Rozdílný pohled severských zemí na otázku migrace má i historické důvody

Cosi ošemetného ve státě dánském

Rozdílný pohled severských zemí na otázku migrace má i historické důvody
Cosi ošemetného ve státě dánském

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Evropa se zdánlivě dělí na blahobytný a blahovolný Západ – a chudý a nevlídný Východ. Například i v otázce uprchlíků a vztahu k vlastní identitě. Tato linie ovšem v Evropě vede jinudy a jinak, jak ukazuje jedna severská debata.

Král Norů Harald způsobil rozruch – a zároveň si vysloužil obdiv –, když ve svém projevu příznivě hodnotil současný profil vlastní společnosti: „Norové pocházejí ze severu, středu a jihu. Norové jsou také imigranti z Afghánistánu, Pákistánu, Polska, Švédska, Somálska a Sýrie.“ A vzápětí dodal: „Norové věří v Boha, Alláha, ve všechno a nic.“ Řeč sympatického monarchy, v níž horuje i pro toleranci pro sexuální a další menšiny, pak obíhala po sociálních sítích a lze ji nalézt i na YouTube. (Na okraj poznamenejme, že sám téměř osmdesátiletý Harald pochází z německo-dánsko-britské rodiny a je po několika staletích prvním norským králem, který se narodil přímo v Norsku.)

Křtiny (Michael Ancher, 1888). - Ilustrační foto: Wikimedia.org

Krátce po Haraldově celosvětovém úspěchu zamířila dánská královna Markéta II. do Wittenbergu. Po rozsáhlé opravě tu totiž otevírali kostel, na jehož vrata přibil před čtyřmi staletími Martin Luther své teze. Pro dánské luteránství hrálo toto centrum reformace zásadní úlohu. Královna při té příležitosti dala časopisu Der Spiegel rozhovor, přičemž byla dotázána i na Haraldovu řeč.

Nedistancovala se od myšlenky tolerance ani od vlídnosti k uprchlíkům, ale přece jen dala – vznešeným způsobem – najevo jistý odstup od norského kolegy: „Neřekla bych, že jsme multikulturní společnost, ale žije tu dnes více lidí s odlišnými kořeny, původem a náboženstvím než před 30 lety,“ uvedla. Připomněla, že na základě ústavy je povinna být luteránkou, i když dodala, že její zbožnost ji přibližuje všem věřícím lidem a že „reprezentuje všechny občany dánského národa“.

Vlastně není náhoda, že právě dánská panovnice vyjádřila nesouhlas s Haraldovým postojem, protože vyjádřila pocity a názory, které v Dánsku nejsou zas tak neobvyklé a mají hlubší kořeny než jen současnou krizi. Pod jejím vlivem se však řada věcí dostává více než kdy jindy na povrch.

Být Dánem

Do kontrastu by mělo být stavěno hlavně Dánsko a Švédsko, Norsko je někde mezi nimi. Pro hlavní proud švédské společnosti je velmi důležité cítit se globálním humanitárním premiantem a nejméně národně cítící skupinou na světě. Jakékoli podezření z nacionalismu se léčí zvyšujícími se dávkami sebepopírání a seberozdávání a i debata na toto téma se považuje za nebezpečnou (i když i to se v posledním roce trochu změnilo).

Zatímco Švédové si dovolí pocit výlučnosti, jen když se jedná o jejich kosmopolitismus, Dánové si hrdost na svou identitu nikdy nezakazovali. Souvisí to mimo jiné s tím, že Dánsko dlouho bylo jakousi malou evropskou říší, která měla dokonce své kolonie, a soupeřilo s Německem (a námi, totiž Rakouskem). Porážka roku 1864 a ztráta Šlesvicka-Holštýnska národní cítění u Dánů spíše zakonzervovaly.

Druhým faktorem je odlišná konstrukce národního sebeuvědomění. Dánské luteránství nevypěstovalo u svých nositelů tak silný pocit „viny za úspěch“ jako ve Švédsku. Dánové zůstali spokojenými a veselými lidmi, kteří svou hlučností působí vedle švédských sousedů jako venkované. A s tím souvisí třetí faktor: i když skoro polovina Dánů žije v Kodani a jejím okolí, společnost sama sebe chápe prostřednictvím svého venkova – podobně je tomu vlastně i u nás.

Například chov prasat a pojídání vepřového (o pití piva nemluvě) jsou považovány za klíčové prvky národní identity – identity dosti těžko slučitelné například s islámem, dodejme. Totéž platí o drsném a přímočarém humoru, který může být obrácen proti komukoli a čemukoli, třeba i vůči islámu nebo proroku Mohamedovi. Není náhoda, že známé karikatury Mohameda uveřejnil právě dánský list Jyllands-Posten. To je opět velký rozdíl oproti Švédovi, který by si raději uřízl jazyk, než aby někoho přímo urazil, zejména pokud ho vnímá jako příslušníka nějaké znevýhodněné skupiny.

V dánské televizi bylo možné v září sledovat debatu, v níž představitel Dánské lidové strany Martin Henriksen odmítl odpovědět na otázku, zda přítomný muž nedánského vzezření je, nebo není Dán. Byl jím Jens Philip Yazdani, syn dánské matky a íránského otce, který se v Dánsku narodil a vyrostl. Podle samotného Yazdaniho je Dánem ten, kdo se tak cítí, „je Dánem v srdci“. Henriksen to odmítl jako „trivializaci debaty“ a urážku „generací, které vybudovaly tuto zemi“.

Popírat Yazdaniho dánství je z lidského i faktického hlediska špatné, ovšem Henriksen reaguje na situaci, kdy se rychle mění složení společnosti méně než šestimilionové země. V posledních pěti letech každoročně vzrostl počet přistěhovalců, přičemž šlo o desítky tisíc lidí, jak zevnitř Evropské unie, tak ze zemí třetího světa. I v dobráckém Dánsku se objevily fenomény, jako je posprejování nebo i zapalování táborů pro uprchlíky, nebo naopak sexuální delikty mladistvých uprchlíků na letních hudebních festivalech.

Dánové se začali ptát nejen, v čem spočívá jejich dánskost, ale i jak reagovat na vývoj. Například jedna střední škola nedaleko Aarhusu v tomto školním roce zavedla v části prvních ročníků padesátiprocentní kvótu na počet žáků cizího původu. (O tom, kdo je cizinec, se rozhoduje odhadem podle jména.) Podle novinářky a bývalé poslankyně tureckého původu opatření vytvářejí dojem, že je třeba „chránit bílé před hnědými“, a nahlásila ho Radě pro rovné zacházení.

Ředitel Yago Bundgaard tvrdí, že chce zabránit tomu, aby z jeho školy odcházeli rodilí Dánové. Podle Bundgaarda představovali v roce 2007 na jeho škole žáci cizího původu „jen“ 25 procent, nyní je to 80 procent – a dodal klíčovou větu, že je třeba, aby nově příchozí byli „povzbuzeni k integraci“, což lze jedině ve třídách s vysokým procentem domácích.

Také předsedkyně nové protiimigrační strany Nye Borgerlige Pernille Vermundová volá po tom, aby se propříště Dánem mohl stát jen ten, kdo „může pozitivně přispět a prokázal vůli a schopnost se asimilovat“. Varuje dokonce před „občanskou válkou“ v Dánsku, pokud se situace nezklidní. Akceptuje ovšem příchod uprchlíků, kteří přijdou v rámci pomoci UNHCR. V Dánsku mají i „ministryni pro integraci“. Inger Støjbergová se proslavila už vloni inzerátovou kampaní v libanonském tisku, která měla uprchlíky odradit od cesty do Dánska varováním, že nemají čekat právo na slučování rodin a že neúspěšní žadatelé o azyl budou neprodleně deportováni.

Letos na sebe znovu upozornila, když šla navštívit kodaňskou čtvrť Nørrebro, proslulou vysokým podílem imigrantů mezi obyvateli a občasným voláním po zavedení šaríe. Støjbergová chtěla mimo jiné podpořit manželský pár, jehož bar se stal terčem útoků a vydírání, údajně ze strany mladých přistěhovalců. Na místě ji slovně napadly dvě přítomné Dánky, které ji označily za „nacistku“ a „fašistku“ (posléze je zastavila policie a dostaly pokutu za narušování klidu). Během hovoru s obyvateli čtvrti, z velké části nedánského původu, vyzvala Støjbergová přítomné i nepřítomné, ať si najdou práci a „pomůžou dánské společnosti“. Později na Facebooku dodala, že „Nørrebro nikdy nebude šaríatskou zónou“, a mladíkům obtěžujícím tamní obchodníky vzkázala, že je to pro ně dobře, protože „až vás zadrží policie, budete mít šanci na spravedlivý soud“. Pro spravedlnost dodejme, že ani dánská policie nepovažuje Nørrebro za vysloveně problémovou čtvrť, natož no-go zónu, ale pro řadu lidí jde o symbolické místo, kde je Dánsko o něco méně dánské, než by si přáli.

Antiimigrační sezona

Přímočarost, s níž jsou v Dánsku cizinci vyzýváni k integraci a přizpůsobení se, souvisí s dánskou kulturou, ale i současnou situací. Protiimigrační agendu přijaly prakticky všechny strany včetně současné pravicové vládní Venstre. Vedle toho ale vyrostly další strany kritické k přistěhovalectví, především Dánská lidová strana, která má imigraci jako hlavní téma. Její představitelé na sebe upozornili výroky, jako je doporučení poslankyně Marlene Harpsøeové, aby odmítnutí žadatelé nebyli odesíláni za velké peníze letecky, ale byly jim přiděleny tenisky a oni „odešli pěšky, tak jak přišli“.

V září vznikla Nye Borgerlige, která vedle omezení přistěhovalectví bojuje i za větší svobodu. Je to vlastně libertariánská strana, která chce snížit daně, uvažuje o „dexitu“, tedy vystoupení z EU, a obává se omezování svobody slova v podmínkách, kdy přibývají menšiny háklivé na některé otázky. A pak je tu ještě Danskernes Parti, extremistická „strana Dánů“. Její členové nedávno vyvolali poprask, když rozdávali „protiimigrační spreje“. Byly to obyčejné laky na vlasy s provokativním přetiskem, což byla mimo jiné narážka na zákaz pepřových sprejů v Dánsku a násilí, jehož se někteří imigranti dopustili.

Přitom politika dánských úřadů dávno není zrovna sluníčkářská. Už vloni na sebe Dánsko upozornilo tím, že zabavovalo uprchlíkům žádajícím o azyl jejich majetek nad 10 tisíc dánských korun (původně jen 3000). Měla se z nich financovat část nákladů na jejich výživu a ubytování – kdo prý prchá před nebezpečím smrti, rád to pochopí. Pak začali policisté dočasně zabavovat telefony dětským migrantům (těm bez doprovodu a bez dokumentů), aby tak mohli zjistit jejich skutečnou identitu. Světové proslulosti dosáhly zmíněné inzeráty v arabskojazyčném tisku, které imigranty varovaly před cestou do Dánska – zejména poté, co Švédové uzavřeli pro pěší migranty most přes Öresund.

Letos následovaly desítky dalších opatření, jež značně ztížila slučování rodin, získávání trvalého pobytu, natož občanství. Například podle čerstvě zveřejněného vládního „Plánu 2025“ nyní právo na trvalý pobyt v Dánsku získá ten, kdo bude v zemi žít osm let (dosud šest) a bude zaměstnán 3,5 roku z posledních čtyř (zatím 2,5 ze tří). Zvyšuje se také „podpora repatriace“ včetně těch, kdo už právo na trvalý pobyt mají. Výsledkem je, že letos se počet žadatelů poprvé za posledních pět let snížil. Zákon navíc platí retroaktivně.

Značně se ztěžuje možnost získat občanství pro zahraniční partnery Dánů, a to i ty, kteří nepřišli vyjídat dánský rozpočet – vždyť 200 tisíc Dánů žije v zahraničí a mnozí mají cizí manžele a manželky, kteří nemohou podmínkám vyhovět. Zákon proto kritizoval Evropský soud pro lidská práva. Soudní dvůr Evropské unie zas letos odsoudil dánská opatření, podle nichž lze odmítnout příjezd potomků při slučování rodin, pokud úřady usoudí, že dotyčné dítě (nad šest let) nemá dostatečnou schopnost se integrovat.

Čtení z run

Vláda se netají svým cílem omezit imigraci, ale také podporuje myšlenku, že život v Dánsku je privilegium, nikoli právo. Mnohaletý proces získávání trvalého pobytu, nebo dokonce občanství tak lze urychlit tím, že dotyčný po několik let více vydělává, bez přerušení pracuje, aktivně se podílí na práci občanských sdružení a složí náročnější zkoušky z jazyka.

Pozornost vyvolala ještě jiná zkouška, kterou musí podstoupit uchazeč o občanství. Během 45 minut musí odpovědět na 40 otázek a splést se nejvýš osmkrát. Dříve to bylo menší množství otázek s nižším povinným podílem správných odpovědí a s jiným složením, v nejnovějším testu přibyla témata z dánské kultury a historie včetně té dosti vzdálené. První letošní várka zájemců dopadla bídně, propadly více než dvě třetiny. Ministryně pro integraci to nepřičítá obtížnosti otázek, ale špatné přípravě. Většina správných odpovědí prý byla obsažena v materiálech, které přihlášení dostávají předem a zdarma. „Být Dánem je třeba si zasloužit,“ komentovala to suše Støjbergová.

Kritici namítají, že otázky jsou moc těžké. Vedle témat, jako je ženské volební právo, daňové zákony nebo úloha královny v politice, jsou to i sporné věci. Například rok, kdy byla natočena oblíbená komedie (Olsenův gang, v roce 1968), obsah opery Sylfida (napsané roku 1836 pro kodaňskou operu) či význam velikonočních vajec (správná odpověď je oslava plodnosti). Hvězda zmíněného filmu Morten Grunwald si sám rok natočení první části nepamatoval a tvrdí, že dánská identita záleží na jiných věcech, jako je „humor a lidskost“. Zajímavé je, že poslední ztížení otázek tiše podporovala i opoziční levice, jež dříve obsah textu sama zjednodušila.

Jedním z oříšků testu je runový nápis na kameni krále Haralda Modrozuba. Tento král z 10. století usmířil znepřátelené kmeny a přiměl je ke komunikaci – proto se po něm jmenuje technologie Bluetooth a jeho emblém je složen z runových znaků. Zmíněný nápis politicky nekorektně mluví o tom, jak král Harald získal vládu nad Dánskem (a Norskem) – a „udělal z Dánů křesťany“. Jak to říkala královna Markéta II.? „My Dánové jsme luteráni.“