Původně mohlo jít jen o nevinnou vyjížďku po tuzemských silnicích. Spojené státy americké poslaly do Pobaltí tři tisíce vojáků s tanky Abrams, bojovými transportéry Bradley a pancéřovanými vozidly Humvee na tříměsíční cvičení. Pět set vojáků se během víkendu vrací na svou domovskou základnu v bavorském Vilsecku a cestu si zkrátí přes Českou republiku. Řečeno slovy ministra obrany Martina Stropnického, jako členové NATO jsme „nic menšího nemohli udělat“, než jim umožnit průjezd.

Nakonec ovšem průjezd amerických vojáků nezpůsobí nic menšího, než že probudí Čechy do světa, kterému se říká zahraniční politika. Po neblahých zkušenostech minulého století chápou Češi politiku jako čistě domácí záležitost. Odpovědnost za vztahy mezi státy necítíme, předali jsme ji nadnárodním organizacím Evropské unie a Severoatlantické aliance a náš zájem o dění v zahraničí končí tím, že Evropu i Alianci čas od času zkritizujeme.

Sázka na strach

Češi si ani nemuseli všimnout, že se zahraniční politika zhmotní v průjezdu tří konvojů, které zamíří každý zvlášť z Ostravy, Náchoda a Harrachova směrem k Praze a pak společně dál na Plzeň a Norimberk. Bylo jim to však důrazně připomenuto v médiích, které se staly prostorem proruské propagandy a pomýlených pacifistů a jež proti průjezdu americké kolony dramaticky protestují.
Ve skutečnosti přejezd transportérů neodsuzuje žádná významnější část české společnosti. K protestům se hlásí jediná parlamentní strana, navíc jde o KSČM, od které se to – vzhledem k její nostalgické členské základně – čeká. Z politiků se kriticky vyjádřil už jen Tomio Okamura, který dnes nereprezentuje ani hnutí, jež kdysi založil. Pár sociálnědemokratických hejtmanů a radních vyjádřilo obavy, že konvoje poničí silnice a zpomalí provoz. Pokud má člověk věřit plakátům, pak se protestů kromě komunistů zúčastní ještě nestabilní skupinky levicových radikálů Iniciativa Ne základnám, Hnutí za přímou demokracii, Stop církevním restitucím či Studenti proti rasismu a stejně nevýznamní radikálové na pravici s názvy jako Národní demokracie nebo Protiproud.

Přesto širší veřejnost zaujal agresivní styl kampaně. Nejde totiž jen o typické kverulanty, kteří si předem stěžují, že pomalé kolony „naštvou řidiče“, jde o snahu vzbudit ve společnosti obavy a spojit je s americkými manévry. Vzorem je server Aeronet, který již měsíce funguje jako nástroj masivní ruské propagandy. Srovnává přejezd pěti stovek spojeneckých vojáků se „sovětským defilé“ v roce 1968 a obsazení Česka německým wehrmachtem v roce 1939. Američané v Pobaltí zbytečně provokují Rusy, kteří uvedli svou armádu na vyšší stupeň pohotovosti, Češi se podporou amerického transportu této provokace aktivně účastní. To ovšem může skončit katastrofou, protože pokud Rusové vstoupí do války, nepůjde o útok na jednoho člena aliance, kterému ostatní přispěchají na pomoc, ale o nukleární válku. A v té už střední Evropě nikdo nepomůže.

Tento výklad zní šíleně a s realitou nemá nic společného. Přesto jde o určitý vzor, ze kterého se odvozují argumenty tuzemských aktivistů, zvláště připomínky sovětské invaze v osmašedesátém. KSČM drží základní politickou linii Aeronetu: „Pokud bude pakt NATO a zejména USA neustále zvyšovat počet svých vojáků v zahraničí, bude případný konflikt čím dál pravděpodobnější a obava z války mezi lidmi více narůstat,“ stojí v oficiálním prohlášení Filipovy strany. Příznivci Putinova režimu nemohou sázet na sympatie k Rusům. Existuje jediná delší časová řada agentury CVVM o vztahu Čechů k jiným národům. Sympatie obvykle rostou, hlavní výjimkou jsou Rusové, kteří nám byli ještě před dvěma lety o poznání sympatičtější než Vietnamci, Číňané nebo Srbové, teď jsou na tom však hůře. Propagandistům nezbývá než sázet na strach z východního impéria.

Před rozhodnutím

Obavy z války, zhmotněné v americké koloně, jsou hlavním sdělením, které protizápadní a proruská média používají. Není pochyb, že to může zabrat v národě, který vědomě rezignoval na vlastní vojenskou obranu a více než na spojence spoléhá na to, že na něj už nikdo nikdy nezaútočí. Nezaútočí, nesmíte však provokovat Rusy, říká Aeronet a komunisté. Na úrovni zdravého rozumu jde ovšem o jiné sdělení. Na východě Evropy roste politické napětí a dotýká se i českých spojenců ze Severoatlantické aliance. Nejen na válku na pomezí Ruska a Ukrajiny, ale především na napětí mezi Ruskem a Pobaltím musí tuzemská zahraniční politika nějak reagovat.

Povolili jsme přejezd amerického konvoje, dobře, ale co bude dál? Vyjádří Česká republika jednoznačnou podporu Pobaltí a odsoudí opakované manévry desítek tisíc ruských vojáků u hranic Estonska, Lotyšska, Litvy a Polska jako nepřímý akt agrese? Poláci organizují půl milionů příslušníků domobrany na ochranu země proti „zeleným mužíkům“, kteří už před rokem obsadili poloostrov Krym. Napodobí je Češi? Zúčastní se čeští vojáci dalších částí cvičení „Atlantic Resolve“ v Pobaltí, případně v Bulharsku a Rumunsku, kam se Američané a další spojenci přesunou počátkem léta? Také nemusíme ani nadále nedělat nic, ale i k tomu se musíme rozhodnout. Vítejte v zahraniční politice, Česko se znovu stává subjektem dějin.

Diktátor a zralé ovoce

Nechuť Čechů jakkoli se míchat do zahraniční politiky není nutně zbabělým selháním, ale vychází ze zkušeností z doby, kdy Československo nějakou zahraniční politiku ještě dělalo. Jde o tragickou zkušenost, a tedy nepříjemné vzpomínky, přesto je není možné přehlížet, protože jenom na jejich základě je možné novou zahraniční politiku definovat.

Srovnání s dneškem není třeba hledat v časech mnichovské dohody, poválečného podřízení Sovětům nebo invaze Varšavské smlouvy. Tehdy byli Češi objektem vnějších tlaků, na které ani nemohli efektivně reagovat. Důležitou roli sehrálo Československo naposled při politické krizi na přelomu května a června 1938. Tehdy celá Evropa čekala, že po březnovém anšlusu Rakouska vstoupí německý wehrmacht do českých Sudet. Obavy vyrostly koncem května, když tajné služby monitorovaly německé manévry u hranic. Čechoslováci odpověděli částečnou mobilizací a armádou obsadili Sudety i pohraniční přechody. Britové tehdy slíbili, že Československo v případném konfliktu podpoří, a Němcům nezbylo než vyhrožovat. Nacistický ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop tehdy prohlásil, že české provokace proti vymyšlené agresi povedou k tomu, že Němci zaútočí opravdu.

Dílčí mobilizace z května se dočkala různých výkladů, například i toho, že Němci se nevinně přesouvali do vojenských prostorů u Vilsecku (teď do něj míří americká armáda) a Königsbrücku, které jsou oba poblíž českých hranic, a že Čechoslováci reagovali zbytečně hystericky. Důležitá je ovšem česká zkušenost, jak ji popsal v článku Československo není Rakousko v Přítomnosti Ferdinand Peroutka.

Upozornil, v čem byla demonstrace síly užitečná: „Všech dosavadních úspěchů diktátorských bylo docíleno tím, že tyto státy obratně dovedly rozšiřovat hrozbu války a apelovat tímto drsným způsobem důtklivě na ostatní svět, který, jako všechny rozumné bytosti, si války nepřeje a pokládá ji za neštěstí. Ale i úspěchy této metody jsou ohraničeny: končí tam, kde ostatní svět nabude přesvědčení, že všechny ostatní ústupky nemohou zajistit mír natrvalo, naopak že některé z nich by posílily protivníka tak, aby tím spíše se někdy v budoucnu útoku odvážil,“ napsal Peroutka a jeho analýzu je možné využít jako podklad pro postoj Čechů v současné situaci.

Peroutka přitom neměl obavy z toho že Německo skutečně zaútočí. „O tom je třeba pochybovat, ač posuzování situace se tím celkem nezmění. Německou metodou, aspoň v této periodě ještě, není přímý útok, nýbrž jakási kombinace všech možných metod nátlaku a zastrašování. Německo zatím ještě sbírá jen zralé ovoce a zdá se, že se chtělo přesvědčit, zda jsme již uzráli,“ napsal slavný novinář, jehož rozboru daly za pravdu i pozdější historická díla.

Bohužel se už nepotvrdila jeho prognóza, podle které Němcům už výhrůžky k další expanzi nepomohou: „Situace se vyvinula tak, že napříště Německo už nic nezíská prostě tím, že do vzduchu vyrazí několik hrozeb. Očekávajíce stále, že tento okamžik přijde, netušili jsme, že přijde právě tehdy, kdy se bude jednati o nás,“ napsal v květnu 1938 Peroutka.

Splácení starých dluhů

Srovnávat květen 1938 s jarem 2015 může vést k přeceňování současného nebezpečí, a tedy růstu zbytečných obav. Bezprostřední riziko agrese z východu neexistuje. Sedmdesát sedm let stará zkušenost však může Čechům pomoci při pochopení poměrů v Pobaltí. Vyzval je k tomu ostatně lotyšský ministr obrany Raimonds Vejonis: „Češi by měli zkusit žít chvíli v Lotyšsku a zažít to, co znamenají provokace. Třeba když Rusko pořádá cvičení u vaší hranice s 38 000 vojáky,“ řekl v rozhovoru pro Českou televizi. Reagovat cvičením na druhé straně hranice je receptem, který s úspěchem použili sami Češi.

Lotyšsko bylo v roce 1939 obsazeno Sověty a obava, že se historie může opakovat, nejde z myslí občanů vygumovat. Češi si v této souvislosti mohou připomenout, jak byli v květnu 1938 závislí na podpoře Britů a jak bez ní Němcům okamžitě podlehli. Tato zkušenost říká, že zahraniční politika českého státu těžko může před podporou Pobaltí uhýbat.