Šok v táboře vítěze i oslavy u poražených. Prezidentské volby v Keni označil tamní Nejvyšší soud za neplatné a dosavadní prezident Kenyatta se bude muset o vítězství nad opozičním vůdcem Odingou ucházet znovu. V letošních volbách nejde o jedinou kuriozitu.

Proti sobě stojí synové někdejších spojenců: Jomo Kenyatta, otec Uhuru Kenyatty, byl prvním keňským prezidentem po získání nezávislosti na Velké Británii v roce 1963. Oginga Odinga, otec Raily Odingy, byl ve stejném čase viceprezidentem. Obě rodiny od té doby kontrolovaly keňskou politiku, a jakkoliv se už otcové rozešli ve zlém a mezi syny dnes panuje značná politická rivalita, je veřejným tajemstvím, že v soukromí nadále uchovávají přátelské styky.

Jejich veřejný konflikt ale hranice kamarádského pošťuchování překračuje o parní válec. V etnicky rozdělené společnosti působí politika jako permanentní rozbuška. Kenyatta je Kikuju, Odinga je Luo. To předurčuje jejich volební základny. Kikujové jsou největší etnickou skupinou v Keni, tvoří asi dvacet procent populace a jsou považováni za privilegované. Žijí hlavně v centrální části země a patří mezi ně většina příslušníků politické a ekonomické elity. Tři ze čtyř prezidentů Keni byli Kikujové, počínaje Jomou Kenyattou, jehož hnutí za osvobození bylo zpočátku hlavně hnutím za svobodu Kikujů. Kenyatta starší také britský koloniální systém pouze afrikanizoval, tedy nahradil někdejší koloniální správu novou administrativou tvořenou zejména příslušníky svého lidu, jeho elitářskou podstatu však zachoval.

Netřeba si dělat iluze, že v případě jiného etnika by tomu bylo jinak. Když Kenyattu staršího nahradil Daniel arap Moi, jediný nekikujský prezident vládnoucí v letech 1978 až 2002, začal pro změnu systematicky zvýhodňovat svoje etnikum Kalendžinů. Řada zákonů a především rozsáhlá pozemková reforma, znevýhodňující kikujské rolníky ve prospěch kalendžinských, vedla k dalšímu napětí, které vyústilo i ve vznik hnutí Mungiki, sdružující kromě Kikujů ještě příslušníky spřátelených Meruů. Mungiki se postupem času proměnilo v politicko-náboženskou sektu a zločinecký gang. Vedle nadřazenosti Kikujů hlásá návrat tradičních afrických náboženství, odmítá křesťanství, pokrok a euroamerickou civilizaci. Kromě vyvolávání etnického násilí ovládá i podsvětí. Od roku 2002 je postavena mimo zákon, její vliv ale přetrvává.

Když v roce 2007 Raila Odinga prohrál s tehdejším kikujským prezidentem Mwaiem Kibakim, etnické násilí stálo život více než tisíc lidí a půl milionu dalších muselo opustit své domovy. Předseda volební komise tehdy přiznal, že byl donucen k okamžitému zveřejnění výsledků, přestože pozorovatelské mise chtěly jejich oznámení odložit, a na otázku, jestli tedy Kibaki skutečně zvítězil, pouze nešťastně lomil rukama. Nakonec Kibaki vládl dalších šest let, než v roce 2013 předal žezlo Uhuru Kenyattovi. Ten opět porazil Railu Odingu, a to hned v prvním kole. Protože zkolaboval elektronický systém sčítání hlasů, lístky se počítaly ručně. U soudu Odinga neuspěl.

Rozsudek Nejvyššího soudu je tak nyní do jisté míry malou revolucí. Kenyatta zvítězil poměrně výrazně, získal 54 % hlasů, přičemž zahraniční pozorovatelé tentokrát nezpozorovali žádné větší porušení práv a vyzvali Odingu, aby výsledek respektoval. Ten se přesto obrátil na soud, který rozhodl, že při manipulaci s hlasy přece jen došlo k „pochybením“. Ta se týkala onoho vzývaného elektronického systému sčítání hlasů, který výjimečně nezkolaboval, ale byl „ovlivňován“. Výrok soudu, namířený proti vládnoucí moci, lze chápat jako historický akt. Kenyatta to zase označil za čin darebáků. Zároveň ovšem vyzval své příznivce, aby respektovali vládu práva a neuchylovali se k žádnému násilí. To se dosud v rámci možností daří.

Nekonečně vytrvalý Raila Odinga kandiduje na prezidenta už počtvrté. Nevídaný úspěch u soudu mu vlil do žil sebevědomí a nechce nic ponechat náhodě. Už dal vědět, že se bojí další „manipulace výsledku“ a požaduje „právní a ústavní záruky“. Kenyatta se prohry nebojí, je si jistý, že voliči vědí, co je pro ně nejlepší. Protřelí matadoři si za léta v politice ušpinili ruce lecčíms a příslib závratně lepších zítřků v nich nevidí ani největší optimisté. Možná je to ale nakonec dobře. Pokud africkým ekonomikám něco prokazatelně prospívá, pak je to stabilita. I ve snesitelné mizérii.