Minulost odmítá být… minulá, vždycky to tak bylo, a vždycky to způsobí údiv, když se živost historie nějakým způsobem připomene. Možná bychom dějiny rádi viděli jaksi umravněné, muzeální, omezené na to, aby přinášely poučení a vůbec povznášely ducha. Historie ale může mít jiné úmysly. Před několika dny se třeba připomněla v americkém Charlottesvillu, kde se stoupenci rasistické ultrapravice střetli s levicovými kontra protestujícími, záminkou bylo rozhodnutí města odstranit z někdejšího Leeova parku (dnes park Emancipace) sochu generála Roberta Leeho.

Někoho může udivovat, že se lidé vůbec vzrušují kvůli soše člověka, který zemřel před skoro půldruhým stoletím a jejž připomíná pomník starý téměř sto let. Americký prezident včera tweetoval o krásných pomnících, jež je třeba uchovat a z jejichž historie se poučit, a nikoli vymazávat její stopy (je-li ovšem Donald Trump něčím pověstný, hluboká znalost historie to vskutku není). V Česku byl dlouho populární termín „vyrovnání se s minulostí“ (poslední dobou nějak není slyšet). To poučovací a vyrovnávací vnímání minulosti chápe historii jako netečný objekt nějakého – úspěšného či neúspěšného – snažení. Ona se ale vzpírá, jedná podle svého.

Události v Charlottesvillu je možné vidět jako střet stoupenců dvou extrémů – na jedné straně odpudiví rasisté, a dokonce i neonacisté, na druhé zuřivá levice, která se v posledních letech značně činí – třeba na amerických univerzitách. S prohlubujícím se rozdělením americké společnosti je v Charlottesvillu možné vidět temnou předzvěst věcí příštích, ne snad příznak blížící se občanské války, ale neuhasínajícího konfliktu, stavu vzájemného nepřátelství, v němž mizí nějaký společný základ.

Peter Beinart v článku pro The Atlantic připisuje současné vyhrocení také postupující sekularizaci americké společnosti, nová krajní pravice i akademická levice mají společnou svou nenáboženskost. Je v něčem příznačné, že se střetávají o připomínku konfliktu, který byl motivován také nábožensky a o jehož primárním důvodu – otroctví – se někdy mluví jako o americkém „prvotním hříchu“. Tahle metafora může dnes působit archaicky, přežitě, ale v mnoha ohledech je trefnější než udivené výklady o krásných sochách, které přece dnes už nic konkrétního neznamenají. Mluví o jakési neodstranitelné skvrně, která svého nositele nedefinuje plně, ale dlouhodobě poznamenává, nějakým třeba nepostřehnutelným způsobem se přenáší z generace na generaci. Politika identity, kterou prosazuje nová generace aktivistů, jistě je destruktivní a v mnoha ohledech taky prostě hloupá. Bílé identitářství, za něž se manifestuje s útočnými puškami, je v něčem jejím odrazem, přidává k ní pak další rovinu odpudivosti.

Někde na začátku příběhu, který momentálně dospěl sem – a jistě bude dál pokračovat, je ale ten „prvotní hřích“, podivný kontrapunkt vznešených slov Deklarace nezávislosti a preambule americké ústavy a toho, že pro některé jejich autory byla přijatelná redukce člověka na věc, s níž její „majitel“ může nakládat podle libosti, zabít a zahodit, když na to přijde. Nějak dál žije, působí, a že společnost ztrácí schopnost o něm nějakým smysluplným způsobem mluvit, na tom nic nemění.