce skončila v Číně v průběhu roku 1969 vnitřním vyčerpáním a vnějšími represemi, podobně jako jiné šílené dějinné záchvaty: Savonarolova Florencie, radikální husitství, komuna v Münsteru… Velký kormidelník usoudil, že chaosu bylo už dost, a poslal revoluční mládež z měst na venkov. Aby tam šířila ideje revoluce a zároveň aby se prý učila pracovním návykům od rolníků. Za ty dva roky bylo podle odhadů zavražděno, umučeno, usmýkáno nebo i v otevřených bojích zabito přinejmenším jeden a půl milionu lidí (v některých provinciích se Rudé gardy setkaly s odporem dělníků a rolníků). Revoluce za sebou nechala vyčerpanou, zbídačelou, na kulturním dědictví silně destruovanou zemi. A především miliony a miliony poničených životů.

V Československu nad „kulturní revolucí“ bude většina občanů kroutit hlavou a sympatie si věru žádné nenajde. S výjimkou básníka a filozofa Egona Bondyho, jenž v ní mermomocí bude chtít vidět vzpouru proti nenáviděnému socialisticko-kapitalistickému establishmentu a předobraz jakési postkatastrofické utopie, kterou umělecky zobrazí ve vizi undergroundového společenství Invalidní sourozenci – za tento postřeh vděčím sinologovi Martinu Hálovi, který Bondyho znal a mnohokrát s ním o Číně mluvil. Bondy si své iluze o kulturní revoluci nikdy nenechal vymluvit.

Mnohem větší odezvu najdou revoluční hesla na Západě, kde za dva roky budou plakáty s Maovou hlavou zdobit průčelí pařížské Sorbonny a jiných vzbouřených univerzit svobodného světa. Kampaň největšího masového vraha v dějinách, v níž se spojovalo komunistické šílenství s orientální lstivostí, tam budou romantičtí studenti vnímat jako „výbuch osvěžující energie a mladistvého odhodlání obrodit starý, nudný, zkažený svět“, jak to popsal historik Tony Judt. Ten starý svět je třeba nejprve zničit, aby na jeho troskách povstal úžasný svět nový. Tento sen se stále vrací – jako noční můra.

V současné oficiální Číně by nejraději na všechno zapomněli.