Deset vět věnoval Andrej Babiš ve svém sjezdovém projevu zdravotnictví. O žádném z jiných věcných témat tolik nemluvil. Teď však není jasné, proč právě o zdravotnictví. Samozřejmě že resort je v problémech, ovšem kdy v posledních pětadvaceti letech nebyl, a obvykle přitom byly větší.

Hledá tedy předseda ANO silné téma do krajských voleb, na kterém by porazil sociální demokracii? Anebo se chce jen pomstít ministrovi Svatopluku Němečkovi, který šikovně ustál dosavadní Babišovy útoky? Nebo Babiš usiluje o vliv v resortu, do kterého právě v těchto týdnech a měsících investuje miliardy? Jednou větou, také ve zdravotnictví přirozeně vzniká otázka, jestli ministr ve střetu zájmů sleduje politický, anebo podnikatelský cíl.

V případě zdravotnictví se však vyplatí vzít vážně, co Babiš skutečně říká. „Nelze souhlasit s tím, že by české zdravotnictví bylo dlouhodobě podfinancované. Ve srovnání s podobně ekonomicky výkonnými zeměmi na tom nejsme špatně,“ zní věta, se kterou se nedá souhlasit ani omylem. Náklady ve výši sedmi procent HDP mají kromě Česka i ostatní země Visegrádu, jejichž veřejné zdravotnictví české úrovně nedosahuje. Jiné středoevropské země, tedy Rakousko, Švýcarsko a Německo, dávají jedenáct procent, a to ještě mají v přepočtu na obyvatele o polovinu vyšší HDP.

Babišovi se dá rozumět pouze tak, že se dostal do úzkých jako ministr financí. Vláda přidala zdravotníkům peníze, aby srovnala výpadek zdravotnických poplatků, zvýšila podle svého slibu mzdy, chybí ovšem peníze na průběžný nárůst nákladů na léčení, který nejde zastavit, pokud se stát neodhodlá stejně jako v komunistických dobách zabránit dovozu moderních technologií. Tak zní dilema, kterému je vystaven ministr financí. Zřejmě dobře tuší, že ve chvíli, kdy začnou zdravotním pojišťovnám a nemocnicím docházet peníze, bude muset nějaké v rozpočtu najít.

Babišův projev pokračoval další větou: „Také zdravotnictví ale stále chybí jakákoli dlouhodobá koncepce, je mimořádně zatíženo korupcí a chybí mu elementární transparentnost.“ Posléze ještě dodal: „Peníze, které by měli dostat lékaři a zdravotnický personál, zůstávají v kapsách dodavatelů předražených přístrojů. To musíme změnit.“ Obě věty mají nápadné rysy populismu, ovšem věcně se z nich dá odvodit překvapivé sdělení, že Babiš chystá úspornou koncepci či reformu, která by zařídila průhledné účty zdravotních pojišťoven a kvalitní dohled nad nákupy nemocnic. Bylo by skvělé, kdyby něco takového Babiš dokázal.

Jak bude Babiš reformovat

Reformní plán, k jehož přípravě se předseda ANO ve sjezdovém projevu zavázal, si zatím může každý vykreslit v těch nejrůžovějších barvách. Například vznikne úřad na regulaci zdravotních pojišťoven, který bude shromažďovat data, kolik pojišťovny platí různým nemocnicím, a pak třeba jejich data zveřejní. Zdravotnické přístroje bude centrálně nakupovat stát a pak je bude přidělovat ústavům podle jejich potřeby. Stát začne regulovat nákup zdravotnického materiálu a stanoví maximální ceny jako u léků.

Nezní to jako velkolepá reforma, ale zmíněnými kroky by se zřejmě došlo k rychlým úsporám v řádu miliard, které by měly navíc trvalý efekt. Možná to vypadá jako příliš dramatické posílení státu, ovšem zřejmě je něco takového namístě – po zkušenosti, že soutěž mezi zdravotními pojišťovnami funguje jen velmi omezeně a že volný trh na regulaci zdravotnictví nestačí.

Zmíněné kroky nejsou žádnými zázračnými recepty, které by nenapadly průměrně vzdělaného manažera nemocnic. Po Babišově sjezdovém vystoupení tedy mohou posloužit jako věcné kritérium pro hodnocení jeho další zdravotnické strategie, nechme přitom stranou možnost, že jejím hlavním účelem bude tlak na neoblíbeného ministra zdravotnictví Němečka.

Ovšem jen nevyléčitelný optimista by věřil tomu, že Babišovo zdravotnické tažení něco přinese. Jisté je, že šéf ANO dosud nedohlédne do zdravotnických detailů. Například v lednu nechal na vládě spadnout pod stůl dokument Nejvyššího kontrolního úřadu, který s podporou úředníků jeho vlastního ministerstva financí požadoval zavedení maximálních cenu u zdravotnických materiálů. Kdyby Babiš na cenové regulaci trval, mohl už mít část svého zdravotnického úkolu splněnou. Také si dosud neosvojil zkušenost dřívějších politiků, podle níž dlouho nepřežije ten ministr, který chce zdravotníkům vzít peníze. Samozřejmě je možné hledat úspory, ale všechny ušetřené peníze je třeba obratem do resortu vrátit a ještě přidat další. To je nutný předpoklad, aby se vůbec něco povedlo.