Obrazové zprávy o migrantech různých národností často zahrnují také záběry dětí. Motivace je zřejmá: vzbuzují soucit a větší empatii diváků. A tedy pocit, že si lze představit situaci, v níž se ti nebožáci prchající před válkou či bídou ocitají.

Spíš než k porozumění vedou takové obrazy k perzifláži. Zároveň ale ty děti vyjadřují přehlíženou naději – až dospějí, některé z nich vydají svědectví o svých zážitcích. Nejspíš, snad, už bude po konfliktu, před nímž prchaly. Nejspíš, snad, už budou začleněny do nové společnosti jako plnoprávní lidé. Totiž až takoví odrostenci budou mít dost odstupu, vzpomínek i porozumění novému domovu, aby jejich vzpomínky fungovaly jako relevantní svědectví.

V německé literatuře lze běžně číst díla autorů národnosti turecké nebo některé z exjugoslávských, různě podané vzpomínky na časy krásného dětství, jež se změnily v depresi z neznámého nového světa. V tuzemském psaní máme obdobný rezervoár v generaci třicetiletých Ukrajinců. Přišli sem jako děti v osmdesátých či devadesátých letech.

Zůstali, jsou bilingvní a věnují se oběma regionům jako překladatelé i autoři. V poezii je z nich nejvíce známá Marie Iljašenko (uspěla sbírkou Osip míří na jih), v próze se daří Alexeji Sevrukovi. Aby bylo jasno o jeho záběru: píše do několika časopisů, šéfrediguje měsíčník pro světovou literaturu Plav, coby překladatel do češtiny kromě jiného spoluvydal román Jurije Andruchovyče Moskoviáda, coby překladatel do ukrajinštiny kromě jiného Europeanu Patrika Ouředníka. Nejnověji mu česky vyšla sbírka čtyřiadvaceti povídek Divadlo tančících loutek.

Nabízí v ní přesně toto. Svět rozdělený pro něj navždy vedví, v ukrajinsko-český paralelismus: „Panebože, to je tma. Člověk by čekal, že takovou tmu zažije někde víc na východ – nejdřív tak v Karpatech, v Polesí nebo v nějakém Zapadákově na okraji Donbasu. A přitom jsme nemuseli opustit střední Evropu, ba ani střední Čechy, abychom zažili tmu.“

Lícuje i rámování knížky: první povídka se vrací k dětství na Ukrajině, k chalupě, kde žili dědeček s babičkou. Přitom zachycuje, jak vypravěč své prarodiče navštěvuje v dospělém věku. Příznačně se jmenuje Bezčasí. Je to prostor, který hrdina objevuje sám – patos po zmizelém světě, z něhož odešli lidé, je vyjádřen obrazy chalup zarůstajících křovím a krásné dívky, která rovněž přijela za příbuznými ze Západu.

A která možná mohla být vypravěčovou první láskou, kdyby se dějiny rozhodly zařídit jinak. Také závěrečná povídka souboru svým titulkem ledaco napovídá, jmenuje se Cesta na východ – projekt. Tady už je vypravěč otrlejší, už si troufá být na Ukrajině průvodcem Čechům, brát je na místa, o nichž každý má nějakou svou mytickou představu. A to slovo „projekt“ je důležité: v této finální povídce značí, že Zápaďáci vnímají Východ právě jako prostor k inženýrství, v němž se neliší politické choutky od osobního přesvědčení vstoupit do svaté války a tento svět zachránit. Jak to tu předvede český novinář Jiří, když ve své reportáži popisuje, proč se vydal bojovat za svobodný Donbas (pokud jsem z textu správně porozuměl tomu, kterou stranu konfliktu si vybral). Na tak přetažené konstrukci je vidět celkový „projekt“ této knihy: snahu budovat vyprávění k absurdnosti a mít každý text za každou cenu jiný než předešlý. A tak výsledek je jako šprťácké odhodlání zavděčit se gymnaziální profesorce slušně odvedeným slohem.

Napsal by snad někdo jiný něco takového? „Kluci v plandavém oblečení, jakože hiphop, pořádně cool a free, echt dramatičtí. (…) Zrovna opustili vyhřátá rodičovská hnízda…“ Úsilí o popis, popis vystihující, ambiciózní, předpokládající, že ho někdo chce číst (třeba ty vzpomínky na dětství), a očekávající, že ho někdo takhle chce číst: „Náměstí. Betonový kulturák, nebo možná že to byla samoobsluha, neorománská bazilika či snad helénská tržnice, zavřený stánek, zřejmě s fastfoodem, popcornem, hotdogem, sexshopem nebo nějakým jiným know-howem. Partička cikánů opodál.“ Samozřejmě, vždyť kdo jiný by na takovém místě mohl být, že. Anebo školník, když řve na studenta: „Kdo to má porád uklízet?“ Kdo ještě dneska vyslovuje „porád“? V tom je knížka nejzábavnější: Sevruk sice neustále drží balanc, aby nebylo snadné poznat, zda svoje hrdiny píše jako žert, nebo je myslí vážně, jenže ani jeden potenciál mu dobře nefunguje. Snaží se využít své unikátní postavení k pokrokovému slovníku, končí ale u šarží. Tak co s tím.

Alexej Sevruk: Divadlo tančících loutek. Vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2016. 180 s. 249 Kč.